Den 1. (29.2.2008, pátek) by Péťa

Předevčírem (středa) jsme se dohodli v Pizzerce na tom, kdo vezme pastu, kdo toaleťák, kdo listingz kešek a tak podobně.

Odjezd byl v 15:15 busem z Florence. Já, Destil a Lukáš jsme vyrazili v předstihu už ve 12, abychom v Tescu nakoupili. V krámu jsme vypadali dost podezřele, jelikož na 3 lidi jsme sebou táhli 4 batohy. Batoh navíc byl Ondry, který nestíhal si pro něj zajet do Řevnic. Na Florenc dorazila i Špunt a pak i Klozek.

Zasedací pořádek v buse – Špunt úplně vepředu, já přes uličku o řadu dozadu a zbytek party zcela vzadu. Bus byl zcela přeplněn. Až po hodině jízdy se v Jihlavě trochu vyprázdnil. Nakonec jsme si i postupně posedali k sobě a cesta do Znojma uběhla rychle. Během půlhodinového čekání na další spoj si Destil s Lukášem dali pizzu a pivo. Svérázný číšník moravák zprvu pozdravil 6 kluků. Poté co ho Špunt vyvedla z omylu zjistil, že je učitelka a o zábavu v hospůdce bylo postaráno.

Další spoj do Jaroslavic jel jen půl hodiny, a tak už jsme se záhy vydávali s batohy na zádech hledat nejbližší les. Podle mapy jsme si vytipovali „lužní les“, jelikož jinde žádný nebyl.

Cestou mezi Hrádkem a Dyjákovicemi nás předjela policejní hlídka, zastavila, otevřela kufr a začala kontrola! Odkud, kam, proč, kolik, co děláme, ukázat občanky... V pořádku, jedem. A ještě rada: přejděte si na doleva tady jezděj idioti. Pak odjeli a my jen konstaovali - „No jo, policajti jsou tu idioti.

V Dyjákovicích jsme hledali nějaký krám „Nejmenší Kaufland na světě“, na který jsme měli doporučení od party, co už ČR obešla. V 9 hodin v noci se něco těžko hledá, takže jsme zabočili kolem kravína do lužního lesa a cca 100 metrů za prasečákem jsme se rozhodli rozbít tábor.

Kdo z vás neví, co je to lužní les, tak vězte, že je to bažina, ze který nějakym zázrakem rostou listnáče a občas je někde trs trávy. Očekávajíce děšť jsme dali hlavy a igelity dohromady a postavili nádherný přístřešek pod který se vešlo všech 6 našich hrobečků. Po bagetách z menzy, pár hltech rumu a čištění zubů se šlo spát.

Den 2. (1.3.2008, sobota) by Destil

Ráno bylo překvapivě suché i v lužním lese pod prasečákem. Začali jsme pomalu balit a v tu chvíli začalo pršet – do cela štígro.

Zamířili jsme do Dyjákovic a rozhodovali se kam dál. Náhle jsme ale zahlídli útulné smíšené zboží, tak to bylo jasné. Před sámoškou postávalo pár ranních notorů a uvnitř obsluhoval příjemný pan Hříbek. Šli jsme objednat pivko a čaj k snídani a hned dostali rundu panáků. Posadili jsme se do luxusní sedačky u vinohradu před sámoškou a užívali si snídani. Pokecali jsme s panem Hříbkem zvaným Hombré a dozvěděli jsme se, že nesnáší komouše a jak tu před rokem byli konkurenční čočaří z Horní Plané. Po snídani nás pan Hříbek vzal do pravého moravského sklípku. Ochutnali jsme růžové pro manželku a červené. Připíjeli jsme si na to, ať dojdeme a na pravidelnou menstruaci našich žen:). Po vínu následoval ještě jeden panák a pak jsme říkali, že opravdu už musíme jít. Pan Hříbek ještě vytáhl vlajky a flintu a začalo velké focení. Vyměnili jsme si adresy a na závěr jsme se ještě ve stodole zvážili – vyhrál Destil: 117,5kg i s bagáží.

Zamířili jsme směr akvadukt – unikátní stavba, kde jedna řeka teče pod druhou. Zkoumali jsme, kde je keška a najednou to přišlo – obrovské poryvy větru, přívalový déšť a navíc kroupy. Ema byla tady! Rychle jsme sběhli pod akvadukt, ale už jsme byli slušně promočení. Orkán Ema jsme přejmenovali na Emo. Pod akvaduktem jsme vařili polívku na vařiči a Péťa s Lukášem vymýšleli, jak řeku překonat. Totiž jediný most v našem směru byl dost daleko. Péťa s Lukášem vymysleli vychytaný systém, jak pomocí lana přepravit bágly a pomocí klacku lidi. Na druhé straně jsme úspěšně ulovili cache a vyrazili na dlouhou cestu přes Rakousko.

Prošli jsme několik rakouských městeček a ve všech se na nás lidi tak zvláštně dívali. Pár z nich se s námi dalo i do řeči. Když jsme se blížili k místu našeho odpočinku v blízkosti hradu Falkenstein, zastavil se u nás rakouský jeep. Vystoupili z něj rakouští policajti a říkali, že je zavolali nějací občané, kteří hlásili „podezřelé vandráky“. Vše jsme vysvětlili a byla i docela sranda, zvlášť když příslušník četl naší vlajku: Té-Há-Cé. Po kontrole našich občanek přes počítač se ukázalo, že skutečně nejsme ti hledaní Čečenci a my už za tmy mohli vyrazit dál.

Ema pořádně řádila a v lese – zvlášť na kopci u vysílače nebylo na spaní bezpečno. Měli jsme ale pořádný hlad, tak jsme něco najít museli. Najednou přišla záchrana – luxusní seník! Byli jsme happy a začali připravovat ještě luxusnější čínu. Rozdělat oheň bylo náročné, Ema pořádně řádila. Museli jsme hodně ujišťovat naše milované, že jsme v pořádku. Čína byla skvělá, ale bylo jí málo. Dojedl jsem se párkama, udělali jsme si ležení a dělali si srandu z větru. V seníku bylo v půlce dřevěné koryto, které se stalo vším od sedátka po stůl až na odpaďák. Překřtili jsme tento bordel na „kekel“. Otevřeli jsme víno od Hříbka a Ondra ještě vytáhnul skvělé růžové. Zapíjeli jsme to ještě Metaxou a přikusovali k tomu Francouzský sýr s červenou plísní. A takto krásně napapaní a nabumbaní jsme sladce usnuli.

Den 3. (2.3.2008, neděle) by Klouzek

Ráno jsem vylezl jako první a ačkoli jsem si začal balit, ostatní se neměli ke vstávání. Počasí bylo proměnlivé, ale nám se podařilo vyrazit kolem desáté bez deště.

V Poysbrunnu jsme vyhodili odpadky a za krásného počasí pokračovali směrem na Valtice. Cestou Péťa ještě neprozřetelně vylezl rozhlédnout se na hlavní silnici. Zrovna jeli kolem policajti a dle jeho slov to u něj zahamtli. Následovala opět kontrola dokladů a vysvětlování co tu děláme a kam jdeme. Naštěstí jsem jim vysvětlil, že nás už jejich kolegové prověřovali den předtím, takže se naštěstí spokojil s vyptáváním a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Následovala epizodka s divočákama za plotem v oboře, u kterých zastavovali české rodinky na čumendu.

Mezi slunnými vinicemi (pozn. Přepisovatele: ale za silného větru) jsme došli do Shrattenbergu a dále do kopce k hranicím, kde začalo pátrání po keškách, které nás dovedlo až k zámku ve Valticích.

Pokračování Fabian, protože Klouzek kroniku nestihl dopsat:

Ve Valticích jsme ulovili u zámku dvě cache a potom se vydali hledat potraviny. To se naštěstí povedlo a my doplnili zásoby na plánované těstoviny. Pak jsme se rozhodli zajít na polívku a pivko do hospody. Chvilku se Péťa dohadoval s číšníkem, jestli nás takhle zablácené pustí dovnitř. Nakonec jsme si dali i výborný gulášek a opět uklidnili naše rodiny, že jsme v pořádku. Po obědě jsme u jedné hodné paní doplnili vodu. Popřála nám dobré počasí a my jsme vyrazili do začínajícího deště. Museli jsme dokonce nasadit pláštěnky, což bylo ale vlastně výhodou, protože se náš postup v dešti zrychlil. Šlapali jsme mezi poli, prošli jsme okolo přechodu v blízkosti Reinthalu a pak směřovali k Františkovu rybníku, kde jsme chtěli spát. Jenže tam to na spaní vůbec nebylo vhodné. Proto jsme se rozhodli jít dál a za padající tmy a drobného deště jsme ušli ještě několik kilometrů, než jsme našli vhodný bunkr na přespání. Jeho vnitřek jsme vyčistili, zarovnali díry v podlaze a před bunkrem jsme začali vařit večeři. Naplánován byl Šoulet, kterého se všichni báli, ale nakonec tohle jídlo, jehož hlavní surovinou je hrách dopadlo dobře. Za neustálého prdění jsme v bunkru zalezli do spacáků, vypili placatku bílého rumu a šli spát.

Den 4. (3.3.2008, pondělí) by Fabian

Ráno po probuzení jsme posnídali výbornou ovesnou kaši s ovocem, kterou jsme si večer připravili. Pak jsme zabalili a vydali se po nekonečných asfaltkách směrem na soutok Dyje s Moravou.

Cestou jsme trochu odbočili a odlovili kešku u zámečku Lány. Další zastávkou byl bunkr, který podemlela a převrátila Dyje. Také u něj byla keška, ale nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Ondra, kterého bolely kolena, zůstal u báglů na asfaltce a ostatní podle návodu v listingu kešky přelezli plot obory a vydali se směrem k brodu přes potůček dělící nás od Dyje a bunkru. Potůček byl v tomhle počasí spíš malou říčkou, takže jsme museli vyhrnout kalhoty nad kolena a přebrodit ho. Nalezení kešky bylo jednoduché. Následovalo skupinové foto u převráceného bunkru. Péťa chtěl pomocí klád přejít potok zpět suchou nohou, ale byl opravdu široký, takže jsme museli zpátky opět přebrodit.

Další pokračování přímo na soutok nám zhatila obrovská louže na silnici, která jak se ukázalo pokračovala i do trávy vedle. Museli jsme se snad kilometr vracet na val, kde voda nebyla. Po něm jsme pokračovali dál, ale soutoku jsme stejně nedosáhli. Byli jsme od něj podle GPS asi 400 metrů, ale les byl zatopený, takže se tam nedalo dojít.

V tuto chvíli jsme tedy opustili Rakouské hranice a vydali se proti proudu řeky Moravy, za kterou už je Slovensko. Jednotvárnou cestu jsme si zpříjemňovali slovními hrami. Na bývalém hraničním přechodu jsme se rozloučili s Klouzkem, který musel z rodinných důvodů jet dříve domů a s Ondrou, kterého bolela kolena. Do toho nám tam neustále žvanil securiťák o nějakém jeho hrdinském kousku s utečenci, takže netrvalo dlouho a zbylí 4 ČOČaři se vydali opět podél Moravy hledat spaní.

To se nám povedlo až za tmy. Na rozcestí jsme potkali lavičky, na kterých jsme povečeřeli polévku, těstoviny, chleba atd. Pak jsme v křoví postavili komfortní přístřešek z igelitů a ponč, ve kterém jsme si opět udělali hrobečky a šli spát.

Den 5. (4.3.2008, úterý) by Špunt

„Co to tady předváďáte, chalani?“ To byla věta, která nás v úterý ráno vytáhla ze spacáků. Kolem našeho krásného přístřešku, který byl maskován na kraji lužního (jak jinak) lesa u laviček, jel totiž lesák s bandou lamberjacků a nedalo mu to, než se s námi dát do řeči. Po obvyklém vysvětlování, co tam děláme, a slibu, že místo vrátíme do původního stavu , nás nechal našemu osudu a pokračoval v cestě.

Snídali jsme na lavičkách s vědomím, že Hodonín už je jen 17 kiláků, takže jsme ani nevařili čaj, i když půlce čočařů byla prý v noci zima. Já nevím, patřila k té druhé půlce. Během snídaně ještě projel lesák zpět, ale ani nezastavil a jen s úsměvem mávnul, takže s naším úklidem byl asi spokojen.

Krátce po deváté jsme vyrazili po asfaltce směr Hodonín. Cesta nám poměrně rychle utíkala, nohy jsme měli odpočaté a kupodivu ani nepršelo. Relativně jednotvárný pochod jsme si krátili různými hrami – Žouželením počínaje, přes Kontakt až k hádání měst. Nevěřili byste, kolik v Čechách existuje měst od V…třeba Velmi Velká Lhota, že Destile. Od her se plynule přecházelo k debatám o počítačích a programování, kterým jsem nerozuměla, protože v nich bylo spoustu cizích slov:).

Po chvíli se asfaltová cesta začala zhoršovat a těsně před Mikulčickým památníkem nám nezbylo nic jiného, než se po kolena brodit blátem po vyjetých kolejích. Někdo pak trefně poznamenal, že to značení spíš než Klub českých turistů dělal Klub českých traktoristů.

U Mikulčického památníku jsme začali hledat multi-cache, která dle listingu vypadala velice jednoduše. Ovšem najít pamětní desku se po chvíli zdálo jako nemožné, protože expozice památníku Velké Moravy byla na zimu uklizená. Když se ale Péťa s Lukášem vydali k místním archeologům pro vodu, cestou desku objevili, a tak jsme nakonec byli úspěšní. Vzhledem k tomu, že cestou byla v plánu už jen jedna keš, nechali jsme zde TB a GC, které jsme nesli, a vydali se dál směr Hodonín.

Zelená nás zavedla zpět na povodňový val u řeky Moravy, po kterém jsme došli až na úroveň prvního ropného vrtu v Čr, kde byla další cache. Bohužel jako již několikrát mezi námi a skrýší byla voda, kterou nešlo překonat. Po krátkém přemýšlení, zda to obejít a nebo se na odlov vykašlat, vyhrála druhá varianta. Ono se není čemu divit, když Hodonín byl už jen 2,5 km.

Když jsme kolem druhé dorazili do Hodonína, vybrali jsme si u náměstí pěknou hospůdku s vlastním pivovarem. První objednávka tedy zněla: „čtyři Šviháky“ . Pivo bylo nefiltrované, ale dobré. Každý si pak objednal oběd a začala velká přehlídka moderní techniky. Banda smradlavých čundráků vytáhla nejmodernější mobily a připojila se na internet:). Po chvíli klikání a pomoci přítele na telefonu jsme si vybrali vlak bez příplatku, který odjížděl v půl páté, takže bylo ještě i dost času na panáka a zmrzlinový pohár.

Cestou na nádraží jsme ještě koupili zásoby do vlaku – deset braníků a flašku vína (tedy 2l ovocného moku v plastu:)), Destil odběhl schovat vlajku a už jsme razili směr Praha. V prvním vláčku, který jel jen do Břeclavi, jsme se tak akorát stihli převléci do čistých triček a už jsme vystupovali. V Břeclavi opravovali nádraží, tak jsme museli chvíli čekat, než měl náš rychlík volné nástupiště. Vybrali jsme si prázdné kupé, které vypadalo skoro jako první třída, zuli si boty a uvelebili se. Krátce poté jsme zjistili, že se nedá otevřít okno, jelikož vlak je tak luxusní, že má klimatizaci. Což o to, my si na ten smrad za chvilku zvykli, ale pro průvodčího to mohl být celkem šok, když otevřel dveře. Cestou jsme si krátili čas různě, převážně však konzumací alkoholu, tudíž do Prahy jsme přijeli v dobré náladě. Na přestup jsme měli dost času, a tak Péťa s Destilem skočili do menzy pro bagety k večeři. Do Řevnic jsme přijeli v deset (teda ti, kteří nevystoupili už v Negrcity:)).

Pátá etapa byla sice větrná, deštivá a lužní, ale přesto to byl super čundřík!

PS: Když propuklo Emo, snažilo se nám dovolat spoustu lidí, zda jsme v pořádku – maminky, tatínkové, milenky apod. Na mém telefonu se objevilo i jedno neznámé číslo. Ve středu, už doma, mi došlo, že by to mohl být náš nový kamarád, pan Hříbek z Dyjákovic…a taky že jo (vyměnili jsme si totiž adresy a čísla). Hned jsem mu tedy psala zprávu, že jsme v pořádku doma. Obratem mi volal a chvilku jsme povídali. Až bude mít fotky, určitě nám něco pošle a těší se na ty naše:). Všechny mám pozdravovat!

Ať žije KAUFLAND Dyjákovice!