Čundr okolo ČR - 4. etapa

k článku je připojena galerie

Den 1. čtvrtek, 25.10.2007 by Péťa

Tato etapa, ač byla dlouho dopředu plánovaná a slibovala dle webu thc hojnou účast, nakonec dopadla dosti komorně. Účastnilo se jí duo Péťa a Klouzek. Proto očekávejte jednotvárnou kroniku, nic zajímavého :). Ba ne, projdeme nejmenším Národním parkem v ČR, nejmenším městem v Rakousku, překročíme 16-tý poledník a projdeme dlouhé vinařské planiny Podyjí.

No nic, dosti bylo úvodních plků, koho jsem zatím neodradil, ať čte dále.

Na etapu jsem nakupoval veškeré jídlo já. Po ranní přednášce z Termodynamiky jsem se při obědě rozloučil s Verčou a stavil se do Megacentra Chodov. Po 15-ti minutách jsem našel Hypernovu a chopil se nákupního vozíku. Mimo tradičních surovin jsem zakoupil dva vykuchané pstruhy a nějakou speciální sýrovou omáčku. Sraz s Klouzkem byl okolo třetí odpoledne na Florenci, kde jsme se oba dva šťastně našli.

P1110194Bus z Florence nabral v Praze zpoždění a tak jsme nakonec měli v Jihlavě -3 Mminuty na přestup. Díky frontě na bus jsme to stihli, avšak z Jihlavy odjíždíme s 10-tio minutovým zpožděním. To se nám vymstilo při přestupu na vlak ČD v Salavicích, který měl výjimečně zpoždění absolutně nulové.

Čekání na další vlak jsme si zkrátili v hospůdce na místním obecním úřadě grogem a pivečkem Ježek,. Musím konstatovat, že Ježek opravdu bodnul.

5 minut před odjezdem vlaku jsme napochodovali na nádraží a trpělivě čekali...čekali...10 minut čekali...dalších 5 minut zuřili a nadávali na ČD, které mají zpoždění vždy, když se vám to nehodí. Vlak přijel asi o 15 minut později a tak jsme se rozhodlinašim železnicím pořádně pomstít. Klouzek suveréně nabízel průvodčí tisícikorunu za vlak do Slavonic (cca 80 Kč). Už to vypadalo, že pojedeme zadarmo, ale paní měla po kapsách ještě kovových 200 korunek a na tisícovku nám vrátila. Obtěžkáni drobnými jsme dorazili ve 20:40 do Slavonic. Nastala očekávaná chvíle...

Vykopávání vlajky.Jistou chůzí jsme došli na ono místo a já jsem vyrazil vlajku vyndat. Chvíle napětí...bambus nalezen...vytahuji šutr...a je to tady...máme vlajku. Úkol splněn, vyrážíme do centra a odtud po silnici pryč. Asi po dvou kilometrech odpočujeme na polňačku a v lese nalézáme v totální tmě rovné místo. Celou dobu mží a tak jsme jaksepatří vlhčí. Večeři už jsme si odbyli ve vlaku a tak rozbíjíme hrobečky, já pomocí telefonu lokalizuji pozici a fotím tmu a odesílám na internet. Usínáme přikrytí igelitem za stálého padání deště ze stromů.

Den 2. pátek, 26.10.2007 by Klouzek

 Dnešní den byl výjimečný již tím, že jsme vyrazili před devátou ranní. Snídaně byla totiž celkem lehká: rohlíky s taveňákem a odražený čaj z termosky, do které jsme pak uvařili nový. Cestou z lesa jsme intuitivně narazili na krásnou hraniční cestu lemovanou patníky. A co bylo nejlepší? Vedla elsem. Brzy poznáte, proč to bylo tak skvělé.

P1110201Z lesa jsme totiž asi po hodině vylezli do polí vedoucích do Písečné. Zde jsme lehce posvačili a vylezli na most, přes který jsme nutně potřebovali přejít. Po chvíli jsme se opět napojili na hraniční cestu, tentokráte v polích, polích, polích. Nízká oblačnost se stala ještě nižší a my jsme pokračovali mlhou, kterou nerozfoukal ani silný vítr, který nás doprovázel až do pozdního odpoledne.

Cestou jsme s Péťou vykoumali, že hraniční patníky jsou asi umísťovány dle nálady, nekdy "céčkem" do čech, jindy do Rakous. Značné zpestření cesty představovala čísla na patnících. Kolem jedné jsme našli relativní závětří, rozložili na cestě batohy-lavičky a uvařili si výtečnou gulášovou polévku. Rychle chladla, tak jsme ji rychle snědli. Posilněni polévkou a hltem Calvadosu jsme pokračovali polní cestou. Na čepicích už jsme měli vysráženou mlhu, když jsme opět vkročili do lesa - náhle přestalo foukat. Po atypickém značení (pozn. překladatele: takové žluté kolečko s šipkou kolem dokola a druhou šopkou pod tím) jsme došli na pěknou vyhlídku. Místo naší svačinky - lok Péťovy Metaxy. Takto posilněni jsme nabrali směr Podhradí. Zbývali nám ještě asi 4 kilometry, ale vidina zlatavého moku nás hnala kupředu. V podhradí jsem se u autobusové zastávky místních zeptal kudy nejlíp do hospůdky. Začli se sice smát, ale poradili mi dobře - do kopce a rovnou za nosem. Péťža mezitím fotil zříceninu Frejštejn.

P1110215 Hospůdku jsme našli záhy a byla dokonce při cestě. I Hostan bodnul. Jelikož jsme po chvilce krom hostinského zůstali jen tři hosté, přisedl si k nám místní rozumbrada. Velmi ho zaujala naše mapa a rozverně si s námi začal povídat. Netrvalo dlouha a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Představte si, že on dříve bydlel v Dolínku a Odolené vody! Hospodský byl hodný a doplnil nám naše zásoby vody. Po příjemně strávené hodince jsme se již za notného šera vydali hledat spaní. Cestou jsme střihli serpentiny a asi po třičtvrtě-hodinové chůzi jsme zabočili do lesa. Dál už totiž žádný nebyl.

Ještě jsme překonali bahniště a rokli s potokem, abysme vylezli na krásné rovince. Shodili jsme batohy, rozdělali oheň, Péťa šel psát kroniku z prvního dne a já jsem začal připravovat delikatesu dne - pstruha na rožni. Byl výtečný a jak Péťa správně poznamenal, výhodou podávání pstruha v lese je, že kosti můžete bezstarosti házet všude kolem - tedy téměř. Jen co to dořekl, odhodil jsem obloukem kostru pstruha. Ozval se nezvyklý zvuk. Ano, hádáte správně. Pstruh skončil hlavou v mém batohu. To vyšlo najevo až za chvíli, kdy šel do batohu Péťa hledat čaj.

O zábavu (pozn. Péťi: a o vůni Klouzkova batohu taky) bylo tedy na večer postaráno. Ten ostatně nebyl nijak moc dlouhý. Nad dohasínajícími uhlíky jsme si vyčistili zuby a zalezli do hroběčků - tentokrát již bez igelitu.

Den 3. soboty, 27.10.2007 by Péťa

 Jelikož budíček nebyl stanoven, probudil jsem se až na devátou. Tou dobou již byl Klouzek plný energie a začínal připravovat oheň. Posnídali jsme chleba s paštikou či se sádlem, zabalili si věci a vydali se směr silnice ze které jsme včera za šera sešli. Odtud měl Klouzek naplánovanou zkratku do Vranova. Plánování probíhalo podle mapy po těch čárkovanejch linkách. Čárkovaná linka v reálu znamenala bahnitou a kombajny rozježděnou cestu. Po chvíli chůze se ze zelených kalhot stali hnědé a boty chytli takové maskování, že v bahně nebyli vidět.

P1110220Aby toho nebylo málo, cesta u kraje lesa zmizela a my pokračovali lesem na pokraji strouhy, po jejímž prolezení a vyškrábání se nahoru jsme se napojili na turistickou modrou a v 11:45 došli k Vranovskému zámku. Byl plánován nákup v místním obchodě od kterého jsme očekávali otvíračku alepsoň do 12:00. Předpoklad to byl však milý, o čemž mne přesvědčila paní ze zámeckého bufetu (prý v sobotu jen do 11ti). Zklamání zavřeným shopem jsme se uchýlili k doplnění vody v místních čistých zámeckých toaletkách. Po krkolomném nabrání všech tří PETek nám jiná zámecká paní oznámila, že voda není pitná a nabídla se, že ná ochotně natočí pitnou. Mezitím co točila jsem se přesvědčil, že na toaletkách je symbol přeškrtnutého kalíšku. Předtím jsem mu nevěnoval pozornost, když jsem nabíral vodu do lahví...

Za zvuku hradních hodin oznamujících poledne nám paní donesla naplněné PETky a na dotaz na obchod odpověděla: "Zrovinka vám ve 12 zavřel. "

P1110243Tak obchod je definitivně zavřenej a jestli teprve pár minut, tak budeme zbytek dne proklínat tu první paní. Na náměstí se ukázalo, že obchod zavřel už v 11 a tak jsme na nikoho nezuřili. Z Vranova nás vedla okružní trasa Vranov - Hardegg. Stoupání střídalo klesání, a když se šlo vodorovně, alespoň se zatáčelo. Rychlost postupu se zpomalila, cestou jsme odpočili na vyhlídku Ledové sluje a do Hardeggu jsme došli až v půl čtvrté.

 Po překročení hraničního přechodu (kde nás nkdo nekontroloval) jsme si dáchli na břehu Dyje aliasy Thayi a pokračovali po červené rakouské Thayatalweg. Rychlost postupu se opět snížila, mě začlo bolet kolenoa úzká cestička kopírující řeku připomínala svým profilem spíše horskou dráhu nežli poklidnou rakouskou Weg. V půlce červené trasy jsme se vyšplhali z údolí pryč a dále pokračovali zkratkou až do městečka Merkersdorf. Cestou chvilku zapršelo, ale jen mírně, navíc jsme i poprvé na tomto čundru zahlédli červánky (na Sluníčko si budeme muset P1110249počkat). Trasa byla naplánována k pevnosti Kaja a pak dál do lesa a utábořit se.

Osud tomu však nechtěl. Začalo dosti hustě pršet a my jsme skončili 200 m pod pevností v turistickém přístřešku s lavičkami. Neustávající déšť nás přiměl uvařit si večeři. Dnes vařím já, Klouzek píše kroniku. Na vařiči jsem udělal 400g těstovin a plný ešus sýrové omáčky. Něco nám proto zbylo i na zítra. Po večeři bylo definitivně rozhodnuto zůstat pod pevnou střechou, jelikož déšť stále neustával.

Právě dopisuji kroniku a odebírám se ke spánkuv rakouskíém turistickém přístřešku. Takle brzo už jsem dlouho spát nešel, je 20:45.

 

 

Den 4. neděle, 28.10.2007 by Klouzek

P1110251 V noci mě probudil Péťa přesouvající svůj batoh. Rakouský přístřešek totiž nebyl zcela dešti-odolný. Bohužel kapalo přímo do jeho středu. Musel jsem se tedy posunout více pod lavičku.

V 6:15 letního času mě vzbudil nastavený budík. Stíle pršelo a tak bylo vcelku hladce odhlasováno, že si ještě schrupnem. Lehce před osmou (stále letní čas) jsem to už nemohl vydržet a vylezl jsem ze spacáku. Šel jsem si odskočit a začal dávat do kupy svoje věci. Po chvilce vylezli i Péťa. Posnídali jsme, tentokrát bohužel bez čaje.

Přestalo pršet, takže jsme v 8 hodin již zimního času vyrazili, překročili můstek přes potok a došli k hradu Kaja. Zde jsme pravděpodobně špatně odbočili a vystoupali na hřeben. Po rovinkách šel Péťa s bolavým kolenem obdivuhodně svižně. Asi po hodince jsme došli do Niederfladnitzu, občerstvili se a radovali se, jak jsme vyzráli nad počasím - bohužel předčasně. K hranicím nám scházelo asi 6 až 7 km. Ale již v první polovině začalo pršet. Vypadalo to, že to jen tak nepřestane a tak jsme nasadili pláštěnky. Hranici jsme překročili na opuštěném přechodu pro pěší. A zde se dostáváme k fenoménu dnešního dne aneb jak se dostat z Čech do Rakous bez překročení hranice. Šli jsme totiž již po české cestě, hraniční patníky nevida a světe div se, přišli jsme přímo k celnici ale z rakouské strany. Takže jsme z podpláštěnek museli vyndavat občanky a vysvětlovat rakouskému celníkovi odkud a kam jdeme. Prej jestli jdeme do Prahy :).

 P1110252 Za celnicí jsme vzali útokem benzínku, konkrétně automat na kafe a záchod. Byli jsme tam docela dlouho, nevěda co dál. Furt pršelo. Rozhodli jsme se, že se rozhodneme v hospodě. Tam jsme došli dost mokrý. Dali jsme si pivo a polívku, Péťa pro jistotu piva dvě, protože to první shodil ze stolu. Do Znojma se nám nechtělo, a tak padla volba na Jaroslavice - to jsme ještě netušili, že to bude konečná naší etapy. Hospodskýho jsme se zeptali, jestli se dá v Jaroslavicich nějak přespat. Řikal, že je to velká vesnice, že je tam i penzion a pokoj v hospodě. Tato odpověď nás moc nenadchla. Opět skoro přestalo pršet a my jsme se vydali na cestu. Měli jsme před sebou dobrých dvacet kilometrů po asfaltu a vidinu útulné autobusové zastávky - noclehárny. V hospodě se mi nějak divně rozležela noha a začala dost bolet. Péťovo koleno snášelo jen rychlou chůzi, takže jsem začal mírně zaostávat. Prošli jsme Šatovem  bez povšimnutí minuli proslavený malovaný sklípek (jako ostatně všechny). Za Šatovem začínala signálka vedoucí až do Jaroslavic.

Opravdu krásná rovná cesta uprostřed polí. Každá jsme šli svým tempem, takže jsme si mohli povídat jen sporadicky. Z deštivé apatie nás vytrhl až velkolepý nákupní komplex na hraničním přechodu Hatě. Z venku vypadal jako lunapark s Lochneskou (opět jsme přišli na rakouské straně celnice, byť jsme neopustili českou signálku). Hranici jsme tentokrát ale překračovat nemuseli a pokračovali jsme po české signálce. Ještě jsme měli větší kus cesty před sebou. Nohy bolely, zase pršelo, vpředu pole, vpravo pole, vlevo pole a dozadu jsem se radši ani nedíval.

Pro zpestření cesty jsme se jednou i vsadili, za jak dlouho dojdeme na nejbližší kopec. (Já měl odhad o něco přesnější:-))

Začalo se stmívat, ale dle našich odhadů nám už zbývaly asi jen tři kilometry. Když se pak v dešti a šeru objevilo první světýlko, nepatrně jsme pookřáli. Věřte mi, že to pouliční osvětlení jsem pak viděl opravdu rád. Museli jsme projít ještě skoro celou vesnici, než jsme se dostali k první hospodě a návsi. V tu chvíli jsme již byli rozhodnutí, že pokud pojede ještě ten den autobus na Brno, s čistým svědomím to zabalíme. Na návsi stál již nastartovaný autobus. Spěšně jsme se k němu dobelhali, ale nestál na autobusové zastávce a zprvu se nejevil ani jako linkový. Péťa se řidiče zeptal, kde že je zastávka, a ten nás odkázal zpátky přes celou náves k hospodě. A opravdu, byla tam i s jedním čekajícím, který nám potvrdil, že asi za tři minuty jede bus na Brno. Péťa chtěl ještě ukrýt vlajku, ale jen co zmizel za rohem, už k zastávce přesunul onen autobus. Schoval tam tedy někde aspoň bambus – vlajku jsme stejně chtěli vzít vyprat :-)

Po cestě do Brna se Péťovi ještě podařilo přes internet koupit lístky do Prahy, takže když jsme tam dojeli, už se „stačilo“ jen přesunout na naštěstí nedaleké druhé autobusové nádraží a počkat tam asi hodinu. Tu jsme využili vcelku plodně: povečeřeli jsme na lavičce včerejší výborné těstoviny se sýrovou omáčkou, dojedli se chlebem a čokoládou a já začal psát dnešní kroniku.

Cestou z Brna do Prahy a Řevnic vás už nebudu zatěžovat. Byl to príma výlet. Puchýře mi už splaskly a se těším a další etapu, na kterou nás snad půjde víc. (Jinak bych musel příště přepisovat kroniku do počítače asi já ;-) )

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2007-11-04 18:32:59 | Sdílej na Facebooku