ČOČ - 24. etapa Šumava (Svatá Kateřina - Kvilda)

k článku je připojena galerie

Kroniku jsme začli psát hned v první hospodě ve Skelné Huti za Nýrskem díky čemuž je kronika v originále psaná s ozdobnými iniciály na začátku každého dne. (Doporučuji tedy shlédnout i originál ;))

Čtvrtek 27.10.2016
by Domča

004[1]Žili, byli 4 tuláci. Rok se s rokem skoro sešel, a tak vyrazili zase na čundr. A nebyl to leda jaký čundr, byl to čundr okolo Česka. Cesta začínala jako dycky v Praze. Pobalili jídlo, narychlo obalili řízky v lupínkách (strouhanka došla) a ve čtyři odpoledne se setkali ve složení Domča, Martin, Lukáš a Klouzek na autobusovém nádraží na Zličíně. Klouzek koupil lístky do busu dopředu, takže na rozdíl od ostatních mohli až do Klatov pohodlně sedět. Po cestě probrali, co kdo nového zařídil v domácnosti a v Klatovech přeběhli na další bus do Nýrska.

Pan autobusák byl moc hodný a poradil nevystupovat na náměstí, ale až na konečné, odkud jsme vyrazili směr Sv. Kateřina. Jenže nám kručelo v břiše, takže jsme zapadli do první hospody už ve Skelné Huti.

Hostinec na návsi se ukázal jako příjemné pohostinství. Paní nám ohřála klobásy a nechala sníst přivezené řízky a uvařila i horkou griotku :-) Asi bychom po třech normálně odešli, ale byl tam veselý pan Bláha, který nám vyprávěl o svých hasičských soutěžích z mládí; jak borci z PSky tady spávali v hasičárně a jak jednou dopadli západního němce a dostali za to zlatý hodinky. Jó a po revoluci jezdili němcům ukazovat, jak se montují šrouby…. Taky se byl podívat ve Švýcarsku, měli tam prý zlatý pisoáry. Pan Bláha povídal, že až tudy půjdeme okolo republiky podruhý, tak už je budou mít i tady :-) Taky nám ukazoval opravený obecní sál, který málem pronajali (o jeden hlas) vietnamcům .

Pan Bláha něco ten večer slavil, i když nechtěl přiznat co. Prý toho Kanaďana, kterýho v ČR doteďka nikdo neznal. A tak nás pozval na panáka a přinesl domácí paštičky a za chvíli zas koláčky…. Pak už jsme se radši zvedli, protože nás ještě čekalo tak 6 km do Sv. Kateřiny a do lesa, kde jsme si ustlali. Jehličí sice nebylo nejrovnější, ale zato bylo měkké. Jen jsem si špatně postavila hrobeček a bylo mi v noci trochu zima na nohy :-/

Lukáš se pořád bál, aby ho v noci nepošlapali kanci, tak stavěl kolem nás barikády z větví :-D Ale obavy byly zbytečné, spalo se nám dobře :-)

Pátek 28.10.2016
By Klouzek

023[1]V 7:30 zvonil budík – nejdřív Martinův, který to zapíral a pak můj. Posnídali jsme štrúdl a vyrazili směrem na vrch Ostrý (Osser), kde byl plánovaný sraz s Péťou. Bylo hezky, a tak cesta ubíhala rychle. Před desátou jsme si dali sváču na Zadních chalupách. U Lomnice jsme zabočili na pěšinku podél hraničních patníků, kde nás čekalo stoupání na Ostrý. Dorazili jsme tam před půl jednou. Nejdřív to vypadalo, že budeme muset sedět venku, což nás vzhledem k tomu, že se zatáhlo a začalo foukat, moc netěšilo. Pak nám ale otevřeli druhou místnost, kam jsme si nadšeně přinesli polévky a pivo. Péťa dorazil asi po půl hodině. Na závěr jsme ještě bouchli šampaňské k Domčiným narozeninám, a pak jsme zamířili k Černému jezeru. Dorazili jsme tam kolem půl páté, dali jsme svačinku s šunkou a pivíčkem.

o Alžbětína nám zbývalo 8 km. Nejdřív jsme ještě museli vystoupit na Malý špičák. Pak už jsme klesali k Čertovu jezeru, kde už se kolem šesté začalo smrákat. Závěrečných pět kilometrů k hospodě bylo sice příjemné klesání po asfaltce (pozn. redakce tímto chtěl Klouzek říct, že jsme si tam všichni zničili nohy na asfaltu.), ale když jsme došli do hospody, byli jsme všichni dost uťapaní. V hospodě jsme dost vytuhli. Počkali jsme až do devíti, kdy byla zavíračka. Rozhýbali jsme své údy a popošli necelý kilometr do kopce, kde jsme si postavili plachtu kousek od cesty.

Pátek 28.10.2016 – Péťovo putování

012b[1]Ráno mě čekalo nádherné probuzení v 4:20, vyčistit zuby, dobalit kartáček a šup s batohem do auta směr Neufahrn. U nás v Německu takhle brzo nic nejede, takže auto je jediná možnost. Vše v klidu stíhám, po pátý už jsem ve Freisingu, kde si dávám kafe a čekám na Alex vlak 351 Jan Hus do Prahy.

Malá vsuvka: Hejt na DB: Páč jedu v pracovní den (němci nějak odmítaj slavit vznik Tschechei jako svátek), tak až do 9:00 neplatí žádné síťovky a slevenky. Takže lístek Mnichov -> hranice vychází tak na 50 Euro. Tudíž jsem si za 24 Euro koupil akční ČR lístek do Pragu a vystoupím ve Fruthu. To byla terorie.

V praxi Jan Hus nejede. Resp. byla hlášená výluka Mnichov – > Freising busem, ale náhradní bus jel zjevně až do Řezna. Což jsem netušil já a ani infotabule ve Freisingu, která hlásila, že Jan Hus přijede na 4. kolej. I půl hodiny po očekávaném odjezdu. Pak to zmizlo úplně, a já sám zůstal na prázdném nádraží (cca 5:50). Páč i v Říši v noci pracujou jen kurvy a zloději, tak jsem volal na infolinku, kde mi po třech přepojeních oznámili, že Hus nepojede. Čímž začíná šotoušké dobrodružství:
1) Freising -> Landshut
2) Landshut -> Řezno; AG 84236, Agilis, tam kupuju chleba a pokračuju
3) Řezno -> Švandorf, OPB79714, Oberpfaltzbahn, tady si dávám lahváče + si užívám eskalátor na bágl (viz foto)
4) Švandorf -> Fruth; OPB79759, tady stíhám bleskovej přesun na bus 590. Na řidiče busu jsem mával z vlaku, ať počká. A počkal. Taky není divu, v buse jsem sám :D.

Famfára: v 10:55 vystupuju v Lam, po šesti hodinách jízdy. Nutno vyzdvihnout, že mi ve všech vlacích uznali ČD lístek, přestože to jsou tři různí dopravci. Dík. Z Lam už jsem “jen” vylezl nahoru na horu, byl to Velký Os(s)er, 800 výškových metrů. Pak už jen šťastné setkání, pivo, polívka, šampaňské – ale to už víte od Klouzka.

Sobota 29. 10.2016
By Fabian

059[1]V noci trochu sprchlo, tak se nám moc nechtělo vstávat. Pak ale Péťa řekl, že ho to ve spacáku neba a začli jsme vstávat. Zabalili a šli 700 m na rozcestí u bývalého zámku Debrník na snídani. Byla tam taková kašna, do které Péťa zapích THC vlajku. Ta po chvíli bohužel spadla do vody. A začalo poprchávat. Posnídali jsme, našli dvě cache a v jedenáct hodin vyrazili do kopce.

Cestou k jezeru Laka se nic zvláštního nestalo. U jezera bylo hodně lidí, rodinky s dětmi. Udělali jsme si tu polívku k obědu a odlovili cache. Cacher, který ji už měl vytaženou, nás strašil sněžením v noci.

Od jezera jsme přeběhli jedno sedlo, které nakonec bylo v pohodě. Za ním jsme začali klesat k Frantovu mostu. Cestou ještě zastávka v přístřešku na sváču, kde Domča s Martinem vytáhli rumunské sušenky s rumem :-) V údolí u Frantova mostu (950 m n.m.) někteří odlehčili i střeva a vydali jsme se na Poledník (1315 m n.m.). Čekal jsem horší výšlap, nakonec to docela šlo. Půl km od rozhledny jsme nechali batohy a šli se k ní podívat, jestli by tam nešlo spát. V kamenném přístřešku hořel oheň a nějací němci koukali na západ slunce a měli postavený stan na nocovišti. Chvíli jsme váhali, jestli tu taky nezůstanem, ale nakonec jsme se rozhodli jít ještě kus přes čáru do Německa a spát před bažinama. Při odchodu jsme se ještě vyfotili webkamerou. Výsledek je na np.sumava.cz.

075[1]Cestou z Poledníku se začalo smrákat. S tím jsme počítali. Přešli jsme pěšinkou (oficiálně po žluté) do Německa. První potenciální místo na spaní bylo u jezírka u infotabule. Ale nakonec jsme šli hledat lepší. Cesta se zhoršila, pak začaly bažiny respektive slatě. Vytáhli jsme čelovky a v jejich svitu po dřevěných chodníčcích prosvištěli zdejší zajímavost :-) Péťa pořád hlásil vzdálenost dalších infotabulí a laviček. Ale u žádných to na spaní nebylo. Nakonec jsme přešli celé slatě a na jejich konci našli pěkné sezení. A vedle les na spaní. Já začal připravovat večeři: červenou čočku s petrželí a parmezánem. Péťa šel pro vodu do potoka podle GPS. Po příchodu se smál, jak jsou open street map přesné: Potok neviděl, ale měl být 1m od něj, dalším krokem do něj zahučel :-D. Ještě jednu vtipnou situaci udělala Klouzek, kterej si myslel, že v kotlíku právě vytaženém z batohu Martin přinesl vodu a plácnul ho rovnou na zapálený vařič. V kotlíku byly samozřejmě naskládány věci, které se připálili. Martin se teda uplně nesmál. Jídlo všem chutnalo, ale příště vzít víc čočky než je v receptu. Čočaři jsou víc hladoví, takže ještě vaříme polívku a čaj.

Zítra chceme brzy vstát a jít po hranici. U oběda se rozloučíme s Péťou.

Neděle 30. 10. 2016
By Martin

101[1]Dnešní noc nám darovala změna času o hodinu více drahocenného spánku. Již po osmé hodině ranní jsme byli s batohy na nohou, nasnídaní a plni odhodlání rozhýbat zatuhlá těla. Brzký odchod byl plánován i kvůli odpojení Péti v průběhu dnešní trasy do bavorské země zpět za ženou. Kilometry nám pod nohama mizely rychleji než dle plánu a na obloze se nám objevilo slunko, což přidávalo na dobré náladě. Zanedlouho jsme se odpojili ze značené trasy směr hranice, kde jsme po drobných obtížích s podmáčenými lučinami dobyli hraniční patník, překonali horskou říčku a pokračovali po hraniční pěšině.

Po nabažení hraničních patníků (jeden z patníků z 18. století měl vymalovaný i český erb) jsme se odpojili do Bavor směr druhý nejvyšší šumavský vrchol Rachel, pod kterým odpočívá stejnojmenné jezírko. Mohutný vrchol jsme minuli obchvatem zleva, napojili se zpět na německé značení a dorazili na nádhernou vyhlídku na jezero, kterou dovršovala dřevěná kaplička stojící opodál (ukrývala mimo jiné i „kešku“ či dřevěné rytiny). Krom duchovní stravy jsme se posilnili i čokoládou, co zažila rumunské dobrodružství a vyrazili vzhůru dolů. Po sestupu jsme odbočku k jezeru nakonec vynechali a pokračovali po vrstevnici dále podél hranic.

Na příští zastávce se Péťa rozhodl stihnout dřívější autobus a na příští odbočce se rozloučil a sestoupil do údolí.

Vsuvka by Péťa: cesta zpět byla o dost nudnější než tam, během hoďky jsem indiánským během došel do údolí na bus a s pár přestupama se dostal domů. Naštvali mě v Grafenau, kde jsem si zaplatil v hospodě sendvič a pivo, ale sendvič nestihli dodělat do odjezdu vlaku :(

124[1]Ve čtyřech jsme postupovali dále, v potoku doplnili tenčící se zásoby vody a po pár kilometrech na příhodných pařezech zastavili k obědu. Rodinná hrachovka se v následujících stoupáních směrem k Lužnému ukázala jako nebezpečná chemická zbraň i jako turbopohon v jednom. Po uspořádání správného pořadí jsme nicméně úspěšně vystoupali na rozcestí se skleněnou lodí. Socha lodi, která se skládá ze skleněného trupu ze 3 tun a dřevěné ruky ze 4 tun, která ji drží, byla poslední německou atrakcí.

Odpojili jsme se směrem zpět do Čech přes slavný hraniční přechod Modrý sloup – za dávných časů rušné obchodní spojení mezi Čechy a Bavory. Na hranici jsme se dozvěděli, že cesta je oficiálně z české strany zavřena, nicméně jsme pokračovali dále. Na cestě nás překvapila nečekaná překážka. Na zpevněné cestě byly asi v délce půl kilometru přes sebe poházené čerstvě pořezané smrčky – akorát tak ve velikosti menších vánočních stromků. Stromky byly zřejmě vysazeny před pár lety podél cesty a nyní je strážci parku do jednoho pokosili a použili jako „přírodní“ překážku.

Nicméně jsme se stromky probojovali, občerstvili na křižovatce u Březníku a pokračovali dále po šumavských asfaltkách. Padla tma a my stoupali kolem Černé hory, když nás zarazili záře zeleného světýlka. Že by nějaký souputník – čundrák opozdilec?

Když jsme však přistoupili blíže se svitem čelovek, objevili jsme, že zelená záře pochází z místní webkamery, respektive tlačítka ke společné fotografii.

Obešli jsme Černou horu a dorazili k dnešnímu cíli – prameni Vltavy, který se měl stát i naším nocovištěm. Nabídl nám krásný přístřešek, kde jsme uvařili, a nacpali se špagety bolognese, přestavěli příbytek k pohledu svému (rozložili plachtu a postavili bariéry ze stolu, lavičky a batohů) a ustlali si ke spánku na nejvýše položeném místě spánku této etapy.

Pondělí 31.10.2016
by Domča

146[1]Spaní u pramenů Vltavy bylo opravdu mrazivé. Ačkoli jsme se všichni vybavili nejteplejším oblečením na spaní a udělali barikády, zase mi byla v noci zima na nohy. Ostatní si ale na mráz nestěžovali, jen Martin podotknul při čištění zubů, že ta voda má v sobě dužinu (evidentně v noci opravdu mrzlo).

Ranní slunce se odráželo na krystalkách šediváku na stéblech trávy a my celí zkřehlí popíjeli teplý čaj z termosek a snídali poslední buchty. Pak jsme vše pobalili, udělali foto u matky Vltavy a štrádovali si to po asfaltce směr Kvilda.

Neměli jsme to daleko, po dvou kilometrech jsme se začetli do cedule o pohraničních signálkách a ostnatých drátech. Po dalších dvou kilometrech jsme došli k bývalé Hraběcí Huti, odkud už byla vidět Kvilda. Na posledních dvou kilometrech jsme měli dvě převlékací pauzy. Lukáš s Klouzkem se před malým kopečkem ke Kvildě nutně potřebovali odvléci. Lukáš to ale přehnal, a tak musel ve stínu lesa zase jednu vrstvu přidávat.

Do Kvildy jsme dorazili už lehce před desátou dopoledne a bus nám jel až 12:40. Pekárna, do které se všichni tak těšili, měla zavřeno stejně jako pivovar a všechny hospody otvírali až v jedenáct. Vyfotili jsme se na náměstí z infotabule, poseděli na sluníčku na lavičce a na jedenáctou už jsme byli nastoupení v místní hospůdce. Byli jsme tam jako první, ale ještě že tak, do hodiny byla hospoda úplně plná. Chodí tam na obědy dělníci z vedlejšího hotelu, který se teprve staví nebo rozsáhle rekonstruuje.

Horkou čokoládu sice nevařili, ale i čaj a pivo nám bodlo a zasytili jsme si žaloudky teplým žvancem. Lukáš byl celý pryč z toho, že mi k smažáku a hranolkám přinesli celou láhev kečupu. Při odchodu Lukáš vítězoslavně prohlásil: „Hurá, uschlo mi tričko. Až tady na ten kokusek.“ (První den ho sundal a od té doby sušil připnuté na batohu.)

Na bus jsme to z hospody měli, co by kamenem dohodil, a za cca 40 minut už byli ve Vimperku na Nádraží (cca 20 km). Odtud jsme dalších cca 50 minut jeli vlakem do Strakonic (cca 30 km), kde jsme opět přesedli na bus. Ten už nás dovezl do Prahy. V 16:30 jsme si řekli Na Knížecí Ahoj a rozjeli se každý jiným směrem.

 

Byl to príma výlet, tak zase příště, čoč! :-)

043[1]

Vytvořil: Domča | Přidáno: 2018-06-29 22:41:36 | Sdílej na Facebooku