pátek 25. 3. 2016

Tahle etapa by mohla mít klidně pohádkový podtitul „Jak Špunt kvůli dvaceti kilákům lán světa ujel“. Proč? Jak víte, chybí mi dojít už jen pár etap, takže plán na svátky jara byl jasný. Původně jsem tedy pomýšlela na první zimní šumavskou etapu, ale jednak do výchozího bodu jezdí jen školní autobus (což prázdniny trochu komplikují) a jednak jsem se už nějak naladila na jaro a do záhrabů se mi prostě nechtělo.

Na druhou stranu u slovenských hranic mi zbývalo dojít necelých třicet kilometrů, jelikož část původní etapy (z Papajského sedla) jsme šli už před lety znovu (s Péťou, který odjel dříve kvůli bolavému kolenu), takže chápete, že to také nebyla úplně lákavá představa. Cestou na místo určení strávím více času než čundrem samotným, ale co naplat... Navíc učitel o prázdninách stejně nejraději spí, tak proč si těch šest hodin ve vlaku tam a pět a půl zpátky neužít :-)

Rozhodla jsem se to vzít na pohodu a vyrazit alespoň na dvě noci a pořádně tak vyzkoušet nový žďárák (dárek od maturující třídy). V pátek odpoledne jsem tedy seděla v rychlíku směr Žilina, dopíjela velké kafe a se stoupající nervozitou sledovala zvyšující se zpoždění. Naštěstí u hranic je svět ještě v pořádku, a tak lokálka z Dolní Libče do Vlárského průsmyku čekala. A nejen na náš rychlík, ale i na nějaký další, takže jsem se k patníkům nakonec dostala asi s hodinovým skluzem kolem deváté.

Zapnula jsem GPS s vědomím, že hned někde tady má být první keška etapy... a hle - nedostatečná předletová příprava – v přístroji po uložených keších ani památky. No nic, tak si těch hezkých míst budu muset všímat pěkně postaru.

Tři a půl kiláku k rozcestníku v Sidonii by uteklo velmi příjemně, nebýt jednoho malého volně pobíhajícího uštěkaného hlídače, ale i ten mě nakonec nechal projít a já mohla s trochu staženými půlkami dobrat u studánky vodu. Neměla jsem v plánu večer už rozdělávat oheň a na snídaně jsem si nesla vařič (njn, trochu jsem zpohodlněla, no;-) ), takže jsem si chtěla ustlat kus za vesnicí, kde se hranice odpojuje od červené a vypadalo to tam dle mapy na turistický přístřešek. Tak ne, z přístřešku se vyklubaly včelí úly, a tak mi nezbylo než se po čáře vydat z údolí Vláry do kopce. Nahoře na rovince jsem našla vhodný strom a pod něj si poprvé ustlala do svého žďáráku. Jen co jsem se zachumlala, začalo krápat, takže premiéra se vším všudy.

sobota 26. 3. 2016

Ráno mě vzbudil datel něco málo před sedmou, což jsem vyhodnotila jako předčasné a dala si ještě „druhé ucho“. Vstávala jsem tedy asi ve tři čtvrtě na osm. Snídaně do spacáku (včetně pravé brazilské kávy – koneckonců, rozmazlovat se můžu i v lese, no ne?) a za necelou hodinku jsem mohla vyrazit.

Stejně jako minule jsem nechtěla hranice tak moc obcházet, jako jsme to s klidem dělali dříve, a tak jsem moc nekopírovala kluky, ale spíš čáru. Vesměs to znamenalo spoustu „střihání“ hraniční, ale o to horší cestou a terén, který by šel popsat asi takhle: nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru a ... dolu.

Po nějakém tom kilometru jsem se Pod Okřoliskem napojila zpět na červenou turistickou a oslavila to malou svačinkou. Poté jsem si to přes kopce štrádovala dál až k rozcestí Nad Nedašovou Lhotou, kde jsem se opět odpojila od značené cesty a vydala se blíž k hranici, dle GPS po nezaručené cestě. No, ze začátku to šlo, cyklostezka přece jen vedla po asfaltu, dokonce mě tu míjelo auto a slečny mi nabízely odvoz na vrchol – ne, díky, ráda se projdu (rozuměj, pravidla jsou pravidla, to bych si tu Felícii musela sama ulovit:-) ) – takže dál po svých až na vrchol Končitá. Tam sice vedle červená, ale oklikou, takže já jsem raději od údolí potoka kolem hranic stoupala příkrým svahem přímo za šipkou. Ale co, času mám přece dost. Kolem jedné jsem ale vrchol úspěšně dobyla a mohla si tu dát zasloužený oběd. Jen co proběhla sladká tečka, rozpršelo se. Ono tedy vůbec po celý den bylo dosti vlhko, ale tohle už byl ten déšť stupně „pláštěnka na batoh“ (na pončo na Špunta mělo toho dne ještě teprve dojít...).

Z Končité dál po patnících, kde skoro celou dobu vedla hezká hraniční cesta. Dojem z krásné vycházky tak jen mírně narušovaly všudypřítomné cedule „Pozor střelba, životu nebezpečno!“ Asi se holt obora Střelná nejmenuje podle blízké vesničky, jak se z mapy zdálo. Poměrně ostré klesání mne svedlo až do Lyského průsmyku, kde jsem podešla železnici a u silnice se chvilku rozhodovala, co dál. Turistické značení zde hranici obchází až přes výše zmiňovanou vesnici Střelná, což by znamenalo civilizaci. Jako ne, že bych si třeba grog nedala, ale hlasitá hudba z nedaleké benzinky mě rychle přesvědčila, že to bez vymožeností moderní doby ještě chvíli vydržím, a tak mě opět čekalo střihání skrz Lysianskou brázdu po čárkované cestě, která přece nebude končit uprostřed kopce. No, tak bude, no... ale nevadí, na modrou turistickou před Čubovým kopcem to prostě vezmu přímo napříč těch hustých vrstevnic – v tom začínám být na této etapě fakt profík. Co vám budu povídat, ten výstup mi zabral skoro hodinu a stál mě roztržené kalhoty (to mám za tu samochválu), ale výhled z rozhledny mi to vynahradil. A to bylo pod mrakem, jaký teprve musí být, když je jasno.

Z vrcholu Čubova kopce jsem si užila asi 500m komfort značené turistické, abych na první možné odbočce sešla směr pár baráku s názvem Jáma a Rutov. Když jsem opět došla k čáře, vysvitlo na chvilku sluníčko, a tak jsem na louce sundala pončo, které jsem byla nucena při sestupu od rozhledny obléci, když se všudypřítomné vlhko změnilo v regulérní liják. Dál jsem se vydala kolem hranice, abych cca po kiláku narazila na lesní asfaltku, která mě z údolí Dešnianky měla dovést až k plánovanému spaní. První potok mne moc neoslovil, a tak jsem nakonec zakempila o kilák dál až u druhého. Ten se sice v krajině také zařezával dost hluboko, takže najít rovné místo na jeden spacák a malé ohniště nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát, ale nakonec se podařilo. Čaj, večeři, vyřídit nezbytný SMS kontakt a už už jsem mohla zalézt do spacáku. V devět jsem nevěděla o světě, za to když mi v noci kradli hodinu (rozuměj – změna na letní čas), vyčasilo se a měsíček jim na to svítil jak pominutý.

neděle 27. 3. 2016

Ranní jinovatka ze spacáku moc nelákala, ale za to sluníčko vykukující mezi stromy dávalo tušit nádherný den. Plán byl jasný, vyrazit podobně jako včera, abych měla dostatečnou rezervu na autobus. První co mě totiž čekalo, bylo to střihnout od potoka přes Valašskou senici (tady bych si mimochodem ten sabatykl dovedla představit) na modrou turistickou. Nějaký čas mi to zabralo a dobře radím všem, kteří by chtěli jít v mých stopách - tudy ne. Nicméně kolem půl desáté jsem stála na pevné cestě a viděla před sebou onen krásný symbol KČT. Čekal mě nejvyšší kopec etapy – Makyta (923m.n.m.) – pro neznalé Makyta je místní název pro vrbu jívu, takže i vcelku velikonočně tematické.

Na vrcholu mě uvítalo právě se probouzející osazenstvo dvou stanů. Prohodili jsme pár slov, dali mi ochutnat z placatky a než stihli uvařit kafe (tedy měli jen 3v1), už jsem zase pokračovala po patnících dál. Přeci jen jsem se sestupu do Papajského sedla trochu obávala, koneckonců výstup z něho na druhou stranu mám ještě v živé paměti. A stejně jako tehdy, i teď byly některé pasáže opravdu výživné. Nevím, co tady dělají ti běžkaři, kteří jsou u té červené nakreslení v mapě... Já se ale nikam nehnala, ba naopak. Čas jsem měla slušný a těch posledních pár kiláků rezervací Makyta, kde hospodaří čas a přírodní živly, takže zde vládne místy skoro pralesní atmosféra, stálo za trochu toho kochání.

V Papajském sedle jsem byla přesto celkem rychle, a tak jsem mohla chvilku věnovat rozjímání a vzpomínkám a třeba zjistit, že to křoví, v kterém jsme si tehdy po náročné cestě vlakem postavili plachtu, pokáceli.

Sestup na autobus do Huslenek mi zpříjemnil místní pán na kole, který chvíli jel vedle mě a povídal si se mnou o pohorkách a o spaní v lese. Nakonec mě ujistil, že autobus pojede a vydal se dál do údolí. Mě zbývala asi hodinka, sluníčko svítilo, takže jsem na dohled autobusové zastávce rozbalila karimatku, vařič a třeba pončo, které bylo potřeba dosušit. Zkrátka zasloužený relax, vyhřívala jsem se na sluníčku jako ještěrka a psaním kroniky si krátila čas při čekání na autobus.

Ten nakonec opravdu přijel, i když skoro až do Vsetína vezl jen mě ;-). Pak už jen cesta rychlíkem do Prahy, kde jsem na Hlaváku v roztržených kalhotách dělala v kavárně trochu ostudu, a pro tentokrát hotovo. Teď už mi zbývá opravdu „jen“ Šumava...

...tak zas příště ČOČ!