By Klouzek

pátek 18.9. 2015

Sraz byl na Hlavním nádražím na letos již tradiční spoj Pendolínem 16:39 do Chebu. Ještě před odjezdem jsem rychle vyzvedl mapu v knihkupectví. A pak už jsme s Robertem cvakli pivo u stolečku. V Chebu jsme měli necelou hodinu a tak jsme šli do vietmanské hospody na Pho a kuřecí nudle. Pak už to bylo lokálkou do Vojtanova jen kousek.
Ve Vojtanově jsme se přesvědčili, že hospoda v radnici je opravdu zavřená. To, že „tady nic není“ nám potvrdila i paní na benzínce, kde jsme si koupili ještě jedno na  pivo na večer, které nám nakonec zbylo až na zítřek. Kousek za vysílačem jsme našli v lese místo a zalehli ke spánku.

Sobota 19.9. 2015

Ráno jsme se rozhodli snídat až po cestě a po chvilce motání jsme došli až k hraničnímu potoku, a hranice jsme se drželi až ke žluté před hazlovským golfovým hřištěm. Kousek za ním jsme si dali snídani na kládách. Pak jsme přešli na německou stranu, střihli to přes železnici a pokračovali po německé modré až k vyhlídce nad slepým ramenem hranic. Měli jsme chuť na guláš, takže jsme po hranici sešli až ke slepému rameni a prošli jím. Tedy – čekal jsem, že ty patníky budou trochu komičtěji víc u sebe – ale byla to v podstatě jen úzká posekaná louka vklíněná do Česka.

V doubravě jsme opravdu narazili na otevřenou hospodu plnopu našich přeshraničních sousedů. Gulášek byl, pivo bylo, palačinky byly. Z Doubravy jsme pokračovali po žluté, pak německé zelené a lesní cestě podél hranic až nad starý železniční násep. Z náspu jsme záhy, těsně před chybějícím mostkem, odbočili dále dolů doleva, překonali potok a střihli to nahoru přes protější louku, kde jsme napojili na cyklostezku podél hranic a po ní šli až do Ebmathu.  V Ebmathu jsme odbočili do lesa k hranici s plánem přejít hranici a spát v Česku. To se podařilo a našli jsme luxusní místečko hned na za hraničním potokem. Jako bonus by na místě i krásně rostlý hřib kovář  K večeři byla v plánu především smaženice a jelikož už začínalo být šero, vyrazili jsme posbírat houby v blízkém okolí. Přes den jsme o ně totiž skoro zakopávali. Já sbíral lišky. Pak jsme se šli ještě podívat k potoku a tam jsem ho viděl -  asi největší hnědák, jakého jsem, kdy našel a navíc úplně zdravý. Nakonec nám k večeři stačila jen jeho hlava spolu s trochou lišek. Robert si tedy ještě dělal fazole, aby si odlehčil batoh, ale pak po mně tu smaženici ještě dojídal. Krásně zasyceni a osvěženi doneseným pivem s příjemnou únavou ulehli pod širák.

Neděle 20.9. 2015

V neděli jsme si trochu přispali. Já jsem vstával asi až v půl deváté a jelikož nám od večera zbyl ještě ten kovář a jeden menší pravák, pustil jsem se do připravy teplé snídaně. Na Robertově vařiči, jsem na sádle se škvarkama udělal výborné houbové řízky. Takhle výtečnou snídani jsem na čunrdu snad ještě neměl.

Vyrazili jsme tedy asi až ve třičtvrtě na deset. Přešli zpátky do Německa a více či méně na dohled od hranice jsme pokračovali až k bývalému trojstátí Čechy – Bavorsko – Sasko. Čekali jsme, že k němu povede upravená cesta, ale Němce toto místo asi moc netankuje, jelikož k trojstátí vede sice značená, ale úzká a spíš zablácená pěšina. Na místě samém je jedinná úprava, která stojí za řeč, na české straně -  informační celude, velká podesta se stoly, parkováním pro kola, suché kadibudky a široká cesta do Čech. Po kátké pauze jsme pokračovali po až na českou signálku vedoucí skoro až k nejzápadnejšímu bodu ČR. Cestou začlo pršet a vypadalo to, že to nebude jenom krátká přeháňka, takže jsme vytáhli pláštěnky na batoh a já nakonec i pončo.  Asi aby cesta po signálce nebyla tak fádní, potkali jsme cestou rodinku s dodávkou, která na houbách ztratila dědu a kus dál dva opuštěné hladové psy – původně jsme teda mysleli, že mají někde kousek v lese pána. Nechali nás v klidu projít, jen se pak přišli podívat, jestli nedostanou něco k jídlu, když jsme asi o kilometr dál dali pauze na svačinu (psy už dávno z dohledu). Po svačině jsme pokračovali až k větrníkům před nejzápadnějším bodem ČR, kde jsme to nestřihali po polňačce, ale šli po cestě. Odměnou byla zaniklá obec Újezd a památník obětem 1. světové války.

Na nejzápadnějším místě ČR jsme udělali foto a vrátili se zpátky k mostku přes potok do Německa. To už se udělal hezky, a tak se šlo docela dobře. Tedy než německá značka začala kličkovat úplně jinak, než měla. Poslední úsek před Aší byl téměř nekonečný. V Aši jsme byli dost hotoví a hladoví. Chvíli jsme dokonce zvažovali, že si čundr zkrátíme, což následně padlo, když jsme zjistili, že z Chebu se nelze dostat do Prahy po sedmé večer.  Jistila to tedy večeře u Čínanů v místní tržnici. Po večeři jsme při čelovkách pokračovali asi ještě 5 kilometrů až k odbočce před Hraničními mezníky.

Pondělí 21.9. 2015

Chtěli jsme stihnout autobus z Pomezí ve 13:30, takže jsem vstávali jsme brzo a vyráželi bez snídaně. Záhy jsme došli k historickým hraničním mezníkům a podél nich pokračovali přímo po hranici až k výběžku, kde se měla podle připojit červená Ostweg.  To nebyl tak úplně pravda, takže jsme si udělali takové malé skoro kolečko po německém poli .  Po už jsme to ale po Ostweg štrádovali s 2 přestávkama na svačinu až do Hohenberg an der Eger. Tam jsme chvíli hledali správnou odbočku k lávce přes Ohři do Čech. Hned za lávkou byla hranice. A oválná cedule Česká republika byla spadlá na zem, opřená o sloup. Bohužel to vypadalo, že se jí tam chytá někdo brzo namontovat zpátky a navíc hned vedle za plotem byli zrovna lidi, takže jsem tento úlovek musel oželet.

Po české cyklostezce pokračujeme směrem na Pomezí. Kontrolujeme čas, ale vypadá to dobře. Ještě pijeme a nabíráme vodu v Rybářské kyselce.  Pak už po signálce až do Pomezí. K zastávce přicházíme v 13:00, sundáváme batohy a čekáme na bus. V Chebu stihneme ještě oběd ve vietnamské hospodě a do Prahy se vracíme zase Pendolínem.