ČOČ - 22. etapa Český les (Pomezí nad Ohří – Železná)

úterý 18. srpna by Štěpán

P8180006Po nákupu a rychlém balení mi přišla SMS od Klouzka: „Nestíhám práci, dorazím za váma zítra ráno.“ Tak jsem vyjel se Špuntem ze Řevnic vláčkem do Práglu. na Florenci se přidal Míra alias Legolas, který tentokrát neměl ani harmoniku ani USku, tak jsme byli mírně zklamáni.

Ač se autobus jevil při kupování jízdenek jako téměř vyprodaný, cestou nebyl nikdy ani z poloviny plný. Cestou jsme se pokochali pivovarem v Krušovicích a pili teplého Kozla :( Po „nádherných“ třech hodinách jsme přes Karlovy Vary dojeli do Chebu. Přestup na vláček do Pomezí. Přelití rumíku do petky (sklo je holt těžký). Z nádraží kousek do hospůdky K Přístavu. Pivo a čaj za německé ceny. V deset zavírali, takže hajdy do lesa a zavrtat se do spacáku. Cestou další SMS od Klouzka: „Od čtyř mám teplotu, příjezd se odkládá na neurčito.“ Z toho jsme vydedukovali závěr – diagnóza: cestovní horečka; léčba: předej kotlík; zn.: dvoudenní klid na lůžku to jistí.

Na nejbližší dny jsme zůstali tedy ve třech. Plachta velká dostatečně, jen rovné místo jsme chvilku hledali, leč jsme zkušení trempy :) Nakonec se místo našlo a po čištění zubů se šlo spát. Špunt vyfasovala místo před pařezem, neměla narozky :)

středa 19. srpna by Špunt

Spalo se krásně, kousek od nás bublal hraniční potůček, větší kousek od nás občas někdo vystřelil, ale byli jsme prostě v lese… Však to znáte :). Idylku malinko narušil v sedm ráno Mírův zapomenutý budík, ale stejně jsme se všichni jen převalili na druhý bok a ještě si hodinku pospali.

Během snídaně (děkujeme Magdě za láskyplné zázemí v podobě výborného švestkového závinu) jsme ještě ve spacácích konstatovali několik věcí: po Mírovi v noci přelezl slimák, mě si na bundě udělal kokon pavouk a pařez Klouzek naši vtipnou sms vůbec neocenil, jelikož na ni neodepsal. Tak jsme začaly uzavírat sázky kdy a zda vůbec přijede.

P8190019 Dál naše cesta vedla kolem čáry, kde bylo několik vodáren. U poslední z nich byla nejen keška, ale i kohoutek. Trochu jsme zalitovali, že nemáme prázdné lahve a vodu z Buchbrunnenu jsme alespoň ochutnali. Pak jsme od patníku č. V sešli na německou červenou s úmyslem z ní po modré naučné sejít do Pechtnersreuthu. Rozepisuji se o detailech jen proto, že se nám to samozřejmě nepovedlo. Červenou jsme našli, rozcestí také, ale ta modrá prostě nebyla dobrá… a vůbec to nebylo tím, že jsme se zakecali… nicméně vesničku jsme nakonec našli a z ní už šli zase radši dál po čáře, kolem Mlýnského potoka až k silnici, která nás zavedla ke křížku, ale hlavně, hlavně k restauračnímu zařízení Diana. Restaurace na první pohled určená pro německou klientelu, a tak jsme sebekriticky zasedli ke stolku venku a Míra šel objednat. Dvě piva, limonádu a polívky… k našemu překvapení neměli ani jedno. S naší objednávkou pití si ale vcelku originálně poradili. Jelikož právě došlo točený, kluci dostali lahváče a já měla prostě sifon se šťávou.

Ale pozor, není jim tu lhostejné okolí (dle informační cedule nechali právě majitelé restaurace vztyčit výše zmíněný pamětní křížek, neboť nevěřili v plané sliby zastupitelů města Cheb), a proto jsme jim i tak dali rádi za ty tři nápoje 100,- (původní cena 105,- , ale to už bylo asi i vrchní žinantní).

Zkratkou z parkoviště jsme přešli na zelenou, která nás dovedla k starému železničnímu náspu, kde byl kromě kešky i starý česko-německý hřbitov. Takže mezitím, co my se Štěpánem logovali, Míra odpočíval v pokoji. Dál už naše kroky vedla signálka (povrch stejný, jen barva v mapě se měnila…). Těsně před rozcestím Kozly, samozřejmě s přístřeškem, nás přepadl déšť a hlad, tak jsme zapadli do lesa a poobědvali chleba.

P8200051Dál byla signálka na Mýtinu lemována ostružinami, takže byl i dezert. Ačkoli se jedná o letní etapu, počasí tomu zcela neodpovídalo. Déšť jako takový sice ustal, ale obklopilo nás všeobjímající vlhko a mlha… a do večera už se nepustily.

Od rozcestí na Mýtině jsme se vydali dále kolem starého objektu pohraniční policie přes Kyselecký hamr a Oldřichov až pod Dyleň (druhou nejvyšší horu Českého lesa – takže i když jsme nelezli až úplně na vrchol, byl ten kopec takhle ke konci dne fakt ošklivej, učiněný KK). Pod Dylení jsme se napojili na patníky a kolem nich došli až na plánované místo kempu – a to – wait for it – střed Evropy! Koneckonců kde taky jinde spát ve středu.

Mlha přede mnou, mlha za mnou, všechno mokrý. Takže rozdělat oheň chvíli trvalo. Kluci z Panský jsou ale šikovní, a tak se holka z Panský mohla pustit do vaření již tradiční první večeře. Ano, modří už vědí, že mluvíme o číně s rýží. Změna byla v tom, že kvůli absenci Klouzka (tedy spíše jeho kotlíku) jsem ji vařila jen v ešusech. No, co vám budu povídat, využila jsem všechny tři velké i svůj malý ešus a přesto to celé podezřele připomínalo logickou hádanku typu: „Máme 1L láhev a 2L láhev, chceme nalít 0,5L roztoku smíchaného v poměru…“

Při vaření večerní dávky čaje a sušení bot jsme poslali Klouzkovi a Maru, jak to s nimi vypadá, reakce žádná… Kolem desáté jsme si začali stlát a po zoubkách šli na kutě. Dobrou ČOČ.

čtvrtek 20. srpna by Míra

P8200122Ráno mrholí, mlha padá, nasušené dřevo je jak guma a oheň nehoří. Nakonec však úspěch a děláme rovnou tři čaje. Spalo se krásně, takže všichni jsou při chuti, ještě foto u středu Evropy a kontakt s Prahou. Vypadá to, že bychom přeci jen měli nabýt o dva členy – Maru a Klouzka.

Po chvilce v lese míjíme několik historických hraničních kamenů (1774) a dorážíme na loučku, vlastně spíš rašeliniště a brodíme se. Špunt se nechal slyšet, že má rosu až na zadku. Nicméně nemine dlouho a dostáváme se na signálku, kde lovíme pár kešek (pozn. po signálce v Českém lese vede power trail, takže jsme s tím prudili co kilometr…). Cesta se houpe nahoru a dolů, žaludky se ozývají, a tak jsme všichni rádi, že dle mapy „občerstvení“ má otevřeno. ***Hotel/restaurant LEVANDULE nás přivítal poctivou výzdobou (květinky/dřevo), pivem (4x), colou (light) a polévkou (česnečka a houbové). Proti dvojici číšníků jsme byli v lehké přesile (3 kusy), jinak nikde nikdo.

Při další cestě počasí i terén setrvalý stav – na obloze šeď, cesta zpevněná jdoucí nahoru, dolů, nahoru, … a tak až do Branky, kde čekáme na Maru. Světe div se, Klouzek nejede. V Brance si dáváme pivo, langoš, kolu, grog… pravda, pivo je kyselé jak kozí rohy, a tak doufáme, že se s Maru v brzku setkáme a půjdeme k ohýnku na buřta.

Netrvalo dlouho a už jsme ve čtyřech, tak si dáváme ještě čajík, někteří s rumem (pivo vážně nejde pítL ) a frčíme za noclehem. Štěpán po cestě nedal jinak, než že se vykoupe, ale že byla celkem zima, byl na to sám. Místo na spaní jsme našli záhy, dali si čajík a buřt a hurá na kutě.

pátek 21. srpna by Maru

Co se týče brzkého ranního vstávání, tak v tomto jsem roli Klouzka převzala já. V sedm ráno, sluníčko svítí a vypadá to na pěkný den. Vyrážíme až v půl desáté, protože chlapci šli pro vodu na ulití ohně asi 15 minut (nepočítaje cestu zpět :) ).

Vracíme se na cestu, jdem po modré a po chvíli přecházíme na červenou signálku. V domnění, že narazíme na hospodu, míříme k německé rozhledně po Goldenstrasse. Jak se ale záhy ukázalo, šlo o soukromou a tudíž zamčenou budovu s tak nízkou věžičkou, že by stejně nebylo zhola nic vidět. Štěpán se však snaží udržet myšlenku piva živou, takže na jednom rozcestí váháme. Naštěstí nám v rozhodování pomohl místní (německý) a nebojím se říct pohledný zemědělec v traktoru, který nás ubezpečil, že v těch místech už léta žádná hospoda nefunguje. Takže jdeme vesele dál až k Němečku (rozcestí), kde dáváme oběd za permanentního štěkotu psa (a samozřejmě zase bez laviček :) ).

P8210147 Ze signálky po chvíli odbočujeme po běžkařské trase k bílému kříži. Tady potkáváme zřejmě nejvíc lidí za celou etapu (ještě aby ne, když je na německé turistické i veřejné osvětlení). Dál pak vyrážíme po hranici směrem k pramenu, abychom dobrali vodu. Voda nebyla, ale za to jsme cestou potkali dva koníky a prvorepublikové opevnění. Vynechávám samozřejmě všechny kešky, kterých bylo během cesty jak na…., chci říci skutečně mnoho. Vynikala pouze jedna, ve tvaru mašinky s logbookem ve vagónku.

Když už jsme přestali skoro doufat, narazili jsme na krásnou hospodu „Alte Mühle” ve slunečném svahu. Vyzkoušeli jsme místní nabídku piv, obložený talíř jménem Alte Mühle a komunikaci v bavorském dialektu. Trávíme tu příjemnou chvilku pozorováním motorkářů a jejich strojů (obvykle BMW). Nakonec nám nezbyde než se sebrat a popojít pár kilometrů při západu slunce do lesíku k zřícenině Waldstein (Starý zámek), kde kempíme (Přední Zahájí). K večeři se podává kaše s párkem a čaj.

sobota 22. srpna by Štěpán

První se po nočním dumání nad tím, kam jde had a kůň, probudil Špunt, asi kvůli tomu, že nedumala a spala (zadávala hádanku), proto měla čas si vyfotit zachovalé sklepení pod zříceninou.

Ráno se čaj nevařil, vstávalo se později, tak se aspoň uspíšil odchod. Vidina cca 8 km do hospody v Rozvadově nás, nebo alespoň mužskou část výpravy, hnala dopředu. Směr odchodu určil správně Špuntík. Čára na sebe nenechala dlouho čekat, patník míjel patník, I když jsme je občas museli hledat ve vyšší trávě či bahenním porostu. Obešli jsme minifarmu a odpojili se od hranice směr Německo.

P8210194 Při obdivování ladné baletní spolupráce traktoristy s řidičem kombajnu při sbírání posečené trávy jsme pokračovali po červené. Pak jsme to střihli z kopce na další červenou do Čech na místo zaniklé vesnice. Už jen několik km a kešek a stará celnice v Rozvadově nás vítala restaurací a freeshopem.

Pivo bylo sice za německé ceny, ale studené a dobré. Po jídle jsme dokoupili zásoby na večeři a snídani, a jelikož na nás už nečekalo moc kilometrů, koupilo se k italské večeři i víno a pro žíznivce pivo. Následoval přechod dálnice po nadjezdu a závodění po asfaltce s cyklisty, kteří nás předjížděli při kešování a my je zase předcházeli při svačině.

U patníku č. 7 jsme se vyvalili podél silnice a poslouchali poutavé vyprávění o rašeliništích u další krabky. K té se vypravila tříčlenná výprava postrádající Míru. kešku jsme našli, avšak rosnatku okrouhlolistou hojně se vyskytující v těchto rašeliništích jsme neidentifikovali. Míru jsme vysvobodili před snědením od komárů a šlo se dál. Leč cesta skončila u posedu a roh hranice ležel před námi 700 m skrz vysokou trávu a bažinu. Zvolili jsme tedy obchvat. 200 m houštím k patníkům, kde nás čekala vysekaná „čára”. Bažina se obešla, nastal čas brození potoku, skoro říčky. V tom si náš vlajkonoš Špuntík všimla, že jí na batohu chybí THC standarta. Hned si uvědomila, kde ji asi mohla ztratit, tak šla.

My začali s přesunem věcí na druhý břeh. Míra se ujal zkoušení hloubky a pevnosti dna. Po zkušebním přechodu se začalo s transportem věcí. Já na jednom břehu, Míra ve vodě a Maru na druhém břehu. Špunt se stále nevracel, tak proběhla ještě očista celého těla v tekoucí vodě. Jen co jsme se umyli, objevil se Špunt a v dáli mávala vlajkou v ruce.

Po přebrození a vykoupání Špuntíka a prvním DNF kešky jsme vyrazili dál, potok se nám na vaření moc nezdál. Cestou jsme odlovili ještě jednu kešku s nápovědou “byl tu bobr” a pak viděli i čerstvě okousaný strom a tak jsem si uvědomil, že to nebyla jen kamufláž a to zvíře tu opravdu někde je. Co když nám překouše strom s plachtou? :)

P8220309 U Nivního potoka jsme zakotvili a děvčata uvařila těstoviny s tuňákem. Večeře se podávala s bílým vínem pro dámy a pivem pro pány. Pak se klasicky vařil čaj, I když tentokrát by dle barvy potoka stačila voda jen ohřát a osladit. Zároveň jsme domluvili, že se dnes nebude stavět plachta (poslední noc a bylo hezky), tak jsem zvědav, jak to dopadne… Budem mokrý nebo se bude stavět v noci?

neděle 23. srpna by Špunt

Je to k nevíře, ale po dlouhé době nám to vyšlo. Nocovali jsme pod hvězdami bez plachty a nemuseli jsme ji stavět. Ráno nás probudilo sluníčko, které prosvítalo mezi těmi pár stromy, co tu po těžbě nechali dřevorubci. Štěpán se včera totiž nezmínil, že všude kolem bylo spousta voňavého chvojí po nedávných lesnických pracích. Když jsme dosnídali (loupáčky s máslem a mramorovou buchtu), tři chlápci s motorovkami se v dálce objevili a s úsměvem nás pozdravili, stejně už jsme byli na odchodu. Do Železné to bylo, co by kamenem (nebo něčím v podobném skupenství) dohodil, a tak jsem se náš odchod rozhodla malinko zdramatizovat.

Abychom si rozuměli, spali jsme v lese cca 300m od cesty. Když jsme si sbalili, vydali jsme se zpět na asfaltku/signálku. Nicméně, když jsme byli cca 70m od cesty (jak jsem se později dozvěděla), tak se mi zdálo, že se kluci zbytečně vrací a zachází si, proto jsem se vydala hezky ušlapanou cestičkou v mírně odlišném směru. Maru mě genderově podpořila (no, dobře, věřila mi, protože nosím GPS) a šla za mnou. Nakonec jsme se po nějakém čase přes ostružiní vynořily na cestě přímo na křižovatce asi o půl kilometru dál, naštěstí ve správném směru. Signálka se zde ovšem opět mírně terénně vlnila, takže na kluky, kteří čekali na úrovni našeho nočního kempu (dlouho a ve stínu), jsme neviděly. Zavolala jsem proto Štěpánovi na mobil, aby se už taky vydali směr Železná, že na ně čekáme na křižovatce na sluníčku.

Do místa odjezdu zbývaly na signálce z power trailu poslední tři kešky, takže 3, 2, 1... a jsme u silnice. Jako jinde u hranic tu nacházíme benzínku a hospodu, tentokrát s poetickým názvem Praha. V blízkém parku Smíření lovíme poslední keš etapy a po zjištění, že obora s rybníkem, kde jsme si tak trochu slibovali koupačku, je zavřená, se rozhodujeme na autobus počkat v hospodě (kde jinde, že?).

Nicméně mapa ukazuje, že hospoda má být i více ve vnitrozemí u autobusové zastávky. Silniční značení tomu odpovídá a slibuje restaurant za 500m. Když jsme se s Maru blížily k autobusové zastávce, kluci na nás zavolali, at zkontrolujeme odjezd autobusu a už už mizeli v dálce. Co to? Aha... cedule restaurace Harmonia se znakem Chodovaru – jen 300m. Když jsme však v dálce uviděly smutně sedícího Štěpána, došlo nám, že je něco špatně...nebo spíš, že něco není. Podle místních je hospoda už pár let zavřená (ale ceduli holt nikdo nesundal) a jestli chceme pivo, musíme zpátky k hranicím. Takže do Prahy.

Na zahrádce restaurace nás uvítal číšník, který byl evidentně nadšený, že s ním po dlouhé době nějací zákazníci mluví česky. My si poté pochutnali na gulášovce, knedlu-vepřu-zelu, pánové na pivu, dámy na zmrzlinovém poháru a prozměnu mohli vyrazit zase po silnici směr autobusová zastávka.

Tady nás krátce po poledni vyzvedl velký autobus s vlekem na kola, který nás (jen nás) dovezl do Bělé na nádraží. Tak velkým „taxíkem“ jsem ještě nejela. V lokálce do Domažlic se s námi do řeči dala svérázná průvodčí, jelikož měla drobné komplikace s technikou – lístek koupený přes internet se v systému prostě jen tak neobjeví. Z Domažlic jsme jeli do Plzně, kde nesmělo chybět tradiční pivo ve stánku na rohu, a pak už rychlíkem do Prahy (v mém případě do Berouna). Zajímavým úkazem bylo, že každá další průvodčí byla té první podobná - poměrně výrazně nalíčená starší blondýna, ale čím blíže Praze, tím byla navíc prostorově výraznější. U té poslední jsme se dokonce shodli, že si zaslouží obdiv za to, že se ještě protáhne rychlíkovými dveřmi.

Tak zas příště, ČOČ!

P8230330

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2015-08-28 12:00:30 | Sdílej na Facebooku