Vojtanov - Pomezí nad Ohří

pátek 20. 3. 2015 by Špunt

Doprava do Vojtanova byla jasná, Pendolino a pak lokálka… co bylo trochu nejisté, bylo složení etapy. Do poslední chvíle účast zvažoval například Fabian, Klouzek sliboval přijet později, takže nakonec to dopadlo tak, že jsem ve čtyři hodiny odpoledne v kavárně na Hlaváku vyhlížela jen Maru. Po práci jsem nakoupila a pak se nad poslední kávou na pár dní začetla do Literárních novin (ty budou mít v příběhu ještě svou roli, proto je zmiňuji…). Maru dorazila asi čtvrt hodiny před odjezdem vlaku, ale jelikož lístek jsme měly koupený dopředu, stihla si ještě skočit koupit vodu.

Za chvíli už nás Pendolino unášelo směr Řevnice a ještě dál na západ. Jedinou nevýhodou tohoto supermoderního vlaku je to, že není čundrákfriendly – rozuměj, krosna se ti nikam jinam, než do uličky nevejde… jenže uličkou zase co chvíli projíždí vlakuška s vozíkem s novinami, takže je to neustálé manipulování s batožinou trochu otrava. Cesta ubíhala rychle, od minulého ČOČe jsme se s Maru přeci jen neviděly, tak bylo co povídat. Jedním z témat bylo i odhadování toho, zda Klouzek opravdu v sobotu večer dorazí a zruší dívčí etapu nebo ne...

V Chebu jsme na přestup měly necelou hodinku, tak jsme ji využily k návštěvě místního vietnamského bistra a daly si k večeři moc dobré Pho. Motoráček nás dovezl do Vojtanova (kde jsme zvládly vystoupit, i když to byla zastávka na znamení) a my tak kolem třičtvrtě na devět posílaly první bod „Ladies etapy“.

Po pár kilákách jsme to zapíchly v prvním hezčím lesíku hned u cesty a zalehly. Pod plachtou spoustu místa, nad plachtou spoustu hvězdiček. Prostě paráda… tak snad nebude zima, dobrou!

sobota 21. 3. 2015 by Maru

Budím se za světla, ale když začnu štrachat v batohu, jsem Špuntem upozorněna, že je šest ráno a jestli to vím. Nevím, rozbily se mi před časem hodinky. Nicméně aspoň stihnu zaznamenat východ slunce. Vodu na čaj vaříme na vařiči a po snídani od Babiše balíme, aniž by nás někdo další (Klouzek) zdržoval, takže vyrážíme ještě před půl osmou.

Jdeme víceméně po čáře směrem na Duell Denkmal. Počasí nám zatím přeje, takže pouze absence kešek v GPS kazí Špuntovi radost (pozn. přepisovatele – Jak vyplývá z předešlého, etapa nebyla jen bez mužů, ale i bez geocachingu, neb mě zradil Garmin a po zapnutí se mi v něm neobjevily uložené kešky. Njn, když se daří, tak se daří...:-) ).

Cesta jde pořád nahoru dolů, jednou to střiháme podél tratě. U Kleedorfu zhodnotíme, že je čas na svačinu a s výhledem do stráně se vrháme na chleba s vysočinou a pekelníkovými tousty. Pán z přilehlé usedlosti se dotazuje, jestli snídáme, a tak mu svou bezchybnou němčinou vysvětluju, že vzhledem k tomu, že jsme v šest vstávaly, že spíš obědváme. Tváří se trochu zmateně, tak nevím, jaké nedorozumění vzniklo, ale každopádně jsme asi musely vypadat dost divně.

Dál pokračujeme podél čáry k Doubravě, kde obdivujeme slepé rameno česko-německých hranic. Hotová výstava patníků. Pak nás čeká další ne úplně příjemný výstup, a to jenom proto, abychom obešly další z „pitomých“ výběžků českých hranic. Padáme k rybníčku u Bad Elsteru, kde pod památným stromem (zasazeným 1700, dub, průměr koruny 27m) zahajujeme svačinu číslo 2. Když udělám pár fotek Špunta s krokusy v popředí, zvedáme se a jdeme se projít po lázeňské kolonádě. Zde se vzhledem k našemu odění necítíme úplně adekvátně, a proto mizíme z cesty a střiháme to dalším svahem nahoru (zelená naučná). Pak se dostáváme širokou signálkou nahoru „do rohu“ Ašského výběžku. Scházíme z cesty a střiháme to po náspu, tentokrát přes bývalou trať. Vzhledem k tomu, že se nám jde dobře a jsou teprve čtyři odpoledne, rozhodneme si najít místo na spaní ještě kus dál odsud. Ale stejně to nebyl nakonec úplně horizontální lesík. S Klouzkem si vyměňujeme smsky ohledně jeho strastí s elektrikářem a dochází nám, že asi skutečně půjde o dámskou jízdu.

Ještě se cestou kolem jedné samoty málem necháme sežrat pěticí čtyřnohých bestií (rozuměj psů), které evidentně nerozumí německy, i když jim pán několikrát opakoval, ať se vrátí. No nic… kolem půl šesté se blížíme k potoku v lese, kde konečně zakempíme. V šest už hoří oheň a my připravujeme kuskus se slaninou. Protože nemáme Klouzka, dost nám toho zbude, takže plán je nechat zbytek k snídani, ovšem nikoli Klouzkovi, který tedy určitě nedorazí.

Pěkně mě bolí nohy, dobrou noc.

neděle 22. 3. 2015 by Špunt

Ctíme neděli, takže jsme si trochu přispaly. Vstávaly jsme tedy asi za deset sedm s otázkou, zda je nad námi nějaký letecký koridor či co… po chvíli nám došlo, odkud vítr vane, a to doslova. Druhé spaní jsme si totiž našly kousek od větrné elektrárny, která večer ale samozřejmě slyšet nebyla, za to ráno ano. Ráno bylo mlhavo, takže snídaně byla celkem svižná, za to vydatná. Dojídaly jsme kuskus z večera a ještě buchty jako sladkou tečku.

Kolem půl deváté jsme vyrazily směr Ebmath a fraktálovitý výběžek kolem bývalého trojstátí. Cesta ubíhala rychle jednak proto, že jsme šikovné a jednak možná taky kvůli tomu, že jsem tentokrát nezdržovala logováním kešek.

Trojstátí je přímo v potoce, což symbolizuje dřevěný kůl (jak často ho asi musí měnit?), ale okolo je udělané moc hezké turistické zátiší včetně altánku s návštěvní knihou, křížovkou, cedulemi s historií a v neposlední řadě taky se třemi kadibudkami. Maru udělala reportážní fotografie, já ověřila vybavenost turistického odpočinkového místa, sluply jsme čokoládu a vyrazily dál po české naučné cyklosignálce k nejzápadnějšímu bodu hranic ČR. Podle mapy to sice nevypadalo, že by k němu vedla cesta, ale věřily jsme, že od zatáčky signálky to půjde v nouzi střihnout přes louku. A taky že jo… jen co jsme v mlze minuly tři větrníky, které byly dřív slyšet než vidět, odbočovala tím správným směrem – tedy na západ – polňacka. Na kraji lesa se dokonce napojila na cestu, tak už jsme začaly věřit, že k nejzápadnějšímu patníku chodí i někdo jiný než my. Ale cesta po chvíli zmizela, a tak jsme se vydaly přímo za šipkou po kraji louky k hraničnímu potoku...a dobře jsme udělaly. Co to před námi na louce leží? Keška – ta z nejzápadnějšího bodu ČR. Poslední log v prosinci, takže asi ztracená. Zalogovala jsem se, keš donesla k tomu „nej“ patníku a dám vědět ownerovi.

Nejzápadnější místo ČR má svou ceduli a rozcestník, takže proběhlo povinné foto a už jsme štrádovaly zpět po čáře k německé červené, kde jsme tušily altánek na oběd. Místo něj jsme objevily sádky (nebo co… jelikož kolem rybníčků byly elektrické ohradníky – takže možná lochneska? :-) ), ale my nejsme náročné holky, a tak jsme se pustily do vaření čaje a oběda.

Plán na odpoledne byl jasný, až na dva úhybné manévry po asfaltu, ale blíž k hranici, po červené až ke spaní. První odbočka byla celkem peklo, asi 3km po velké silnici, která nás zavedla do malé vísky Neuhausen, u které je vtipný německý výběžek, neboť si tu zjevně místní starousedlík tu louku prostě chtěl nechat. U památníku znovuobjevení Evropy (přijetí ČR do EU) jsme daly pauzu, čaj a nějaké to foto a dál po asfaltce, tentokrát menší, ale za to delší, která nás dovedla zpět na červenou. Kdo jste někdy šel po německé turistické, tušíte, že tvrdost terénu se tím ale moc nezměnila. Značení si s námi občas trochu zašpásovalo – aneb v GPS vedla značka rovně a doprava, v reálu to bylo asi takto: rovně, doleva, doprava, doleva, rovně, kousek zpátky, doleva, doprava a rovně – ale ušetřilo nám to pár metrů po asfaltu, takže dobrý.

Cesta ubíhala sice už ne tak svižně jako ráno, ale zase za sluníčka. A protože vše jednou končí, i my jsme přes Wildenau dorazily zpět k čáře, kde jsme u historického hraničního patníku měly v plánu spát. Patník z roku 1754 jsme sice večer nenašly, ale hraniční potok a hezké místo na spaní ano, takže spokojenost. Uvařily jsme kaši s uzeným, trochu čaje a půjdem na kutě. Zítra máme v plánu vstát opět brzy, abychom stihly vlak z pomezí.

PS: Dneska žádný letecký koridor...;-)

pondělí 23. 3. 2015 by Maru

Poctivě jsme vstávaly ráno v šest, snídaly chleba s máslem (po předchozích dnech s pekelníkovými tousty příjemná změna) a vařily čaj do termosky. Špunt ještě rozlila čaj a mrskla kusem paštiky o smrk (njn, třetí den bez kofeinu, no...) a už jsme mohly vyrazit, bylo cca půl osmé.

Po chvíli plazení místní bažinou podél potoka a historických patníků na čáře se dostáváme opět na červenou a té se držíme, co to jde. Jdeme poměrně svižně po širokých cestách a vzhledem k jasně stanovenému času, který máme na dostižení vlaku, se zastavujeme až u kaple, přibližně v půli naší cesty. V rychlosti si ji prohlížíme, stejně jako bylinkovou zahrádku, vypijeme trochu čaje a sníme zbytek čokolády. Pak pokračujeme dál po červené směr Sommerhau, kde se poměrně příjemná lesní cesta mění na silnici. Chvíli očumujeme roztomilé poníky a kozy a vyrážíme směr Hohenberg. Pak přecházíme na cyklostezku a město podcházíme spodem, kolem řeky. Dochází nám, že s časem to není úplně růžové, nicméně pádíme dál k Fischernu.

Ještě než tam dorazíme, přejdeme můstek a teď již po české straně jdeme cyklostezkou do Pomezí nad Ohří. Zrychlujeme, co to dá, protože je nám jasné, že náš včerejší odhad vzdálenosti na nádraží nebyl, mírně řečeno, úplně přesný. V 11,19, po chvíli skoroběhu, už to konečně vzdáváme, když se vyhrabeme na horizont kopečku a vidíme, že trat s nádražím je ještě v nedohlednu (v řeči čísel, měly jsme 5 minut na 1,6 km). Dávám průchod základním lidským potřebám, jako napít se a vyčůrat, a volným krokem se blížíme k Pomezí.

Jedna povinná fotka u vlakové zastávky, poslat koncový bod etapy a jdeme stopovat podél silnice do Chebu. Náš plán zůstat v hospodě naproti kostelu, než pojede další spoj (autobus v 13:30), nevyšel, jelikož pondělí je kupodivu sanitární den. Zvolna procházíme vesnicí a zkoušíme stopovat, když tu asi šesté či sedmé auto zastavuje. Sympatický pán nám dokonce pomůže naložit batohy do auta (hned co odklidí igelitový pytel s chroštím ze zadních sedadel) a vesele dodává, že ten nůž, co leží na podlaze, nemá na stopařky, ale právě na ty větve. Zaženeme tedy vzpomínku na film Smrt stopařek a nastiňujeme řidiči, kde jsme se tu vzaly. Ještě nám ochotně za pomoci přítelkyně na telefonu hledá nejbližší spojení do Prahy a vypráví o svých známých, co hranice brázdili na kole, běžmo nebo dokonce na koloběžce (což jak sám uznal, byla obzvlášť pěkná blbost).

Do Chebu na nádraží to byl opravdu jen kousek, takže dokonce ještě stíháme vlak, který byl původně v plánu. Rychle se rozdělíme, abychom koupily jízdenky i pivo/zmrzku/kafe do vlaku a po chvíli už sedíme v kupé a kocháme se prosluněnou předjarní krajinou. Prostě nádhera.

Tak zas příště, ČOČ!