9. 8. 2014  Sobota by Dana

Dana + Sára, Klouzek, Domča, Špunt +2 imaginární muži :-)

V Googlu jsem se dočetla, že nás jede na výpravu čoče do Krušných hor 6 = 3 ženy + 3 muži  (+ 1 fenka). Když jsem k tradiční sestavě čoče přistoupila do vlaku v Ústí nad Labem, něco mi tam nehrálo – ženy celkem 3, fenka 1, muži celkem 1 x = Klouzek. Špunt to později nazvala Klouzkovým harémem…  2 zbývající muži tedy zůstávají prozatím imaginární :)

Cesta do Českého Jiřetína ubýhala rychle – přes Teplice v Čechách, Litvínov a Č. Jiřetín. Z Č. Jiřetína jsme to vzali po červené a kousek po zelené Německem – po cestě bylo i pár kešek. Oběd v podobě prapodivné pomazánky “Matěj“ (zeptej se Klouzka, jak si liboval!) a dalších dobrot :) , a samozřejmě spousta historek z předešlých čočích výprav ;)

Momentálně jsme zakotvili v Restauraci Hong Ha, kde se Domča, Špunt a Klouzek s radostí vrhli na vysněný zmrzlinový pohár (jen ta jahodová jim moc nejede…). Za chvíli vyrážíme směr Nová Ves a vyhledat nějaké pěkné místo k přenocování. Zítra možná potkám i některé z prozatím imaginárních mužů, i když plánuji odjezd směr Ústí nad Labem zítra odpoledne, tak uvidíme, zda se to vydaří. ČOČI NAZDAR!!!

Další hospoda – další zápis! Tentokrát Bistro Hubert v Nové Vsi :) Jede pivo a malinovka a radíme se nad mapou. Dnešní nocleh bude v nedalekém lesíku blízko potoka. Na zahrádce je na sluníčku moc příjemně, tak nám snad počasí na noc vydrží…

Počasí vydrželo! V lesíku v Nové Vsi jsme našli luxusní nocleh – hned u potůčku, suché, mezi břízkami. K večeři čočí tým ukuchtil rýži s pikantní masovou směsí – mňam! Jinak poklidnou noc nám zpestřila probíhající srnka a hlavně Sára (moje fenka), která to neopomněla náležitě zvukově ohlásit. Ale jinak se spalo první noc opravdu krásně!  

10. 8. 2014 Neděle by Špunt

První, co mě vzbudilo, byla SMS od Péti, že stihl rychlík, který ho z rozlučky kamaráda doveze za námi. Nicméně ta přišla ještě v noci (cca půl šesté), takže jsem ještě zavřela oči a čekala, až začne bzíkat Klouzek. Ten jako vždy vstal první, ale tentokrát zklamal… neuvařil čaj. Zato vstal už před sedmou, takže nás začal budit dokonce už před osmou.

Posnídali jsme buchty, zapili je studeným čajem od včera – za debaty na téma „co kdo pije k snídani“ – a už volal Péťa, že dorazil stopem do Nové Vsi. Domluvili jsme tedy sraz u rybníčku a my rychle dobalili a vyrazili zpátky do vsi. Tady nás uvítal hospodský ze včera s dotazem, zda jsme se ztratili. Jen co jsme mu vysvětlili, že čekáme na kamaráda, vynořil se Péťa ze zatáčky. Pivo v ruce, úsměv na rtech… zatím :-) Přivítali jsme se, Sára si trochu zaštěkala a vyrazili jsme po asfaltce směr Německo. Asfalt nás dnes bude provázet ještě dlouho, ale to nám zatím nevadí. Navíc hned po cca 2 km u kešky (kterou jsme tady nakonec nenašli) jsme narazili na hodného a ukecaného pána, který dělá průvodce v místní štole. Jupíí… po dlouhé době hezké místo, které nemineme, protože je přímo na čáře. A jak jsme se dozvěděli, tak i pod ní J Dana se se Sárou rozhodla raději zůstat na povrchu zemském a my ostatní se vyzbrojili důlními lampami a ochrannými přilbami a vydali se do podzemí. V Mikulášské šachtě bylo 7 °C, vlhko a netopýři.

Pán mluvil zaujatě a myslím, že hovořím za všechny, když řeknu, že se nám prohlídka opravdu líbila. Nejvíc spokojený byl v chládku a ve tmě asi Péťa, kterého začala dobíhat kocovinka a hlavně spánkový deficit. A po návratu na sluncem zalitou asfaltku ho rychle doběhli, takže při každé zastávce na pití, sváču či kešku okamžitě zaléhal a snažil se dohnat, co v noci zanedbal. Při obědové pauze dokonce tvrdě usnul. Já odlovila pár kešek (doslova pár), zchladili jsme nohy v říčce Svidnici a vyrazili dál po rozpáleném asfaltu.  V té době jsme už tušili, že do Kaleku nedojdeme včas na to, aby Dana stihla autobus, a tak jsme překopali plány a rázem se z dneška stal odpočinkový den, který měl být zpestřen hezkým koupáním. Bohužel jsme minuli jízek s hlubší tůní na říčce s vidinou rybníčka, který jsme pak ale také minuli, jelikož nebyl u naší cesty. Ale naštěstí jsme potkali čundráka Martina, alias Doktora, který nám dal tip na koupání po cestě (netrpělivým čtenářům prozradím, že vyšel náramně) a doporučil hospodu poblíž autobusové zastávky. Od piva a zmrzky jsme zavolali Štěpánovi a domluvili s ním, že přijede večer do Brandova a dojede za námi k rybníčku. Dana vyhledala spoje, Klouzek je nadiktoval Štěpánovi, a tím byl odpočinkový den zpečetěn. Zbývalo nám rozloučit se s „holkama“, zamávat jim u autobusu a dojít asi čtyři kiláky ke koupání. Cestu zpestřil Klouzkův pokus nabourat bezpečnostní zónu pohraniční předávací plynové stanice, tedy on se šel jen podívat zblízka, ale stejně se dost hlasitě ozval alarm.

Cesta uběhla rychle, dorazili jsme k celkem rozumnému altánku poblíž toho super koupání! Šlo o bývalou nádrž ke sklárně a hamrům, ta už byla rozbitá, ale pod ní byl hezký lavor („vydlážděný“ stupeň) s vodou nad kolena. Takže super osvěžení před večeří.

Po koupání jsme přes SMS zjistili, že Štěpán už spoj nestihl, takže jede jinam a potkáme se až druhý den. Popřáli jsme mu na dálku dobrou noc a po zvelebení okolí (Péťa využil mačetu) jsme se pustili do vaření večeře. Po těstovinách carbonara jsme postavili plachtu, jelikož začínalo trochu poprchávat, a pak ještě trochu filozofovali u čaje. Moudra typu: „Dobrá je i horká voda jen s citronem.“ „Jo, to jo, ale musí být studená.“ nebo „Hm, čaj, po tom ráno nebolí hlava.“ nás rozesmála a my mohli spokojeně zalehnout. Tedy… nejprve proběhla diskuse, kdo bude spát na kraji, jednoznačně jsme s Domčou řekly, že chlapi, načež se Klouzek po chvíli podivil, jak jsme to udělali, že jsou na kraji oba J.

A po zjištění, že jedno krajní místo tvoří schody, jsme se nakonec ještě přeskládali, abych já – jako prcek – spala se schodem pod hlavou a pak už jsme spokojeně usnuli.

11. 8. 2014 Pondělí by Klouzek

V noci trochu sprchlo, ale nic dramatického. Ráno se mi nechtělo čůrat, a jelikož jsem neměl hodinky, vylezl jsem až před čtvrt na devět. Abych nedostal sprdunk jako včera ráno, uvařil jsem ešus čaje a šel ostatní vzbudit.

Během snídaně přišla zpráva od Štěpána, že už je v Kaleku a čeká na nás. Dosnídali a dobalili jsme, posbírali odpadky i kabely a vyrazili po zelené až do Kaleku. Cestou jsme moc nestavěli, aby na nás Štěpán nečekal zbytečně dlouho, ale kochat krásným údolíčkem jsme se stačili.

Štěpána jsme našli v hospodě u piva. Připojili jsme se k němu, dali si jednu poslední, výbornou bramboračku. Potom ale v rádiu hlásili, že má Špunt dneska svátek. Tak jsme si dali na její počest rundu zelené. Před odchodem padla ještě jedna. Jo a nechali jsme tam panu hostinskému jeden bochník chleba, jelikož jsme ho po Štěpánovu příchodu měli opravdu hodně.

Z Kaleku jsme šli po asfaltce do Načetína, za ním jsme odbočili na německou cestu podél hranic. Asi ve tři jsme vyšli z lesní cesty na asfaltku s odpočívadlem. Na lavičkách jsme rozbalili oběd. Přilehlá hospoda ale zrovna zavřela. Po obědě jsme vyšli po asfaltu na kopeček a začli hledat cestu, co byla v GPSce. Moc tam nebyla. Šli jsme asi přes dvoje německá zápraží a kolem kostela. Pak to začalo být zajímavější. Péťa vymyslel cestu podél hranic. V GPSce byla poněkud přeušovaná. Šli jsme podél potoka, ale cesta tam moc nebyla. V lepším případě to byla louka s velkýma trsama trávy a dírami. Popřípadě hustý les s rašeliništěm, přes které si dokonce Péťa s Domčou stavěli lávku z klád.

Takže jsme tu louku, co Štěpán navrhoval střihnout, obcházeli asi hodinu. Pak už jsme narazili na normální cestu až k hraničnímu přechodu u Hory Sv. Šebestiána. Tam jsme si v Koffe shopu koupili těsně před zavíračkou pivo a kafe. Na mapě jsme lokalizovali příhodné místo na spaní a vyrazili k němu. Bylo to asi 6 km po asfaltu, takže jsme tam byli coby dup. Po odbočce z modré jsme pomalu začali hledat dobré místo. Nakonec jsme na první pokus našli docela dobré místo v hustém lese kousek vedle cesty.

Potok byl asi 100 m s kopce dolů. První se šly koupat holky. Po koupání jsme začali vařit večeři – bramborovou kaši s párkem. Ujal se toho především Péťa. Ovšem podle receptu, který si Štěpán přečetl z krabičky, než ji vyhodil. Takže třeba to, že se má osolit voda, jsme se dozvěděli, až když už byla kaše skoro hotová. Nakonec to bylo docela dobré a to byla teprve první půlka kaše a párků. Do druhé várky se už voda osolila – až skoro přesolila – a dalo se do ní více mléka. Všichni už ale byli dost sytí, takže kaši jsme nedojedli a zbyly tři nožičky párků na ráno.

Péťa ještě zkoušel na víčku udělat z kaše bramborovou placku – neúspěšně. A pak jsme šli spát :)

12. 8. 2014 Úterý by Péťa

Na osmou ranní nás vzbudil Štěpánův budík. Vylezl jsem já a Klouzek a rozdělali jsme oheň na čaj. Místo bylo vybráno kvalitně: žádná rosa. Okolo suché jehličí a dostatek větviček na malý ohýnek. K snídani byly buchty, 3 zbylé párky a někdo se pokoušel dojíst i kaši ze včerejška (no dobře, byl jsem to já). Balení proběhlo docela rychle, Klouzek ještě seběhl k potoku pro vodu na zalití (páč tam včera nebyl čuník jeden), ohníček jsme zrušili a vyrazili na jih.

Cesta rychle ubíhala a po chvíli jsme museli měnit mapu z KČT č. 5 => č. 4. Nudu pohraniční modré signálky nám zpestřil zaparkovaný bagr „Milan Hrdý“, s cedulkou „Michal“ za čelním sklem. Asi vyrazil na BOČ (= Bagram okolo ČR) a došla mu nafta.

Po necelé hodině jsme dorazili ke stánku u vleku „KRYŠTOFIČÁK“ toho času bez obsluhy. Naštěstí ale za chvíli dorazila (byla na houbách), a tak jsme si dali i lahváče a kafe. Dál jsme si to štrádovali k HRANICI, kde jsme si dali krátký výšlap podél čáry. Německá cesta vedla krásnou krajinou s výhledy na okolní kopce. Na jednom výhledu jsme si udělali HAMÉ párty. To víte, Domča nakoupila paštik tak na měsíc. A nejen obligátní Májka. Degustovali jsme Matěje, Francouzskou, Svačinku a pozor, SVAČINKU na SVAČINKU. Touhu po výrobcích Hamé mám teď zahnanou na několik let dopředu.

Plni játrové energie jsme to napálili na Vejprty, neboť Rečkům jel v 16:37 autobus domů. Hledat autobusové nádraží ve Vejprtech není žádný med. Zvlášť když Vás každý domorodec pošle jinam. Ale zadařilo se a už máváme Klouzkovi s Domčou.

Zbyli jsme 3. A vydali se hledat hospodu. Chybou bylo, že jsme vynechali solidně vyhlížející knajpu u RYTÍŘE a místo ní ťapkali další kilometr k ***hotelu HARLEKÍN. To nebylo nic pro nás, a tak jsme šli až k hostinci u lípy.

Nejprve v nás zahučel polotmavý ROHOZEC a pak další světlý a další a další. Pán výčepní byl milý, čárky rychle přibývali. Jop a jmenoval se Pavel Valtr a zná Barchánkovi z Dobřichovic. No nebudu to protahovat, po nespočtu piv a jídla a námořnických grozích nám udělal cenu a za krásných 500 nám připravil pokoj se sprchou.

Takže tak, dobrou noc…

13. 8.  2014 Středa by Štěpán

Ráno jsem se probudil v posteli, ani nevím, čím to je. Spacák i celta v batohu a nade mnou chyběla plachta. Zato zelený bylo na stěnách až moc. Co to je? Kdo mě včera tak praštil přes hlavu? A ostatní vypadají podobně použitě jako já. Péťa si dal sprchu vedle manželský postele, na který se mnou nejspíš spal.

Špunt povídá „Musíme jít, začíná mi být hůř a hůř.“ Balení nebylo z těch nejrychlejších. Rozloučili jsme se a vydali se po asfaltu dál. Po 3 km trestanecké chůze – Hamry v Čechách a penzion Krušný ráj. Vyprošťovací česnečky a čaje a frapé, nad kterým se servírka dost podivovala. Že jsme měli krušný večer, poznala hned a jen kroutila hlavou. Naše kroky směřovali dál ke Klínovci. Pro ukrácení dlouhé chvíle jsme hráli slovní hry. Před výstupem nesměla chybět svačinka, u které jsme se stejně jako celý den tak smáli, až nám slzeli oči. Výstup nebyl náročný a lišku jsme nepotkali, ač to byla liščí cesta.  Výhledy byly a stály za to.

Nahoře jsme si dali odbočku od plánované hraniční cesty a vyšli přímo na Klínovci. Rozhledna stála za to. Vrcholová sklenka šampaňského pro turisty bodla. Zelňačka nám dodala trochu kuráže do další cesty. Péťa chvilku rozcházel nohy s puchýři. Nemohli jsme minout historický patník a už jen kilák do Božího Daru. Znatelně se ochladilo a nebylo to tím, že jsme scházeli dolů po sjezdovce. V Božáku na nás čekala luxusní čekárna vedle kostela (zásuvky,…). Poslali jsme konečný bod a nevěděli, že pravé dobrodružství teprve začíná. Cesta směr Praha není tak jednoduchá, když chcete jet přes KV.  Místní občané nemají ponětí o čase a nevědí, co může jak dlouho trvat. Autobusem se odtamtud nelze nikam dostat. Jsou plný. A vlaky jezdí šíleně dlouho, draze a jen zítra v 8. To platí i o těch autobusech. Nezbylo nám nic jiného než poprosit IT podporu o zakoupení lístku ČD a jít při čekání na jídlo. Natrefili jsme na čínské bistro a koupili si zásoby jídla a pití na dlouhou cestu do vlaku.

Přechod na hlavní nádraží měl trvat 15 minut, s batohem přes hodinu. Nám to i se zakoupením kávy s sebou trvalo 12 minut. Špunt se stačila i pomazlit s kočičkama. Na nádraží jsme absolvovali výuku španělštiny s Chuanem. Potkali pár zvláštních týpků. „Jede to už od středy, že jo?“ „Co sem to chtěl?“ „Vy jste čundráci nebo něco takovýho, ne?“ Pokřikování na souhlas… Hlásil vše 10x.

Špunt chtěl zavolat do infocentra a zeptat se: „jak se odtud do prdele dostanu?“ Avšak shodli jsme se, že v prdeli už jsme a je nutné se ptát: „Jak se z téhle dostanem pryč.“

Vlak konečně přijel a my pádíme okružní cestou přes malou Asii a přilehlé spolkové ostrovy konečně domů. Tak ČOČ!

P.S.: Příště ne přes KV!!!