ČOČ 15 – Etapa na sněžnicích

k článku je připojena galerie

Pátek 15.2. 2013, napsala Špunt

Už samotné plánování této etapy bylo dosti netradiční. Po loňské zimní v mínus dvaceti jsme si nechtěli další úsek nechat ujít ani tento únor, ale poměrně dlouho to vypadalo, že vlastně nikdo nemůže…v podstatě na poslední chvíli však přece jen zvítězila touha po správné zasněžené romantice v záhrabech a my se nakonec ráno na Hlaváku sešli v úctyhodném počtu šesti tuláků – Petr, Lukáš, Štěpán, Klouzek, Míra a má maličkost.
Shánění sněžnic bylo také trochu hektické, jelikož podle stavu v půjčovnách to vypadalo, že se celá Praha chystá o víkendu brodit závějemi. Ale i tento úkol jsme nakonec zvládli, já ve středu zaplatila rezervaci a kluci ve čtvrtek v podvečer naše krásky vyzvedli – všechny stejné, prý abychom se nehádali.
Vzhledem k počasí a také k tomu, že naplánovaný úsek byl cca 30km, jsme se rozhodli pro odjezd v pátek ráno, abychom ušetřili jednu noc v záhrabu. Řevnická sekce měla odjíždět vlakem v 6.24, abychom s klidem stihli rychlík v 7.25 z Hlaváku do Tanvaldu. A světe div se, řevnická sekce opravdu odjela, a to za mávání letovské části z nástupiště. Jednoduše řečeno, Klouzek je pařez a vlak mu ujel. Naštěstí České dráhy se toto ráno překonaly, a tak i následující vlak jel bez zpoždění, a tak to nebyl zas až takový problém. Na hlaváku jsme se tedy postupně sešli všichni, dokoupili nějaké to pivo do vlaku (no a co, že bylo sotva sedm ráno – tradice je tradice), dali si v kavárně „poslední dobré kafe“ a vyrazili směr Tanvald.

Cestou jsme s mírnými obavami pozorovali sněhovou pokrývku za oknem a začali rozvíjet teorii, zda se na sněžnicích dá chodit i na blátě. Když jsme v Tanvaldu přestupovali na lokálku do Harrachova, naštěstí naše obavy rozptýlil ochranář, který se zájmem pozoroval naše vybavení a potvrdil, že sněžnice opravdu užijeme. Do lokálky s námi nastoupil již zmíněný ochranář a pak taky spoustu běžkařů, kteří postupně vystupovali – asi podle zdatnosti nebo toho, jak měli zrovna namazáno.

Do Harrachova jsme dojeli krátce před jedenáctou, rychle se poradili s mapou a už se vrhli po červené turistické k hranici, která zde prochází Jizerou. Hned u první zatáčky jsme potkali „našeho“ ochranáře, který se hned jízlivě ptal, proč že jsme nešli tam a tam, že ta cesta je lepší. Až k viaduktu, kde měla být první keška, jsme šli v podstatě spolu s ním, takže jsme se stihli dozvědět, že se jmenuje Karel, že jde stopovat rysa a že má staré bambusové sněžnice.

U viaduktu při hledání kešky (kterou jsme samozřejmě pod závějemi nenašli) došlo na první ostrý test našich sněžnic. Zjistili jsme, že chůze na nich není zas až tak náročná, proto jsme si je nechali na nohách a vyrazili po upravené běžecké trati už rovnou v nich – v rámci tréninku. Jediný, kdo tomuto pokušení odolal, byl Miro, a tak si od Petra ihned vysloužil padnoucí přezdívku Legolas (což dost podporoval i fakt, že se Miro na tuto etapu vydal s USkou). Ostatní se cítili jako trpaslíci putující přes Mlžné hory, a tak na mě zbyla role půlčíka, který nese prsten (a v případě čoče i vlajku).



Netrvalo to ani tak dlouho a se sněžnicemi jsme se opravdu sžili, třeba já pochopila, že je mám zapnuté naopak – pravou na levé:) a tak... Po cca 7 km jsme dorazili na Bukovec, kde byla otevřená hospoda. Což samozřejmě znamenalo jediné – oběěěd:). Posezení v hospodě se nám trochu protáhlo, jelikož jsme začali hrát Macháčka. Pivo, výborné borůvkové knedlíky a celková pohoda vedly k nápadům jako, zda nespat přímo v hospodě nebo neudělat záhraby na parkovišti před ní. Nakonec jsme ale asi (skoro po třech hodinách) vyrazili na nedalekou Jizerku a kousek za ní se rozhodli najít spaní. Za potokem jsme odbočili do jehličnatého lesa a po krátkém brodění v opravdu hlubokém sněhu (díky tomu, kdo vymyslel sněžnice!!!) našli to správné místo pro náš záhrab 3+1. Protože jsme ale měli jen dvě lopatky, v kopání jsme se museli střídat, a ti co zrovna nekopali, chystali dřevo na oheň. Lukáš s Petrem si vykopali klasický záhrab, Štěpán s Mirkem měli luxusnější provedení s předsíňkou…ale to pořád nebylo nic na to, co budoval Klouzek. Ten se totiž rozhodl, že vykope tunel a o co hůř, v tom tunelu jsem s ním měla spát i já. Nebudu lhát, po celou dobu kopání jsem si tajně přála, aby se mu střecha probořila a my tak měli taky krásný normální záhrab. Jenže Klouzek je šikovný trpaslík, takže opravdu vybudoval noru, v které jsme si posléze ustlali. Naštěstí od plánu – mít hlavy dovnitř – se mi jej podařilo odradit, a to i za cenu, že jsme spali trochu z kopce.

Po nedávném pobytu v restauračním zařízení neměl nikdo ani velký hlad, takže jsme s večeří byli rychle hotoví.  U ohně jsme se trochu zahřáli a už už se začali chystat do spacáků. Kdo spal někdy v záhrabu tuší, že ulehnout není jen tak...ale nakonec jsme se postupně všichni do svých pelíšků nasoukali. Krátce po té začal Klouzek chrápat jako dřevorubec, takže můj strach, že se na mě zřítí metr sněhu ještě o něco vzrostl. Když jsem nakonec usnula, zdálo se mi o pánovi v gumáku, který nám do naší nory kouká…ale podle Klouzka před záhrabem nikdo nebyl. Za to nad ránem všechny vyděsil Klouzek svým výkřikem ze spaní...




2. den - sobota 18.2. 2013, napsal Míra

V druhý den začali první vlaštovky vylétat ze svých záhrabů kolem osmé hodiny ranní. Noční klid a mír naboural jen mocný vzdech Klouzka někde kolem páté hodiny ranní, který se dal v první chvíli interpretovat snad jen jako pád jejich sněhové sluje. Nicméně žádné horečnaté hrabání se dále neozývalo a tak se namísto lovení Špunta s Klouzkem ze závějí každý dál mohl zabývat vyhříváním svého spacáku. Ráno se vše vysvětlilo -- Klouzka volali do kuchyně, on jen odpovídal. Z tohohle pohledu jsme museli uznat, že včerejší výtky Špunta k velikosti jejich příbytku byly spíše formální; ostatní záhraby měli nejvýše předsíňku, kdežto zde se hovořilo rovnou o kuchyni.

Po ranním zabalení a zahlazení stop po tábořišti jsme si mohli opět užít chůzi na sněžnicích cestou zpět do civilizace. Plán byl jasný: navštívit první hospodu, která se nám namane. Volba padla na hospodu v bývalé sklárně, s ohromnou pecí a tělocvičnou v bývalé hutní hale. Hospoda byla trochu zadýmená, neboť místní zapomněli otevřít komín, nás to však neodradilo od mnohachodové objednávky jdoucí přes teplé nápoje až po studené pokrmy a zase zpátky. Rovněž drobné dosoušení spacáků proběhlo.

Po opuštění Jizerky jsme se v brzku napojili na neupravovanou cestu na Jelení stráň, kde už i ti poslední vyskočili z podvlíkaček a nazuli sněžice. Na vrcholku jsme si mohli užít 360ti stupňového výhledu, neboť počasí bylo v tuto dobu ještě poměrně rozumné. Bylo vidět na nedaleké Pytlácké kameny i Jizerku, na Smrk (toho času <10km) už však ne.


Dále cesta probíhala spíše zátěžově, než zážitkově, někteří se potýkali s ne úplně padnoucími sněžnicemi a výhledy by se dali shrnout tolik do dlouhé rovinky končící v mlze. Kolem třetí hodiny odpoledne jsme došli k altánku na Předělu, kde jsme si dali zaslouženou pauzu a drobet uvařili. V okamžik našeho příchodu bylo v altánku i několik běžkařů, ti však záhy prchli, pravděpodobně z hlubokého respektu před naší prací s benzíňákem.

Odtud jsme se vydali po upravené cestě k Smrku. Z časových a klimatických důvodů jsme se rozhodli spát ještě před vrcholem. U Nebeského žebříku, posledního rozcestí před Smrkem, jsme tak začali na divoko stoupat lesem do stráně. Po chvíli hledání jsme našli "zaručeně" skvělé místo. Část výpravy se začala zabývat přípravou ohniště, zbytek se pustil do odkrývání země v místech, kde tušili rovinku na spaní. A tu se potvrdilo, že co vypadá rovně přikryté sněhem, může být ve skutečnosti spíše oraniště -- Petr s Lukášem hledali nové místo na třikrát a Míra se Štěpánem nakonec spali úplně odděleně. Nějaký ten bivak nakonec ale uplácal každý a večer u ohně jsme se tak v dobré náladě mohli napájet čajem, hltat Amore Mio a i boty dosušit.



3. den - něděle, napsal Lukáš

Ráno jsme se vzbudili na úbočí kopce Smrk do zimy. Oproti včerejšku se vstávalo hůř. Naštěstí jsme večer nebyli líní uvařit si čaj do třech termosek, takže jsme se zahřáli, rozpohybovali zmrzlé boty a zabalili.

Po nazutí sněžnic jsme vyrazili lesem k Nebeskému žebříku, což je přímý výstup po modré na Smrk. Osobně jsem to čekal horší, za chvilku jsme byli nahoře, kde byla ještě větší mlha. Udělali jsme vrhcolové foto a odebrali se k rozhledně, které byla asi 100m od nás, ale kvůli mlze nebyla vidět. Při studování mapy z rozhledny vykoukl trochu zmrzlý kluk, od kterého jsme se postupně dozvěděli, že zde se svými kamarády spal. Na rozhlednu jsme nešli, protože by stejně nebylo nic vidět, ale aspoň jsme udělali hromadné foto s dalšími zmrzlými kolegy.

Dále jsme vyrazili po modré směr Nové město pod Smrkem. Z vrcholu Smrku už to byl jen pěkný sešup dolů, kde jsme opět chválili sněžnice, díky kterým nám to neklouzalo. Kluci, kteří spali na rozhledně, je neměli a na vrchol se dostali prý až o půlnoci. Pravda, možná za to mohlo víno, které nám dávali i ochutnat. Cestou dolů jsme dali pauzu u Srteitova obrázku, zahnali hlad chlebem, Tatrankou, rybičkami apod. U tohoto přístřešku jsme také našli klobouk, který zde kluci z rozhledny ztratili. Špunt z něj byla nadšená, takže pokud si nenapíšou email o společnou fotku, propadne jí.


Cestou do civilizace jsme potkávali čím dál víc lidí. Sněhu ubývalo a museli jsme sundat sněžnice, abychom je nezničili. Dole v Novém městě už byl jen poprašek. Ke konci lesa jsme našli jedinou fyzickou kešku tohoto ČOČe u pramene kyselky.

Na náměstí jsme si vybrali restauraci s vývěsním štítem Svijan. Ukázalo se, že je to vlastně čína, ale nakonec jsme si všochni něco vybrali a bylo to dobré. U oběda jsme se snažili najít spoj domů. Cesta vlakem do Liberce byla jasná, ale autobusy StudentAgency byly beznadějně vyprodané. Naštěstí nám pan Špunt našel spoj ČSAD a rezervoval 6 míst. Akorát obsluha nebyla nejrychlejší, takže na vlak jsme pak museli jít svižněji. Bylo to kousek, takže jsme stihli i koupit lístek. V Liberci nám řidič uznal eJízdenku, kterou jsme neměli vytištěnou, ale jen staženou v mobilu a už jsme fičeli domů.

V Praze jsme hromadně došli vrátit vypůjčené sněžnice a pokecali se slečnou v Hudy, jaké další skialpové vybavení nám doporučuje.

Vyzkoušet sněžnice bylo super, bez nich bychom asi neušli ani těch 30km. Zdá se to na etapu ČOČe docela málo, ale v zimě je potřeba brzy odpoledne najít vhodné místo na vykopání záhrabů, připravit si spaní a ohřát se u ohníčku.

Vytvořil: Fabian | Přidáno: 2013-02-21 11:04:12 | Sdílej na Facebooku