Pátek 15.2. 2013, napsala Špunt

Už samotné plánování této etapy bylo dosti netradiční. Po loňské zimní v mínus dvaceti jsme si nechtěli další úsek nechat ujít ani tento únor, ale poměrně dlouho to vypadalo, že vlastně nikdo nemůže…v podstatě na poslední chvíli však přece jen zvítězila touha po správné zasněžené romantice v záhrabech a my se nakonec ráno na Hlaváku sešli v úctyhodném počtu šesti tuláků – Petr, Lukáš, Štěpán, Klouzek, Míra a má maličkost.
Shánění sněžnic bylo také trochu hektické, jelikož podle stavu v půjčovnách to vypadalo, že se celá Praha chystá o víkendu brodit závějemi. Ale i tento úkol jsme nakonec zvládli, já ve středu zaplatila rezervaci a kluci ve čtvrtek v podvečer naše krásky vyzvedli – všechny stejné, prý abychom se nehádali.
Vzhledem k počasí a také k tomu, že naplánovaný úsek byl cca 30km, jsme se rozhodli pro odjezd v pátek ráno, abychom ušetřili jednu noc v záhrabu. Řevnická sekce měla odjíždět vlakem v 6.24, abychom s klidem stihli rychlík v 7.25 z Hlaváku do Tanvaldu. A světe div se, řevnická sekce opravdu odjela, a to za mávání letovské části z nástupiště. Jednoduše řečeno, Klouzek je pařez a vlak mu ujel. Naštěstí České dráhy se toto ráno překonaly, a tak i následující vlak jel bez zpoždění, a tak to nebyl zas až takový problém. Na hlaváku jsme se tedy postupně sešli všichni, dokoupili nějaké to pivo do vlaku (no a co, že bylo sotva sedm ráno – tradice je tradice), dali si v kavárně „poslední dobré kafe“ a vyrazili směr Tanvald.

Cestou jsme s mírnými obavami pozorovali sněhovou pokrývku za oknem a začali rozvíjet teorii, zda se na sněžnicích dá chodit i na blátě. Když jsme v Tanvaldu přestupovali na lokálku do Harrachova, naštěstí naše obavy rozptýlil ochranář, který se zájmem pozoroval naše vybavení a potvrdil, že sněžnice opravdu užijeme. Do lokálky s námi nastoupil již zmíněný ochranář a pak taky spoustu běžkařů, kteří postupně vystupovali – asi podle zdatnosti nebo toho, jak měli zrovna namazáno.

Do Harrachova jsme dojeli krátce před jedenáctou, rychle se poradili s mapou a už se vrhli po červené turistické k hranici, která zde prochází Jizerou. Hned u první zatáčky jsme potkali „našeho“ ochranáře, který se hned jízlivě ptal, proč že jsme nešli tam a tam, že ta cesta je lepší. Až k viaduktu, kde měla být první keška, jsme šli v podstatě spolu s ním, takže jsme se stihli dozvědět, že se jmenuje Karel, že jde stopovat rysa a že má staré bambusové sněžnice.

U viaduktu při hledání kešky (kterou jsme samozřejmě pod závějemi nenašli) došlo na první ostrý test našich sněžnic. Zjistili jsme, že chůze na nich není zas až tak náročná, proto jsme si je nechali na nohách a vyrazili po upravené běžecké trati už rovnou v nich – v rámci tréninku. Jediný, kdo tomuto pokušení odolal, byl Miro, a tak si od Petra ihned vysloužil padnoucí přezdívku Legolas (což dost podporoval i fakt, že se Miro na tuto etapu vydal s USkou). Ostatní se cítili jako trpaslíci putující přes Mlžné hory, a tak na mě zbyla role půlčíka, který nese prsten (a v případě čoče i vlajku).