ČOČ - 11. Etapa (Vidnava–Králíky)

k článku je připojena galerie

Čtvrtek 18. srpna 2011 by Domča

Tato etapa začala nákupem v Tescu na Andělu, tedy jen tak velkým, aby se mi vešel do batohu, protože jsem ho absolvovala sama. Následovalo první putování s batůžkem plným konzerv přes Újezd a s malou zacházkou a dlouhou pauzou až na Hlavák. Tam Péťa se Špuntem donakoupili a před Billou jsme počkali na Klouzka. Ten se přiřítil 20 minut před odjezdem vlaku a šel s Péťou koupit lístek do automatu. Po jejich příchodu jsme se klasicky rozdělili na dámskou dvojku, která jde zabrat kupé do Šuhaje, a četu shánějící mls do vlaku (v Burger Kingu). Takže nastalo klasické napětí, jestli to chlapci stihnou před odjezdem, nebo ne:)

COC11 2011-08-18 006A nebyl to poslední stres. Hned v Zábřehu na Moravě běžel totiž Péťa ještě koupit mražené kuřecí a jak již dnes víme, nakonec se mu to stalo osudným, zvrtnul si kotník, ale nepředbíhejme (stačí, že běhal Péťa). Vláček ze Zábřehu byl vůbec zapeklitý, poněvadž psaný byl do Šumperka, ale chytrý pán v oranžovém se nás přišel zeptat, jestli náhodou nejedem směrem na Jeseník, což jsme chtěli, tak nás poslal na správnou stranu vlaku a nám přijela nová mašinka a rozpojili jsme se. Tou dobou se k nám už belhal Péťa, kupodivu i s mraženým kuřecím (které v Bille na Hlaváku nevedou) a jako bonus přinesl i čtyři pískací lízátka, čehož velmi brzy litoval. Stejně jako toho, že když mu někdo poradil, že nakoupit se dá 500 metrů od nádraží, že to nevzdal. 500 m se ukázalo skoro jako kilák a hlavně cestou přehlédl obrubník a odnesl to jeho kotník. Ve vlaku jsme jeli v kupé jen s jedním milým a povídavým pánem jedoucím za rodičema do Velké Kraše. Aspoň nás včas upozornil, kdy přestupujeme V Lázních Lipová z motorového rychlíku do motorové lokálky. Ta nás ovšem odvezla jen do Velké Kraše, protože lokálku do Vidnavy nám od minulé etapy zrušili. Takže jsme museli jet autobusem, čekal tam přímo na nás, a když říkám přímo, myslím tím opravdu přímo jen na nás. Ani jsme nenastupovali na zastávce, ale přímo na místě odstavení autobusu. Červený autobus s řidičem v červeném tričku nás dovezl na vidnavské náměstí, kde jsme asi padesát metrů od zastávky sedli do pizzerky na jedno a nakonec do sebe naládovali půlmetrovou megapárty (pizzu) :)

Číšnice se dost divila, že ještě v deset večer chceme někam PĚŠKY chodit, když jsme se jí ptali na cestu do Heřmanic. Prý: „Do Heřmanic? To je ale pěkná dálka. Tak pět kilometrů !! Jako autem je to kousek, ale pěšky? To je tak na hodinu. To půjdete tady za rohem doleva a pak pořád rovně, až půjdete do kopce, do kopce, do kopce a pak zase z kopce a jste tam.“ Poděkovali jsme jí a šli přesně, jak nám radila. Až na to, že její kopec byla jen taková nepatrná terénní vlnka. Les byl dost ošklivý, smrděl a celou noc nás žrali komáři, nehledě na to, že jsme horko těžko hledali rovnější místo na spaní.

Pátek 19. srpna 2011 by Klouzek

Po noci plné otravného hmyzu jsme se probudili do slunného dne. Vstávali jsme něco před devátou. Nejdřív vstal Péťa a pajdavými přískoky se vydal testovat svou nohu. Po jeho návratu z obchůzky jsme se shodli, že posnídáme až v Heřmanicích, Po rychlém sbalení a ranní hygieně jsme se tedy vydali po rozpálené asfaltce na cestu. Nebylo to moc daleko a kolem tři čtvrtě na deset jsme se rozplácli na autobusové zastávce na dohled železniční stanice. Domča vytáhla domácí, značně rozblemclé koláče. Než jsme je stihli všechny sníst, jal se Péťa opět trochu korzovat po silnici. Dlouho mu to nevydrželo. Vrátil se k nám a řekl, že asi radši pojede domu, že noha rozhodně není lepší než včera, jo a že za deset minut mu jede vlak. Rychle jsme tedy přerozdělili jídlo, které jsme si chtěli nechat a pár dalších věcí jako foťák či placatku:).

COC11 2011-08-18 014Jen co Péťa dobelhal na stanici, přikodrcala se jednovagónová lokálka (další adept na zrušení). My jsme ještě v klidu dosnídali, dobalili a vyrazili kolem nádraží polňačkou směrem k místu, kde jsme se chtěli vydat na polskou stranu. Bylo vedro. V Polsku jsme šli po asfaltce a po chvíli jsme se smíšenými pocity začali pozorovat bouřkové mraky, co zahalovaly kopce na české straně (a někdy tou dobou nám došlo, že Péťa odjel i s plachtou..). V půl jedné se téměř setmělo. Zrovna jsme procházeli vesnicí Ujezdziec, minuli jsme autobusovou zastávku a sámošku a došli skoro až na konec vesnice, když to začalo...

Naštěstí byl hned vedle altánek porostlý vínem, kde jsme přečkali prvotní nápor a navlékli se do ponč. Za chvíli pršelo víc z altánku než z venku, takže jsem to šel ven prozkoumat, načež jsme vyrazili dál. Šli jsme topolovou alejí až k další vesnici, kde jsme zjistili, že jsme si zašli tři kiláky, páč jsme měli odbočit už zhruba tam, kde začalo pršet. Zpátky k hranici jsme to měli asi 4 kiláky. Dominika uvážila, že už si přezuje ty mokré sandále. Po třech kilometrech jsme došli do vesnice, kam jsme měli původně odbočit. V mapě bylo kreslených několik cest, po kterých jsme to chtěli střihnout na hranici. V reálu to bylo horší. Takže jsme to nakonec střihli po mírně rozměklém poli a vyšli na silnici těsně před Horními Hošticemi Tady jsme si chtěli dát pivo, neb bylo opět horko. Vzhledem k vybavenosti polské i české části vesnice se ovšem tento záměr nepodařilo naplnit. Takže jsme aspoň hned za vesnicí, u kapličky, poobědvali u škarpy.

Cesta dál ubíhala docela dobře až do Bílé Vody, kde jsme si konečně na konci náměstí dali to pivo. Holky naštěstí pily pomalu, takže jsem si šel ještě pro malý, přičemž jsem vzal i místní lázeňský oplatky. Jakmile jsem se vrátil s pivem ven na zahrádku, začala se opět stahovat černá mračna. Nestačil jsem pivo ani dopít a začalo pršet. Kvapně jsme se přesunuli dovnitř do hospody a při další rundě piva a čaje jsme pozorovali průtrž mračen za oknem. Liják byl rozhodně větší než v poledne a trval taky dýl. Nicméně při příjemném posezení čas plynul celkem rychle a my vyráželi opět za svitu sluníčka, pravda, prodíralo se mezi mraky, ale svítilo. Čekal nás první výstup této etapy. Měli jsme namířeno do sedla Růženec pod Borůvkovou horou. Asi 500 m před ním jsme narazili na loveckou chatu i s přístřeškem a ohništěm.

Já se šel ještě pro jistotu podívat do sedla, jestli tam nebude něco hezčího. Nebylo, takže jsme zůstali u lovecké chaty s nařezaným dřívím a dle Domčiných slov voňavou kadibudkou.

K večeři jsme měli čínu, tedy kilo kuřecího, kvůli kterému Péťa ráno odjel, s omáčkou a trochou rýže. Kupodivu jsme to ve třech nesnědli a nechali si zbytek na ráno. Když jsme všechno pobalili, nachystali si spaní a vyčistili si zuby, tak jsme asi v půl jedenácté ulehali ke spánku, tedy poprvé.

Po chvíli totiž začalo pršet a my rázem zjistili, že tento přístřešek nemá kvalitnější střechu než rakouský. Naštěstí se nám podařilo na trámy napnout ponča, tak aby na nás už nepršelo a zhruba v půl dvanácté jsme šli tedy definitivně spát.

Sobota 20. srpna 2011 by Špunt

COC11 2011-08-18 030Do rána naštěstí už žádná další bouřka nepřišla, a tak nás až kolem osmé začalo probouzet sluníčko. Nicméně sluníčko začalo probouzet i trochu zvlhlé vosy, které v „našem“ přístřešku měly pod střechou už celkem slušné hnízdo. Ale naštěstí platilo pravidlo žít a nechat žít, a tak jsme to i my i vosy zvládli bez žihadla. Trošku jsme popakovali, roztáhli zvlhlé věci na sluníčko a pustili se do snídaně. Já s Klouzkem dojídala čínu, Domča držela linii, studenou rýží pohrdla a pokud vím, tak nesnídala nic. Před odchodem jsem ještě využila místní luxusní kadibudku, kde byl i suchý třívrstvý voňavý toaleťák a velký pavouk. Nakonec v kadibudce skončil i zbytek číny, no jo no, podle Vitany jsme vařili pro deset lidí. :)

Od lovecké chaty jsme vyrazili po zelené směr nedaleké rozcestí Růženec. Na polském rozcestníku tvrdili, že cesta na rozhlednu nám bude trvat 1 hodinu a 15 minut, v čemž se spletli. Trvala nám asi hodinu a půl...holt první větší kopec téhle etapy. U rozhledny bylo celkem rušno, což bylo dobré znamení – bude pivo. A bylo, a taky klobása pro mě, masožrouta a hranolky pro Domču, dietářku bez snídaně :). Stánek vlastnil velmi moudrý muž, neboť cedule na něm hlásala: „Chceš-li být šťastný jeden den – najez se. Chceš-li být šťastný jeden rok – ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život – dej se na turistiku.“ Než jsme se ale vrhli na stánek s občerstvením byli jsme se samozřejmě podívat nahoře na rozhledně. Kupodivu byla zadarmo a otevřená nepřetržitě. A tehdy jsme HO viděli prvně! Byl tam a vyzývavě se tyčil. Tehdy ještě celkem daleko, ale my věděli, že bude blíž a blíž. Kdo viděl mapu tuší, že mluvím o Kralickém Sněžníku :). Ale z rozhledny byla vidět i další zvláštnost, a to dvě vlajky (česká a polská) na lavičkách, kde jsme měli batohy, kousek od nich reprobedna a zakrytý památník. Z čehož bylo jasné, že se tu bude něco dít. Sešli jsme dolu, letmo prohlédli naučné panely kolem a nakonec se zeptali, co že se to tu chystá... a dozvěděli se, že ve dvanáct tu má být setkání disidentů. Tedy výročí setkání disidentů, které zde proběhlo 21. 8. 1981. Netrvalo dlouho a lidí začalo přibývat. Jak se blížilo poledne, začali dokonce lesáci čtyřkolkou návštěvníky svážet (tedy spíš vyvážet). Rozhodli jsme se proto, že je nejvyšší čas vyrazit. Naše rozhodnutí uspíšily i lesní rohy, které se začaly ozývat ze skupinky slavnostně oděných myslivců. Před odchodem jsme udělali ještě pár vlasteneckých fotek – s hraniční stráží a vlajkami – a přečetli naučnou ceduli o setkání disidentů. Nejlepší byla informace v závěru, kde vypravěč vzpomínal, jak málem ohrozili setkání, když Havel nahoře sdělil polským kamarádům, že ví, že v srpnu se v Polsku vůbec nepije alkohol, a tak že nedonesli žádné pivo. Naštěstí kecal, a tak mohla solidarita dál vzkvétat :).

COC11 2011-08-18 049Ale teď už jsme opravdu na cestě z rozhledny (po zelené – ale to vás za chvilku už přestane překvapovat, protože po polské zelené těsně po čáře jsme šli převážnou část etapy) a potkáváme za „každým rohem“ funícího turistu, který si jde nahoru zavzpomínat s disidenty. Asi kilák nám vydrží to, že „už je to jen kousek“, pak už raději mlčíme – ze soucitu.

Nakonec jsme sešli až na parkoviště u rozcestí Travná, odkud jsme pokračovali kousek po asfaltu, než opět uhýbala čára a s ní i pěšinka. Teď následuje trochu monotónní úsek. Vypadal asi takto: patník, strom, strom, kus louky, patník, zelená, strom, patník, cedule, strom, kopec, patník a tak podobně. Na Špičáku bylo místo vysněné hospody jen další borůvčí, a tak proběhla krátká porada nad mapou, Klouzek převlékl zpocené tričko (už jsem se zmínila, že bylo fakt vedro?) a začali jsme sestupovat do Pekla. Sedlo Peklo mělo skrývat pramen, ale ten byl vyschlý, takže jsme zásoby vody nedoplnili. Za to jsme doplnili hladinu cukru jesenkou, protože nás čekal „pekelný výstup“. Ten se naštěstí neukázal tak hrůzný, proto jsme mohli brzy na Kovadlině logovat první kešku této etapy. Zapsali jsme se také do vrcholové knížky a vyrazili dál. Čekal nás ještě jeden, celkem kamzičí sestup, pak nějaký ten výšlap a už se začalo smrákat, tak bylo rozhodnuto, že jen co to půjde, najdem spaní.

Skoro by šlo říci, že spaní si našlo nás. Hned vedle cesty byl rovný plácek, a tak bylo rozhodnuto. Dřeva všude habaděj, takže fazole byly za chvíli uvařené (zapomněla jsem do nich dát česnek, ale zjevně jsme byli celkem unavení, protože i Klouzek si toho všiml až když bylo skoro dojezeno:)). Po fazolích ještě čaj a hurá do spacáků. Dneska se to obešlo bez dalších okolků, neboť nepršelo ani se na nás neřítila jiná přírodní katastrofa. Usínali jsme tedy asi tři metry od turistické značky – ale po nich naštěstí chodí jen tuláci – a pět metrů od hraničního patníku.

Nedělě 21. srpna 2011 by Domča

Po noci v konečně krásném smrkovém lese jsme se probudili do dalšího slunného dne. Troufám si tvrdit, že nás sluníčko do konce etapy už neopustilo, ale to předbíhám. Pominu-li obligátní ranní rituály jakožto snídani, zahájili jsme den výšlapem na Smrk. Na něj to byla fuška, ale čekaly nás za odměnu nádherná panoramata a hřebenová cesta na Travnou horu. Dokonce jsme se na chvíli odpojili od zelené, respektive turistická značka se odpojila od nás, my stále sledovali čáru, kudy vedla běžkařská tyčově značená cesta. Došli jsme po ní skoro až na Polskou horu, kde se opět napojila zelená, která nás dovedla až na Kralický Sněžník.

COC11 2011-08-18 079Ale pozor, nesmím zapomínat na nádhernou odbočku od hranic, kdy jsme se po běžecké trase napojili na červenou a přes Palaš došli do horské chaty Paprsek. Tam výborně vaří, čepují skvělé pivo a navíc mají moc milý personál (vodu do petek jsem čepovala u nich v kuchyni). Z terásky se nám naskýtala panoramata na lyžařský vlek, jezírko s bohužel pitnou vodou (takže zákazem koupání pozn.red.) a krásné údolí pod námi. Objednali jsme dva guláše s česnekovými placičkami a pro mě vynikající krkovičku se zelím a bramborovými knedlíkem. Než nám jídlo přinesli, zaběhli jsme se Špuntem odlovit keš s hintem „exotická šiška“ - hezky vyrobená. Než jsme se z lovu vrátily, už o naše porce jevili zájem turisté od okolních stolů, ještě že má Klouzek tak velká ramena a uhájil je.

Po takto vydatném obědě jsme se zvesela vraceli přepychovou cestičku borůvčím linoucí se podél hranic. A to i přesto, že stoupala právě na Polskou horu. Ale to nebyl zdaleka jediný výšlap toho dne. Nejdřív jsme museli z Polské hory slézt zase dolů do Kladského sedla, kde jsme s velkým štěstím stihli paní v hostinci na hranicích. Ač byla po nájezdu turistů již značně vyprodaná, jedny z posledních piv se tam pro nás přeci jen našly. Paní to byla moc hodná, říkala, že takhle v neděli zavírá tak ve dvě ve tři (my dorazili ve tři čtvrtě na tři, proto to štěstí). Chvíli to vypadalo, že si Špunt pronajme jeden z jejích pokojů na 15 minut, když zaslechla, že v každém pokoji je i sprcha.

Jen jsme vstali, paní uklidila i lavice, na kterých jsme seděli. My posilněni zahájili jeden z největších výšlapů možná i celého čoče.

Už v Gleboké Jamě jsem myslela, že umřu, a to všechny prudké kopce byly teprve před námi. Už v půlce za to ty výhledy ale stály. Nevim jak, ale vydrápali jsme se až na vrchol. Kousek pod ním jsme se tak půl hodinu zdrželi u pramene Moravy, doplnili vodu, umyli nohy a Špunt zkoušela najít dvě kešky. Nenašla je ani u zříceniny (respektive základů) Lichtenštejnovy boudy, ani u pramene, ale spravila si chuť na vrcholu. Klouzek se tam zatím převlékl do suchého trička a vytáhl vrcholovou odměnu – placatku a hermelín. Jen co dorazila Špunt, chystal se na nás nálet. Člobrda v malém sportovním letadýlku nám vyrazil zamávat tak blízko, že se Klouzek bál, že na nás spadne. Dokonce i do obličeje jsme mu viděli.

Po menších dohadech, jestli se budeme držet striktně hranic jako až doposud či si to mírně zkrátíme po vrstevnici, abychom nemuseli spát v příkrém kopci, jsme se vydali dál. Na Sněžníku totiž mrazivě fičelo (ono taky v sedm večer se není čemu divit), takže jsme rádi lezli dolů. Osud tomu prostě chtěl a ať už byly naše úmysly jakékoli, nakonec jsme se drželi hraniční červené. Tudíž jsme slezli cca 200 metrů vejškovejch níž než bylo zapotřebí, abychom je zas lezli brzy nahoru. Přešli jsme několik krásných potůčku i jedno hezké kupodivu rovné místo na spaní, až jsme došli k místu, kde hranice v pravém úhlu odbočovala od vrstevnice do prudkého kopce na Malý Sněžník. Asi ve čtvrt na devět bylo tedy rozhodnuto, že se utáboříme zde. Zde znamenalo přímo na cestě, hned vedle cedule přírodní rezervace a hraničních patníků.

Rozdělali jsme na cestě ohýnek a uvařili rizoto. Pak jsme si ještě chvíli povídali a pili výborný čaj, když na nás začlo z oblohy padat pár dešťových kapek. Začaly velké spekulace, co budeme dělat, jestli začne pršet, protože plachtu nám odvezl Péťa, my beztak neměli moc kam ji na té cestě napnout a ke všemu byla cesta ve srázu a ve sklonu, takže by nás voda zaplavila i pod plachtou. Špunt na meteoradaru vyhledala, že bouřka už přešla na druhou stranu kopce, a tak jsme prostě zalezli do hrobečků. V noci se nakonec krásně vyjasnilo a byly vidět moc hezky i hvězdy.

Pondělí 22. srpna 2011 by Špunt

COC11 2011-08-18 105Ráno jsme se probudili na cestě sušší, což znamenalo, že večerní obavy z deště se naštěstí nevyplnily. (Dokonce byly v noci hvězdy, což já vím například díky tomu, že jsem neměla moc klidné spaní vzhledem k opravdu velkému počtu pavouků všude okolo :) Hned první pohled ze spacáku byl na ten šílený krpál na Malý Sněžník nad námi, a tak není divu, že záhy po probuzení začala debata, zda si ušetřit námahu a dojít k rozcestí po vrstevnici nebo těch dvě stě výškových na půl kiláku vyšplhat a pak zase slézt. Mohlo by to hraničit s obsesí, ale když ČoČ, tak ČoČ... takže vyhrála cesta po hranici – tudíž ta do kopce:) Když jsme dosnídali, nezbylo než nandat batohy a vydat se vstříc výšinám. No kdo někdy lezl do kopce s krosnou na zádech tuší, že přirovnání o koupeli ve vlastním potu je zcela na místě. Nicméně cestou byly i nějaké ty borůvky na posilnění, a tak jsme se nahoře nakonec všichni sešli a po chvíli narazili na polskou zelenou – ano, na tu turistickou značku po hranici, po které jsme šli skoro celou etapu, ale i ta tenhle kopec obcházela po vrstevnici.

Po sestupu, který byl skoro stejně namáhavý jako výstup, nás čekaly ještě dva kopce. První – na kterém jsme potkali sběrače borůvek nebo by se spíše hodilo říci česače, jelikož používali hřebeny a druhý – Klepáč – na který jsme se těšili více, protože na něm byla rozhledna, trojmoří a dokonce i keška. Ačkoli byla dřevěná rozhledna celkem nová, vstup byl zakázán a pro jistotu, aby se zákaz opravdu dodržoval, bylo první patro se schodištěm strženo, takže výhled do krajiny jsme si užili pouze z vršku kopce, ale i ten stál za to. Poslední větší kopec naší etapy si vysloužil ještě hromadnou fotku u cedule o trojmoří a už jsme si to štrádovali z kopce dolů. U rozcestí v úbočí měl být podle mapy pramen jakési polské řeky, a tak jsme se rozhodli zde doplnit zásoby vody., protože ačkoli bylo teprve asi deset dopoledne, bylo zřejmé, že bude fakt velký vedro. A navíc, když už jsme pili Moravu, musíme ochutnat i Nisu. Na rozcestí jsme nechali batohy a Domču a s Klouzkem jsme se vydali s prázdnými petkami pro vodu. Ukazatele nebyly jednoznačné, takže jsme nakonec byli každý u jiného pramene, ale vodu jsme doplnili a po krátké svačině mohli vyrazit dál.

Teď už nás čekala cesta po zelené až k patníku 92/15, u kterého je nad Mladkovem v lese odbočka. Brzy jsme vyšli z lesa na louku, která se svažovala do údolí – jeden z nejromantičtějších pohledů etapy – a po jejím kraji pokračovali dál a dál. Do téhle chvíle nás zelená nezklamala, ale krátce na to se stala opravdu cestou, po které chodí jen tuláci. Vedla nás po okrajích polí a luk, kde byly kopřivy, bláto, pavouci a spousta dalších věcí, které bych na cestě osobně raději nepotkala, ale nakonec jsme úspěšně dorazili k hraničnímu přechodu Lipky. I kdyby nebylo takové vedro, udělala by nám otevřená sámoška radost, ale takhle jsme ze zmrzky a piva/frisca/limonády byli opravdu nadšení. Krátký odpočinek, keška a ověření jízdních řádů přes mobil a už jsme vyráželi na opravdu posledních pár kilometrů téhle etapy. Nejzajímavější částí bylo jednoznačně přelézání česko-polské železnice, která byla zrovna asi čerstvě rekonstruovaná za pomoci EU, což dokazovaly fakt velké vlajky na zdech, které buď byly z nějakého starého mostu (lepší varianta) a nebo byly postaveny jen na ty vlajky (pravděpodobnější varianta:) ). Pak už jen krátké stoupání a trefit odbočku v hraničním lese (pěkný na spaní – důležité info pro začátek další etapy I.) nad Mladkovem, což se nám povedlo, a tak jsme přibližně v půl čtvrté scházeli po asfaltce k vesnici, která je fakt v údolí (důležité info pro začátek další etapy II.). Ve vsi jsme prošli kolem kašny, kde mi Klouzek nedovolil se vykoupat, a kolem jediné otevřené hospody U Bohouše (důležité info pro začátek příští etapy III.) až na nádraží, kde proběhla krátká porada, která nakonec končila házením mincí. Rozhodovali jsme se mezi tím, zda jet vlakem, který měl odjezd asi za deset minut, nebo se dojít vykoupat do Tiché Orlice a sednout do hospody, než pojede další vlak cca za dvě hodiny. Mince byla rozumná, a tak los padl na druhou variantu. Sešli jsme zpět k řece, kde jsme pod mostkem objevili i celkem hluboké místo, řeka byla hezky studená, a tak byla koupel opravdu osvěžující a my získali (falešný) pocit čistoty, který jsme umocnili převlečením do čistých cestovních triček a přezutím do sandálů a vyrazili na pivo a obědovečeři. U Bohouše vaří dobře a nemají tam jen Gambrinus, ale i Holbu, a tak jsme o nějakých těch pár desítek minut později spokojeně vyrazili zpět k nádraží. Závěrečné dobyvatelské foto etapy a už jsme nastupovali do lokálky, kde nám kupodivu i paní průvodčí zvládla prodat skupinovou jízdenku až do Řevnic. V Letohradu jsme přestoupili do dalšího osobáku, který nás dovezl do Ústí nad Orlicí, což je opravdu vtipné nádraží, protože má koleje z obou stran budovy. Takže jsme přijeli tzv. K zadnímu vchodu na letohradské nástupiště a museli na druhou stranu budovy na nástupiště pražské. V rychlíku jsme si přisedli k dvěma ženám, z nichž jedna vystoupila hned na další zastávce a druhá pro jistotu stála celou cestu do Prahy v uličce u otevřeného okna, ale to určitě kvůli tomu, že se chtěla kochat krajinou, a ne proto, že bychom nějak nevoněli a už vůbec ne proto, že si Klouzek dal své nohy na její sedačku :)

V Praze jsme byli asi o pět minut později než tvrdil jízdní řád, takže jsme ani nezkoušeli klasické přebíhání na vlak do Řevnic a raději si zašli na cibulové kroužky a jeli za půl hodiny, takže jsme byli doma přibližně v půl jedenácté.

A co říci závěrem...snad jen AHOJ na další etapě a vězte, že strávíte-li sami čtyři dny mimo civilizaci s Rečkovic sourozenci, začnou vám z toho trochu kudrnatět vlasy ;)))

COC11 2011-08-18 116

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2011-08-26 00:17:42 | Sdílej na Facebooku