Pátek 13. 2010 by Péťánek

Tentokrát jsem vlak v Řevnicích nedobíhal, zato v Praze jsem měl ještě business schůzku a následný spoj jsem již dobíhal. To už byl rychlík a musel se stihnout. Ani jsem nestih‘ whopper, za to vlak jsem stih’. Výjimečně nebyl opožděn a do Třince dojel též včas. Nepili jsme tolik, co bývá zvykem a tak byla cesta nezvykle klidná. Dobré bylo, že se v e vlaku daly koupit chipsy a i bageta. Škoda, že to byl jen Golf. Ten není moc dobrý. Ale hlad je nejlepší kuchař a tak i Golf mi chutnal. Příjezd do Třince proběhl v 19:55.

Třinec nás nezklamal a přivítal smogem a továrnou. Naplánovali jsme cestu co nejrychleji od továrny a hlavní silnice. Cesta vedla do mírného kopce kolem jedné keše a pak už jen patník za patníkem. Výhledy na Třinec s hořícími věžemi v nás zanechali hluboké dojmy. Po pár kilometrech jsme došli k osamocené vrbě vedle osamoceného veřejného osvětlení vedle osamocené samoty. Pod stromem byl krásně posekaný trávník, zkrátka ideální místo k přespání, díky sloupu i masňácky osvětlené. Celé to kazil hlídací pes v té samotě, který bez ustání štěkal. Demokratickým hlasováním bylo rozhodnuto pokračovat až do polské části Českého Těšína zkráceně Ciezsina, kde dle mapy měl být kemp. Opatrně jsme prošli kolem již notně rozzuřeného pejska, přelezli pár elektrických plůtků (opravdu v nich ten proud byl) a mírným svahem dolů došli do Polska. Nyní již jen obligátní asfaltka a už jsme vyhlíželi ceduli kempu.

Mapa se nemýlila a opravdu jsme došli poblíž Olše (polsky Olzy) ke kempu Oáza. Cedule hlásila mimo jiné nonstop kemping, což jsme ani nečekali. Já se šel podívat k bráně a zjistit ceny, zatímco ostatní hledali nějakou alternativu (v hloubi duše do toho kempu totiž nikdo nechtěl). Obě mise skončili fiaskem. Já objevil zavřený kemp se zvonkem, který sice zvonil i v noci, ale nikoho evidentně nepřilákal. Ostatní objevili krásný městský parčík naproti přes silnici, bohužel s uvítací cedulí hlásající krom jiného bywakovanie zakázané (no po polski to asi bylo trošku jinač). Klouzkem navržený plán přelézt plot kempu přišel nakonec moc drzý i jemu samotnému a tak jsme začli hledat jiné místo. Bylo nám jasné, že moc možností uprostřed Cieszina nebude, a tak jsme se vydali směrem k Olze. Pár set metrů za kempem na křižovatce dvou cest stála pěkná lavička. Vzhledem k notně pokročilému času (cca 23:00) jsme rozbalili náš první tábor zde. Noc byla jasná, dle předpovědi má pršet až zítra. Jen trochu foukalo, ale což, přece tu tu plachtu nebudeme stavět. No raději jsme si ji připravili na lavičku.

Asi ve dvě v noci už noc nebyla jasná, foukalo docela hodně a bylo jasné, že předpověď byla mylná. Vylezli jsme z hrobečků a jaksi laxně jsem s klouzkem začal shánět kolíky a nějaké podpěry na stavbu naší tradiční modré plachty. Začátek deště byl náhlý a velmi zmokřující – zkrátka průtrž. To naší práci rapidně urychlilo a tak do minuty jsme našli klacky, kameny i podpěry a sunuli se pod plachtu. Usínáním za zvuku bubnujících kapek deště jsme se rozloučili s prvním dnem.

Jejda, jsem teď dopsal i část noci a teď koukámže to samé provedl Klouzek. No tak si to hezky přečtěte podruhé, když už jsme to 2x napsali.

Sobota 14. 8. 2010 by Klouzek

Kolem půl třetí ráno jsme se všichni vzbudili a pohled na blýskající se oblohu nás přesvědčil, že plachtu postavíme, než začne slejvák. S Péťou jsme tedy vylezli a zvolna začali napínat plachtu. Záhy však začalo opravdu pršet. Rychlost stavění se rázem zněkolikanásobila. Hrobečky byly otočeny o 90° a do přístřešku jsme zakomponovali uschlou větev i sloupek s betonovým koláčem místo kamene.

Ráno však už bylo krásně. Rozhodli jsme se, že přebrodíme Olši na nedalekém jezu. Brodění bylo úspěšné, a tak jsme ho oslavili parádní koupelí pod jezem. Když jsme byli dostatečně vycachtaní, posnídali jsme na prosluněném říčním břehu.

Po snídani jsme asi kolem jedenácté pokračovali po českém břehu Olše do nedalekého Českého Těšína. Ten nás záhy přivítal svou říční promenádou v parku. Ta nás provázela prakticky celou cestu Českým Těšínem. Za Těšínem jsme šli chvíli po silnici a přes skoro dálniční most přes Olši jsme se vrátili zpět do Polska. Na polské straně byla ovšem zrada.

Po obou stranách mostu hned navazoval plot. My jsme ovšem potřebovali na silničku přímo pod mostem a nechtělo se nám nacházet několik kilometrů k odbočce ze silnice. Přelezli jsme proto zábradlí mostu těsně před začátkem plotu a po příkrém vydlážděném svahu slezli dolů. Špunt cestou natrhala i pár ostružin. Od rána pražilo sluníčko, a tak jsme se záhy zastavili na zasloužené pivečko v příjemné hospůdce.

Po příjemném občerstvení jsme pokračovali po polských silničkách. Kvůli horku jsme asi po dvou znovu stavili na pivo. Tentokrát nás hospodská na kurzu poněkud vzala zkrátka, když za tři piva a dvě limonády chtěla 260 Kč. Cesta vedla dál po asfaltu až k hranici, za kterou bylo předměstí „Karviná –Ráj“. Zde jsme se rozvalili na trávníčku u pomníčku a doplnili vodu.

Vzápětí po odlovu Péťovi 600. kešky na nejvyšším bodě v okolí (cca300m) jsme zalitovali, že jsme zavrávorali již u toho památníčku, neb jsme prošli přímo kolem hospody. Cesta nás vedla přes černý les zpátky do Polska. V lese byl most přes potok vhodně nahrazen padlým stromem a pak následovala pasáž kopřivami.

Na polské straně jsme pokračovali opět po silničkách asi 5 km k české hranici. Kousek za ní jsme s radostí zastavili u místního smíšeného zboží, které zavíralo až ve 20:00, což nám vyhovovalo neb jsme sem dorazili v osm. Zde jsme si dali každý zmrzlinu a pivo či limo. A lehce před devátou jsme vyrazili do lesa Na konec světa. Sem jsme dorazili již značně znaveni, a tak jsme rychle uvařili večeři – alá „čínarizoto“. Při vaření jsme, poučeni ze včerejší noci, s Péťou postavili plachtu.

Asi tak v polovině stavění hrobečků nás zarazil rytý jekot z temnoty. Utábořili jsme se totiž v relativní blízkosti civilizace a jekot zjevně vyluzoval ožrala jdoucí z hospody. Zprvu to vypadalo, že řve na nás. Všichni jsme ztuhli a zhasli čelovky. Opilec po chvilce zařval z blízké cesty a náhle ztichl. Mysleli jsme, že tam pořád je, a tak jsme stále zůstali potichu. Já jsem přitom čekání skoro usnul. Po asi 20-ti minutové čekané jsme pokračovali ve stlaní. Pak jsme si vyčistili zuby a šli spát.

Neděle 15. 8. 2010 by Špunt

Ukrytý v stínu lesa igelit, to kdyby přišel k ránu déšť… a tak se také stalo. Do neděle jsme vstoupili v šest ráno, když začala první bouřka. Kolem osmé pršelo již o něco méně, a tak nás Péťa vzbudil, že vyrazíme.

Samozřejmě, než jsme se pobalili, už zase pršelo. V mírném dešti, ale s optimistickou vyhlídkou jsme vyrazili nejprve na nedalekou kešku a poté na snídani do hospody, ze které šel noční křikloun.

Ani jedno ale nakonec nebylo tak veselé, jak by se na první pohled zdálo. Keška na konci světa dělá čest svému jménu. GPS ukazuje tu 50m dolu, tu 60m doleva a my šup do křoví, šup do bláta a stále prší. Nakonec jsme se okruhem vrátili na místo, kde jsme začínali, a skrýš byla Péťou objevena. Rychlé logování a hurá za Klouzkem, který mezitím čekal v autobusové zastávce se střechou a lavičkami. Nicméně naším oblíbeným hlasováním jsme se rozhodli, že budeme pokračovat až ke kolibě, vychvalované i v listingu.

Asi už tušíte, že po bujarém večírku bylo potřeba se dlouze vyspat, takže restaurace otevírala až ve dvě odpoledne. A žádná velká stříška s útulnými lavičkami … namačkali jsme se k jedné stěně domu pod převis střechy s jednou lavičkou a začali se snídaní a plánováním trasy. Na obloze se ženili všichni čerti, pořád blesky a hromy, ale vody zas tolik nepadalo, tak jsme vyrazili dále. Přes obec Prstná do Polska. Po námi „vyhledávaném“ asfaltu jsme procházeli příhraniční vesnici, když v tom slyšíme volání. Zbystříme, začneme se rozhlížet a zanedlouho si všimneme místního obyvatele, který na nás volá z hospody v prvním patře domku. Na jednoduchou otázku: „kam jdeme“, jsme s tahákem na mapě odpověděli, že do Laziska. Po té přišel rozhodný povel stujte, po chvíli se zpoza domu vynořil rozjařený Polák a začal nám povídat, že Čechy miluje a že je to daleko a ať se jdeme napít. Po několika pokusech, objednat nám pití přes kamarády v hospodě ven, nás začal zvát nahoru. No nebudu vás napínat, šli jsme. Se slovy: „Mám tu 4 české turisty, to je atrakce.“ nám nechal natočit po pivu a šel k juboxu hledat oblíbený polský hit. Sice si s námi štamgasti chtěli povídat, ale kromě hojně užívaných nadávek (chuj, kurva) zas až tolik podobně znějících slov, naše jazyky nemají. I přes drobný komunikační šum jsme vysvětlili, co je to ČOČ, oni nám radili kde spát, v Péťovi poznali přirozeného vůdce a v Dominice jeho manželku. Druhou informaci Klouzek uvedl na pravou míru a čilý Polák si hned řekl o telefon. Nedala :-)

Únos to byl celkem příjemný, o tom žádná, ale v české hospodě o pár vesnic dál jsme se měli sejít asi ve tři s Destilem, a tak jsme slušně poděkovali a šli dále.

V Laziskách jsme těsně před odbočkou na hranici narazili na úžasné dětské hřiště, takže to chvíli vypadalo, že Destil bude stejně čekat :-) Kdo neví, co dokáže dětský kolotoč, nechť se optá Péťi a Klouzka. Nicméně déšť nás vyhnal, a tak jsme se vydali Destilovi vstříc. Hospoda ve Věřňovicích byl náš meeting point. Destil přijel po druhé do Bohumína, pak osobáčkem do Lubyně jednu zastávku a odsud pěšky asi kilák na hranice.

No a my přišli z druhé strany. Hospoda byla i v mapě, tak jsme se těšili na dlabanec, ale realita bývá jiná, než turistické mapy říkají.

Paní byla velmi ochotná, no to nemohu říci :-) Na otázku po jídelníčku řekla, že nevaří, když po deseti minutách natočila pivo, zeptali jsme se, zda nemá alespoň něco malého k tomu pivu, řekla, že hranolky. Holt jiný kraj, jiný mrav. Ale hlavní úkol hospoda splnila, sešli jsme se s Destilem a v pěti vyrazili podél hranice dále. Kousek polem, přešli jsme rozestavěnou dálnici a už jsme byli u Olše. Pamatujete, co se říká o zkratkách, tak to platí i u Karviné. Rozhodli jsme se pro cestu přesně podle řeky = čáry, kde na mapě byla i cesta (čárkovaná) a mostek přes potok. Ani jedno tam nebylo, byla tam džungle kopřiv. Nicméně to mělo být jen kousek, a tak jsme hrdě vyrazili. Když jsme došli k potoku, mostek tam nebyl, brodit sice šlo, ale oba břehy lemovaly kopřivy. Péťa zvolil skok daleký, tudíž se nezouval, my ostatní jsme zuli boty a o kousek dál brodili. Potom zase kopřivy, spadlé stromy, bolševníky a pak konečně pole a na něm samozřejmě cesta, kterou to šlo obejít. Odměnou za horší cestu nám byly dvě celkem pěkné kešky u Odry. Bylo to tu moc hezký a skvěle by se spalo, ale bylo to i moc chráněný, tak jsme raději šli dále. Koupání jsme si nechtěli nechat ujít, a tak jsme pod silničním mostem v Chalupkách smyli tu nejhorší špínu. Já kromě bláta přišla i o palec na noze, jelikož traverzy pod vodou se s bosou nohou neskamarádí.

Omyti a osvěženi jsme se zbavili klíšťat, byl to na ně rekordní den asi ta džungle, a vyrazili přes polskou vesnici do české (ach ty výběžky), kde jsme plánovali večeři a spaní (ideálně v té hospodě).

Šilheřovice jsou obec dlouhá, hospod je tu tedy naštěstí víc. Asi v první, do které jsme vlezli, hlavně kvůli slibovanému přístřešku na zahradě, nevařili, ačkoli na stěnách visel jídelníček a cedule: Česká kuchyně a dnes vaříme. Přesun do druhé byl ale rozhodnutím opravdu moudrým. Byla neděle večer a v místní restauraci končili oslavy zvané Odpust. Grilování, pivní festival, no prostě ráj. Jedno nás opravdu zaskočilo, a to velikost porcí. Jeden příklad za všechny: Péťa si objednal makrelu, protože si říkal, že bude menší než steak, ale dostal dvě :-) Kdo nevěří, ať koukne na fotky. Kolem desáté hodiny jsme byli před spaním a hospoda se začínala chystat na zavíračku, tak jsme nahodili batohy a vydali se hledat spaní.

Cedule STÁTNÍ BAŽANTNICE, VSTUP ZAKÁZÁN nás neodradila a v blízkém lese se jali hledat spaní. Místo spaní jsme našli dodávku s nějakým lesákem, ale jen se zeptal, kam jdeme, a nechal nás být. Takže po chvíli hledání jsme našli rovný plácek, připravili spaní (plachtu jen vedle) a popřáli si dobrou noc. Což ale asi neslyšeli komáři, kteří nás začali usurpovat. Nakonec jsme ale přece jen usnuli.

Pondělí 16. 8. 2010 by Destil

Tato noc byla asi nejhorší na tomto čoči. Asi dvě hodiny jsem řešil, jestli mám usnout a nechat se sežrat komáry nebo držet hlídku. Přitom jsem slyšel řvoucí bažanty i divoké prase.

Ráno jsme rychle zmizeli bez snídaně z obavy z myslivců. Snídali jsme ve vesnici Hať u sámošky. Zacpali jsme vchod tak, že místí měli problém projít pro svůj ranní rohlík. Snídali jsme Rečkovic vločky, které byli buď málo, nebo moc sladké a míchali je s mlékem až v puse.

Z Haťě jsme šli po žluté do Píště a doléhalo na nás málo spánku. Zapadli jsme do první hospody a dali pivko. Zjistili jsme že (opět) nevaří, ale že za 300m je koupaliště, kde dobře vaří. Bylo docela vedro, tak bylo rozhodování rychlé. Zaplatili jsme za vstup a šli se odmočit do bazénu. Udivilo nás, že v bazénu byli samí Poláci. Jsou přátelský a ukazoval nám fotky z jeho tripu po českých horách.

Počasí se ale rychle změnilo a začalo pršet. Sedli jsme vevnitř a „bohužel“ jsme pořád nemohli vyrazit. V jídelníčku jsme objevili skvělý míchaný nápoj „Západ slunce“, další důvod proč zůstat až do večera a spát v lese za vesnicí. Dali jsme si také jídlo, které bylo opravdu dobré. Obsluhovala nás servírka, která tu sice byla první den, ale byla moc pěkná. Přes všechny tyto benefity nás Klouzek ukecal, že by to dnes chtělo dojít dál. Docela pršelo, tak jsme se ukryli v Chuchelné na zastávce. Když přestalo, vyrazili jsme monotónní asfaltovou cestou přes Strahovice a Rohov.

Cíl naší cesty byla ves Sudice, kde byl plán spát u památníku tankistů. Ves to byla opravdu pěkná, zaujal nás opravdu velký gotický kostel a letadlo Delfín. Zakempili jsme to v hospodě/pizzerii a část výpravy se šla kouknout na tank. Našli tam dobré místo na spaní u podpapíráků a Klouzek s Péťou orvali ze starého baráku opodál plaňky na oheň. V hospodě jsme dali pizzachléb a pizzu a šli k tanku. Uvařili jsme kaši s párkem a pořádně se naprali. Ve spacáku se Péťa připravoval na zítřejších 50 km a zjistil nevýhodu chytrých supertelefonů – když se nastaví budík, tak nevzbudí, když je telefon vypnutý. Padla otázka, na co ty telefony vůbec jsou. Vytáhl jsem Androida, pustil Google sky map a poznávali jsme souhvězdí na jasné obloze. Strčil jsem telefon do báglu a okamžitě usnul.

Úterý 17. 8. 2010 by Špunt

Ráno v půl šesté byl tank zalitý sluncem a Péťa si dobaloval poslední věci. Důležité, jako třeba placatku, toaleťák a plavky vzal s sebou a nepotřebné jako jídlo nám nechal u batohů, zamával a vyrazil chvíli před šestou.

INTERMEZZO – Péťův trip

Tak tak, tím že jsem se zbavil jídla jsem si podstatně odlehčil a svižným krokem jsem vyrazil do Krnova. Dle odhadu z mapy mě čekalo 45 km a to jsem chtěl stihnout do sedmi večer, takže 11 hodin. Když budu dvě hodiny čekat, vychází to na průměrných 5km/h.

Od památníku jsem vyrazil svižnou chůzí a na GPS průběžně kontroloval svou rychlost. Ta se ustálila na 6.2 km/h, což jsem ani nečekal. Šlo se docela dobře, postupně jsem ze sebe sundal nepotřebné vrstvy oblečení a kolem šesté jsem opouštěl obec Sedlice. Při prvním půlminutovém zastavení jsem ještě odlehčil zádům vylitím asi 1.5 litru vody z PETetek a nasoukal do sebe jednu sušenku. Dál cesta ubíhala jako po másle (tedy spíše po asfaltu) a i rychlost se držela na stále té samé hodnotě. Po cca hodině jsem již štrádoval Polskem a zkracoval si tak cestu do české vísky Hněvošice. Posledních asi 500 polských metrů bylo polem, ale dalo se to. Ve Hněvošicích mě čekala první větší zastávka a hledání první keše u kostela. Kostelík věru pěkný tu mají, jen uložení krabky nic moc. Po odlovu jsem se vydal na důležitou kótu N50 E18, na které byla také samozřejmě uložena keš. Dál jsem nasadil své obvyklé tempo a po cyklostezce kolem Hněvošického háje (tam další cache) pokračoval do Oldřišova. S přibližující vískou mi začínalo kručet v břiše a tak jsem v Oldřišově zamířil k obchodu na snídani. Před krámem jsem si asi půl hoďky poseděl a najedl se, bylo okolo deváté ráno.

Z Oldřišova se táhla pěkná cestička lemovaná stromy, která mě další polňačkou přivedla až k čáře. Tam jsem začal luštit multikeš se stagemi podél hranice, takže budoucí necelé 2 km jsem se držel těsně u patníků. Zklamání přišlo s výpočtem finálky když se ukázalo, že je 2 km jinde a vůbec ne při cestě. Zklamání jsem se rozhodl vynahradit na pětkové keši u jezu v Opavě a tak jsem tomu i přizpůsobil trasu. Ta byla asi nejhezčí z celého dne, neboť slunce pěkně hřálo do zad a obloha byla jen mírně posetá malými mráčky. To počasí přímo vybízelo ke koupání a k tomu i vybízela ta pětková keš v jezu. Postup odlovu nebyl zcela optimální. Nejprve jsem s báglem přebrodil řeku na druhou stranu, poté opět přešel po jezu pro keš a po zalogování ji došel vrátit. Celkem tedy 3x tam a 2x zpátky po jezu. Důvodem tohoto přecházení bylo pěkné slunečné místečko na druhém břehu, kde jsem si chtěl odpočinout. Odpočinku jsem dal tak 15 minut, nasadil opět boty a oblečení a vydal se na tu horší část etapy. V tuto chvíli trip counter ukazoval 23 km.

Brzy jsem se rozloučil s Opavou, prošel Vávrovicemi a Držkovicemi a čekala mě dnešní obávaný kus trasy – Slezská magistrála, silnice první třídy. Silnice je to rovná, trošku širší, srovnatelná s Karlovarskou. Srovnatelné jsou i rychlosti automobilů, dle odhadu atakující 150 km/h. Na asfaltu mě začínali bolet chodidla, ale dalo se to ještě snést, moje rychlost pohybu tu již byla 6.0 km/h. Naštěstí se po 2 km dalo v Holašovicích odbočit a jít po souběžné polňačce do Škrochovic. Odtud už zase Slezská magistrála. Snažil jsem se jít vedle asfaltu, ale moc prostoru tam nebylo a chodidla už chůzi po tvrdém povrchu nezvládala. Kilometr před Úvalnem jsme odpočil vlevo do pole a došel do vísky cestou sice delší ale pohodlnější. Narodil se zde významná to postava Hans Kudlich a tak tu má pamětní desku a pamětní Earthkeš. Časově jsem šel hodně nad plán a do Krnova zbývalo nějakých 5km. Po silnici už se mi ale jít nešlo a tak jsem mírně přeplánoval cestu – přes kopec po turistických. V Úvalnu jsem ještě změřil velikost nějakého šutru a pokračoval do kopce na rozhlednu (koho jiného než Hanse Kudlicha). Rozhledna byla otevřená a tak jsem neodolal, zakoupil za 10 kaček lístek ve tvaru pohledu (či pohled s funkcí lístku) a vyklusal nahoru. Mobilem jsem cvaknul pár záběrů Krnova a okolí, odlovil keš v okolí rozhledny a pokračoval z kopce dolu po zelené. Pak zase nahoru, zkratka po lesní cestě, zase zelená (tentokrát asfaltový úsek, grr) až k Hornímu Hajnickému rybníku. Tam odlov další krabičky a odbočení ze zelené. Díky detailním mapám v GPS jsem efektivně střihl les a ocitl se nad Krnovem na červené turistické. Té jsem se ale nedržel, díky dostatku času (nejbližší vlak domů jel až za hodinu) jsem štrádoval na krabičku Mořské oko (vyklubal se z toho malý zelený rybníček vprostřed pole). Odtud už jen níž a níž až do Krnova.

Na nádraží jsem dorazil z 15timinutovou rezervou, stihl ještě odlovit poslední nádražní keš, nakoupit lístek do Prahy (dalo se zaplatit kartou!) a kofolu+bagety na cestu. Vlak měl chvíli zpoždění a tak jsem se ještě přezul z pohorek do sandálů a navlíkl na sebe poslední nezpocené a neušpiněné svršky určené právě a jen na cestu domů. Jeden přestup v Olomouci a pak už rychlíkem až do Prahy. Kvůli prodloužení cesty z toho nakonec bylo 51.53km za 9hodin chůze a 2:20 čekání. Průměrná rychlost pohybu se udržela na 6.0km/h. Příště mám co překonávat… Tímto se tedy loučím a předávám slovo zbytku tlupy, čekají je ještě jistě na zážitky bohaté dva dny.

KONEC INTERMEZZA – pokračuje s psaním Špunt

My si ještě dvě hodinky pospali a krátce po osmé se začali do slunečního dne klubat ze svých hrobečků.

Sbalili jsme si, na lavičkách posnídali a už nastala ta dlouho očekávaná chvíle = focení s tankem :-) Po důkladném prozkoumání tanku, kdy jsme zjistili, že slouží asi jako velká popelnice, jsme zaujali ideální fotogenické pozice, Klouzek zapnul samospoušť a cestou nahoru nakopl tank. Fotka se povedla a Klouzek pochopil, při pohledu na díru v koleně, co znamená těžká bojová technika. Lehce před desátou jsme se tedy, uspokojeni pózováním s tankem, vydali v Péťových stopách. Nejprve do poslední české vísky v tomto výběžku, Třebomi a dále po polní cestě přes polskou stranu zpět k českým hranicím. Polem, nepolem, za chvíli jsme byli na cyklostezce u hněvošického háje. Nedaleko odtud Péťa posílal první smsku, takže jsme si spočítali ztrátu, která v té chvíli byla ještě v řádu minut, a vyšli do Oldřichova na zmrzku. Tu jsme si opravdu v místní jednotě koupili a pak už zbývalo jen pár kilometrů přes pole po cestách, které vedly ne rovně, ne šikmo, ale vždy po kilometru do pravého úhlu, k řece Opavě.

Tady nás čekala keš v jezu s obtížností pět. Péťa ji odlovil také a vřele nám ji doporučil, takže nebylo pochyb o tom, že ji dáme také. Je pravda, že už nebylo takové vedro jako v sobotu, ale i tak se mi vyhlídka na sprchu pod jezem zdála natolik lákavá, že jsem bez váhání vzala plavky a vyrazila pro kešku. Zalogovali jsme se, poobědvali chleba s rybičkami (jak poetické na břehu řeky) a ještě před odchodem od jezu nám volal Péťa, že už vidí Krnovské nádraží.

Povzbuzeni jeho úspěchem, jsme zamířili přes Vávrovice (nebojte, Destila jsme u cedule vyfotili :-) ) na nejhorší část cesty = hlavní silnici.

Co to šlo, jsme ji obcházeli, ale přesto nás asi tři kilometry vedle aut projíždějících stopadesátkou neminuly.

Na jejich konci nás ale čekala obec Holasovice, a v ní hostinec u Laryšů a tam zasloužené pivo. Po příchodu do lokálu se na nás podíval jeden host a položil až filosofickou otázku: „Co jste tak zdrchaní? Šak máte dovolenou.“ Což nás samozřejmě nevyvedlo z míry a naše odpověď zněla, že nás to baví :-)

Pivo jako křen, postupná návštěva celé výpravy na splachovacím záchodě a kolem osmé jsme se chystali k odchodu. Hodný výčepní mě s Domčou ještě přinesl každé lízátko jako pozornost podniku a už jsme byli opět na cestě.

Lízátko bylo dobré, ale nevydrželo ani do další ten den poslední vesnice, Skrochovic.

Odtud jsme již odbočili směr les a po cyklostezce za tmy hledali spaní. Snad poprvé jsme za tuto etapu našli místo, kam nebylo vidět z cesty, bohužel les byl jehličnatý, ale mladý, a tak to s tou rovinou na spaní nebylo úplně ono. Nicméně dřeva bylo všude dost, a tak kluci stavěli plachtu a já s Domčou začla chystat ohniště a večeři. Dle Rečkovic jídelníčku špagety, takže mě mírně překvapilo, když Domča vytáhla pytlík s názvem Maďarský guláš, ale světe div se, nakonec to bylo opravdu dobré. Stejně jako rizoto ze soboty, které se vydávalo za čínu :-)

Byl čas, takže jsme ještě uvařili kotlík čaje a během příjemného hovoru (ani nevíme o čem) ho vypili. Pak už nezbývalo než zalézt do spacáků a nabrat síly na poslední den. Jak už jsem se zmiňovala, místo na ležení nebylo úplně ideální, takže nebudu lhát, když řeknu, že každý z nás usínal s alespoň jedním kořenem nebo pařezem pod karimatkou. Tedy až na Péťu, který už byl určitě doma v peřinách.

Středa 18. 8. 2010 by Mortis

Ač ani v noci, ani ráno nepršelo, vstávání bylo poměrně krušné. Rozlámáni proleženinami od kořenů posilnili jsme se na cestu skromnou snídaní, poněvadž chléb a hlavně mazadla na něj jsme předchozího dne nestihli koupit. (Obchod zavíral bohužel už v pět a my k němu přišli pochopitelně až v půl šesté.) Jali jsme se hledat cyklostezku do Brumovic. Hledali, hledali, šli, šli a ztratili i lesní cestu. Několikrát jsme přelezli meandry Hošiny a nakonec vylezli na hledané cyklostezce.

V Brumovicích se Destil dodopoval růžovými lentilkami a pokračovali jsme do Úvalna. Tam se naše cesty rozdělily. Do Krnova vedly dvě: cyklostezka prakticky po rovině a zelená turistická přes několik vrcholků. Destil měl špatný boty, od prvního dne puchýře na všech prstech u nohou a nebylo mu dobře, takže se rozhodl využít první mírumilovnější varianty. My si to vyšlápli po zelené (cestě tuláků :-) ) dle původního plánu na rozhlednu Hanse Kudlicha. Rozhledna byla pěkná, koukali jsme po ní už na cestě sem, ale museli jsme nakonec spokojit jen s odlovem keše, protože od 12 do 13 měli polední pauzu. A v kolik si myslíte, že jsme tam dorazili? Ve 12:10.

Sešli jsme strmý kopec z rozhledny, abychom mohli stoupat hned do dalšího. Zelená nás vedla napříč sjezdovkou a pak vzhůru lesní pěšinkou, když tu najednou vylezeme na asfaltku a značky nikde. Tak jsme se vydali po čuchu dál a snažili se neodbočovat ze směru šipky k další kešce – Rybníky. Tak 300 m od Rybníků cesty příliš odbočovali ze směru, tudíž jsme to prokrosili skrz smrčí a ztratili Klouzka. A z původní pětičlenné výpravy jsme zbyly dvě. Po odlovu jsme slezly na asfaltku, Klouzek nikde. Pod námi zurčel Hájnický potok, cesta nás vedla podél něj, pak přes můstek do zatáčky 180° a po druhé straně potoka zpět. Klouzek stále v nedohlednu, trochu jsme znejistěly, jestli nečeká na asfaltce nad potokem, ale po chvíli jsme jej objevily u turistické lavičky. Pár metrů za ním ležel ve stínu pod stromem Destil. Cyklostezka se zde totiž křížila se zelenou, tak jsme domluvili konečný treffpunkt v hospodě u nádraží v Krnově a pokračovali každý po své trase. Destil už to tu měl očíhnutý a vyšel zkušeně zkratkou, a my se Špuntem a Klouzkem jsme zahájili výstup lesem na Zadní Cvilínský kopec, kde se nalézala zřícenina hradu Šelenbruk a další keška. Instrukce k ní zněly jasně, neslézat z hradeb, raději si zříceninu obejít, že prej kešku snadno nalezneme... Šipka pochopitelně ukazovala kamsi na okraj příkopu. Tam ale nic nebylo. Hrádek jsme se Špuntem oblezly zvenčí i zevnitř, ale světe div se, ani po úmorném pátrání (Klouzek byl již značně otráven) jsme ji nenalezly.

Posilnili jsme se na cestu Bebe sušenkami a pokračovali po zelené. Většina cesty byla již za námi, čekal na nás už jen sestup a výstup na poslední – Přední Cvilínský kopec. Cesta lesem ubíhala rychle, a tak jsme brzy stáli na Mariánském poli před krásným kostelem Sedmibolestné Panny Marie, kolem nějž vede křížová cesta ukrývající i multikeš. Na tu jsme ale neměli dost času a raději jsme vylezli po 144 schodech na 29 m vysokou Cvilínskou rozhlednu (Lichtenštejnova). Celý den bylo jasno jen s pár bílými mráčky na obloze, takže výhled byl skvostný.

Když jsme se dokochali tím, co nás čeká na příští etapě, seběhli jsme dolů do Krnova a hurá za Destilem na nádraží. Nutno podotknout, že centrum tohoto městečka je velmi malebné (viz fotky). Čekali jsme nádražní pajzl, ale mile nás překvapila velká hospoda rozdělená na dvě hernou. Jedna pro štamgasty a jejich cigaretový dým, kdežto ta druhá pro obyčejný lidi :-) Měli jsme ji celou sami pro sebe, nadlábli jsme se na cestu, zakončili to pohárem a spěchali na rychlík do Olomouce. Vlak byl vevnitř nově vypolstrován a jehličí z našich batohů na něm vypadalo dost nevkusně, ale co naplat, nožičky potřebovali z botiček ven. V Olomouci jsme přestoupili na IC do Prahy a zabrali v něm kupé pro sebe. Cestou jsme dojídali poslední sušenky, dopisovali kroniku a ještě trochu škádlili Klouzka s koněm a hadem (Jde kůň: „ 2x zvuk koně“, jde had: sss sss. Kam jdou? – kdo nezná, ať si vygooglí – to mezi náma Klouzek stále neudělal a je dost možné, že ani do příštího čoče neudělá).

V Praze už nám jel vstříc City Elefant, naskládali jsme se do něj a cestou do Řevnic hráli na Destilově Heru tanky. To si tak mířim na bratra, když v tom mě zničehonic osloví přiopilý pán ze sedačky křížem za mnou: „Promiňte slečno, já normálně cizí lidi neoslovuju, ale jak jste přišla k tomu telefonu?“ Poukázala jsem na Destila. Z pána se vyklubal programátor se stejným telefonem a zájmem s Destilem spolupracovat. A aby tu nebylo málo náhod, ten pán vystupoval s námi v Řevnicích, kde také bydlí. :-) Ten svět je ale malý. (Ale jsem ráda, že obcházíme jen republiku.) :-)

Tak zase příště: ČOČ!!