Den první - út 27.10. 2009 - Špunt

Vše začalo jako obvykle programováním map na THC, a to poslední možnou noc. Nicméně to vypadá, že vše zatím funguje.

Další čátí společných příprav byl nákup proviantu, tentokrát v režii Péti a Špunta. Hlavní položkou seznamu, který vznikl mimojiné pomocí novinky v přípravách - online balení v google docs, byla Metaxa a pivo do vlaku. Jelikož jsme chtěli spolucestujícím zajistit cestu all inclusive, dali jsme v průběhu nákupu deset kozlíků do mrazáku , aby nebyly teplý. Samozřejmě jsme na ně zapoměli, a tak se Péťa vracel ještě jednou do krámu, a jak to tak bývá, měl smůlu na frontu... Čímž jsme nabrali asi dvacetiminutový skluz oproti time plánu, který vznikl taktéž na google docs.

Nicméně na Hlavák jsme dorazili s dostatečnou rezervou, a tak jsme stihli dokoupit ještě sešit na kronikum Klouzkovi kartáček a sejít se s Lukášem, který cestou z práce koupil nezbytnou minutuku Čínu, kterou v Bille kupodivu neměli. Nakonec jsme se i s koupným lístkem sešli v Potrefený huse na první, nicméně zdaleka ne poslední, pivo této etapy. Rychlá zastávka v Burger kingu a nastupovat. Vlak byl doslova okupován dětmi, které v různých skupinkách jely s různými vedoucími do Ústí nad Orlicí. Tato skutečnost ovšem zapříčinila, že jsme první část skoro pětihodinové cesty strávili na chodbičce.

Plán zněl jasně: 8 světlých 11°, 2 černé a Metaxa, tedy z ní ta část, co se nevejde do placatek. Ale to jsme ještě netušili, že dvě Lukášovy placatky jsou nepoužitelné. V jedné byl Calvados, což nepřekvapí (zvlášť na ČOČi), ale v druhé bylo cosi silně připomínající vaječný koňak. Velice záhy jsme si v uličce udělali phodlí a začali s konzumací.

Cesta utíkala tím rychleji, čím více ubývalo Metaxy. Stačí zmínit pár střípků:

Lukáš po upozornění na procházející Roverku, která šla zkontrolovat děti, tuto sličnou dívku oslovil: ,,Ahoj Veverko!" Dle jejího výrazu to její přezdívka opravdu nebyla :-)

Dalším nezapomenutelným zážitkem byl pokus Péti a Klouzka s pitím piva z okénka rychlíku. Aby rozuměli i nezasvěcení, Péťa vyklánějíc se z okna houkl na Klouzka, aby mu dal napít. Je zřejmé, že větší množství piva z lahváče Péťovu pusu minulo a bohužel velká část z toho přímo trefila nejen Péťu, ale i slečnu vyklánějíc se z okna za ním.

Krátce poté již nastal vytoužený okamžik, dětičky vystoupily a my obsadili kupé. Nevím jestli těch capartů bylo ve vlaku tolik, nicméně vesměs jsme pokračovali prázdným vlakem.

Kdo někdy jel na ČOČ, tuší, co se dělo... Zuli jsme pohorky, poházeli batohy a všemožně polehali... Za zmínku stojí snad jen řezané pivo, které jsme namíchali do prázdné plechovky od CLEVER jahodového kompotu a pili brčkem z Burger kingu.

Metaxy ubývalo a cesty také. Záhy jsme se ocitli ve Vsetíně, kde jsme měli asi hodinu na přestup. Zašli jsme do místní pizzerie, dali si tři výborné pizzy, pivo a začali s mírně xenofobními vtipy o Maďarech :-). Místo dýška jsme se snažili číšníkovi vrátit deset prázdných lahváčů, ale asi mu to nebylo vhod, a tak se Péťa s Lukášem vydali udělat dobrý skutek a chtěli zálohované lahve dát na nádraží nějakému bezďákovi. Cestou (nevím, zda pod vlivem toho, že spěchali, nebo Metaxy), však krabici upustili, a tak jediným dobrým skutkem bylo to, že sklo vytřídili do správného kontejneru.

Autobusem před jedenáctou do Huslenky jelo kupodivu celkem dost lidí, takže byla i příležitost na seznamovací hovory. Na konečnou jsme jeli už pouze my, a tak jsme se pokusili přemluvit autobusáka, aby nám ty 2km, co nás od zastávky k čáře čekaly, zkrátil. Nezadařilo se... a tak jsme vystoupili z autobusu, poslali bod a za mírného mrholení přelili poslední decku Metaxy do placatky a vyrazili směr Papajské sedlo.

Cesta uběhla rychle nejen díky alkoholu v žilách, ale především díky skvělé hře, kterou bezděčně vynalezl Klouzek s Péťou. Hra spočívala v tom, že jeden do zblbnutí opakoval slovo repetice (Péťa) a druhý hovno (Klouzek). Kdo neslyšel, neuvěří, kolika různými způsoby lze tato slova říci.

Papajské sedlo od posledně trochu zarostlo, ale místo na spaní bylo zřejmé. Na turistický přístřešek jsme napnuli plachtu a šli spát. Kupodivu všem bylo teplo a spokojeně jsme spali až do rána (ačkoliv jsme byli jednou nohou v Maďarsku :-) ).

Den druhý - st 28.10. 2009 - Péťa

Do státního svátku jsme se probudili s mírně bolavou hlavou, ale to rychle přešlo. Čaj jsme měli ještě z domova, nutno podotknout, že byl již docela studený. Snídaně ve formě koblih od Péti a nějakýho jinýho sladkýho, co koupila Špunt, byla doplněna jedním Billa rohlíkem a CLEVER sýrem. Museli jsme se hodně občerstvit, neboť nás čekal nebezpečný sjezd.

Sjezd to tedy byl z druhé strany, od nás to byl spíše nebezpečný výšlap. Prvotní stoupání nebylo tak hrozné, jenže pak přišla druhá, větší část. Nakonec jsme všichni v pořádku vylezli, kolem bylo plno ptáků a několik srn - zkrátka panenská příroda. Dále jsme pokračovali po hřebeni v šlépějích Destila a Klouzka z letošní 7mé etapy. Došli jsme až na Portáš a stejně jako Destil a Klouzek si objednali 3x halušky, navíc ještě 2x česnečku, kyselici a Lukáš kuřecí plátek se zeleninou. Na závěr jsme si ještě jako zákusek dali Borůvkáče - výtečné borůvkové knedle.

S naplněnými břichy jsme vyrazili po svahu k první kešce a pak dál až na Malý Javorník, kde následoval odlov další keše. Další zastávka - Vrch Ztracený se třemi kříži a maličkou rozhlednou. Taky keš tam byla, vkusně zakrytá smuteční kytkou na památníku. Pokochali jsme se výhledem a razili dál na Velký Javorník, nejvyšší to vrchol této etapy. Výšlap byl nic v porovnání s odlovem 4* keše stejného jména. Krabička byla asi 6 metrů vysoko. Tak jsem tam vylezl, ale nechtělo se mi tam znova, a tak se rozhodlo pro logování ve větvích buku. Lukáš popadl pytlík s razítky, ale hodil mi ho úplně blbě a vytratil tak své razítko. Ještě že bylo jeho. Nakonec zalogováno bez Lukášova razítka, slezl jsem (kurňa, to dalo práce víc než nahoru, raději nebudu tu akrobacii popisovat) a šlo se za šera dál. Teda Lukáš ještě chvilku s čelovkou hledal razítko, což se mu nakonec povedlo, takže fajn.

Od Destilových a Klouzkových stop jsme se oddělili v sedle Lemešná (= Pinďovo sedlo). Posílili jsme se jesenkou a Calvadosem a vrhnuli se na výšlap. Špunt šla napřed, my s klukama ještě chvíli seděli a vyhazovali odpadky do zdejšího koše. Koš byl plný vody a tak jsme pozorovali, jak se odpadky pomalu potápí. Skvělé, ne?

Poslední jsme vyhodili jesenku (ta šla dolů rychle) a vydali jsme se nahoru za Špuntem na horu Lemešnou. Byl to docela krpál, ale vidina hospůdky za kopcem nás hnala kupředu. Na mapě KČT totiž byla v Makovském průsmyku umístěna nápadná ikonka hospody s názvem Valašský šenk. Už bylo docela dost pozdě, párkrát jsem odbočili ze značené červené a vzali to zkratkou po čáře (přes kopec který značka obcházela). Naštěstí to nebylo moc daleko a z vrchu Dupačka jsme si to namířili dolů do průsmyku. Ke konci sestupu jsme přebrodili potůček, prošli mezi pár baráčky a ocitli se v civilizaci. Tou civilizací myslím velkou asfaltku lemovanou značkami s upozorněním na hraniční přechod. K hranici už to bylo jen kousek a my netrpělivě vyhlíželi hospůdku. Nakonec to přišlo. Hospůdka tu doopravdy stála, ale byla zavřená, obklopená ze všech stran silnicemi, takže se u ní nedalo ani lehnout. Chvíli jsme přemýšleli nad hloupou myšlenkou dojít až na Bumbálku, když v tom nás zpozorovala paní v hospůdce. Má prý zavřeno, ale pivečko do PETky nám natočí. Smedný mnich docela pěnil, navíc to točila do půllitrů a pak přelévala do petky, takže to trochu trvalo. V tomto čase nám ještě vnutila prodala Korbáčiky. Poslední půllitr už se do Petky nechtěl vlézt a tak jsme ho společnými silami zdolali před hospůdkou. Musím říct, že působil jako aperitiv, navíc smedný mnich opravdu zachutnal.

Rozloučili jsme se s paní, a vydali se přes čáru do Čech. Bylo rozhodnuto, že se tu někde utáboříme, silnice nesilnice. Nakonec se povedlo najít pěkné místečko v lese, bez borůvčí a křoví a relativně rovné. Započali přípravy večeře. Klouzek s Lukášem začli vyrábět oheň, Špunt si připravovala makrely a já posílal bod :). Pak jsme ještě s Klouzekem připravovali spaní, a jelikož byla jasná obloha, plachtu jsme nenapnuli na stromy, ale dali pod sebe. Ba ne pravý důvod byl, že jsme líní a nechtělo se nám jí napínat. Ne, ne, pravý důvod byl, že jsme nechtěli, aby byla modrá plachta od silnice vidět. (Vybrání pravého důvodu necháváme na bystrém čtenáři.)

I přes vlhké ovzduší se oheň podařilo zapálit a rybičky ugrilovat. K příloze byla bramborová Clever kaše a celé to bylo moc moc dobré jídélko, navíc zapíjené smedným mniším nápojem. Jedlo se nadvakrát, vždy po půlce makrely, neboť do Klouzkovi grilovací ryby se vešli jen dvě rybičky naráz. Příprava večeře dala zabrat a její snědení dala dost zabrat, takže se šlo do hajan. Tentokrát jen do hrobečků, hezky na plachtu, pršet stejně nebude…

Den třetí - čt 29.10. 2009 - Klouzek

První probuzení tohoto dne bylo nečekané a velmi časné – v pět ráno vzbudily kapky deště dokonce i mě. Následovala blesková akce postavení plachty, všichni se s úlevou vyčůrali a šlo se zase spát. Kolem půl deváté jsme se vzbudili podruhé. První vylezl Péťa, ale nějak se neměl k tomu, aby nám naservíroval snídani do spacáků. Takže jsme po chvíli vylezli všichni. Posnídali jsme zbytek bagetek od včerejška a chleba s taveňákem či paštikou a teplý čaj z termosky. Následovalo balení, uklizení ohniště, já šel vyhodit odpadky a ostatní lovili kešku u zdejšího pomníku partyzánům. Suma sumárum jsme vyráželi těsně před desátou směr Bumbálka.

Cesta vedla lesem – do kopečka kolem kopce Beskydek, chvilku po rovince a pak s kopečka na Bumbálku. Již od rána nám počasí příliš nepřálo, bylo sychravo a z oblak se snášelo něco mezi mlhou a mžením, takže jsme se na Bumbálce příliš nezdržovali, jen zhodnotili, že „Tady by se ta ryba ale grilovala“ (takové motto dne), a pokračovali na vrch Beskyd. Zde byla Masarykova chata (zavřená) a také jeho keška směřující ovšem někam do houštin původně podél cesty. Sestupovali jsme proto dolů po ne příliš kvalitní kamenité cestě a asi v polovině sestupu se lovci kešek oddělili a zmizeli někde v houští – keška měla být asi 50m od cesty. Já jsem se nechtěl zastavovat, abych nevychladl a také, jak mě jistě znáte, s kopce zrovna nepospíchám. Pokračoval jsem tedy opravdu volným a až hlemýždím tempem dolů do sedla. Tam jsem se zastavil u chaty s důmyslným systémem dobíjení autobaterií (u auta kryla dobíječku před deštěm židle s větrovkou) a čekal. Nejdřív jsem jen tak postával a říkal si, že tu ostatní budou každou chvílí. Nic se nedělo, a tak jsem po chvíli uvelebil na mokrém hraničním patníku. Asi po dvaceti minutách se konečně objevili ostatní se slovy „Táto my to spletli“. Další cestě tedy již nic nebránilo a my pokračovali směr chata Kmínek – jak jinak než přes kopec.

Jak jsme se blížili k chatě kmínek, tak spolu s blížícím se polednem na některé z nás přicházel i hlad a začali jsme uvažovat o rychlé polívce a pivu. Naše představy se však velmi rychle rozplynuly, neboť chata Kmínek byla v rekonstrukci. Další potencionální hospoda byla v obci Konečná (cca 12 Km). Dali jsme proto v místním altánku rychlou svačinku – tatranku a panáka, zkonstatovali, že „Tady by se ta ryba ale grilovala“, a vydali se opět vzhůru na cestu (doslovně). V Konečné jsme chtěli i nakoupit, takže jsme se sháněli jak po krámu, tak po hospodě. Krám byl objeven, měl do čtyř, a tak jsem se s konstatováním, že úloha má řešení, nedočkavě přesunuli do nedaleko stojící turistické chaty – což se posléze neukázalo jako zcela prozíravé. Ve vchodu nás sice navnadil nápis JÍDELNA na dveřích, ta byla ovšem liduprázdná a my zamířili do protilehlých dveří. Tam také moc lidí nebylo, ale běžela tu televize a byla tu obsluha. Moc teplo tu také nebylo, byť uprostřed obrovské místnosti plápolala krbová kamna. Místní servírka nám na náš dotaz, zda tu vaří, odvětila, že nikoli a že nemají ani nic studeného k pivu. To nás moc nepotěšilo, ale jelikož další potencionální hospoda byla až za 3,5 Km, objednali jsme si každý pivo či limo. Měli jsme ale hlad, tak jsme si z vlastních zásob namazali chleba a snědli čokoládu. Zhodnotili jsme, že vlastně dnes ani nakupovat nepotřebujeme, a tak když jsme promrzlí vylezli z turistické chaty, šel Péťa se Špuntem koupit do krámu jen nějaké sladkosti. Lukáš se k nim přidal. Já původně nechtěl sundávat batoh, ale když jsem zpoza dveří uslyšel radostné zvolání „Tady je teplo.“, zalezl jsem do krámu taky. A opravdu, místní krámek byl mnohem lépe vytopen než Turistická chata a byl tu i stolek se židličkami. Zalitovali jsme, že jsme se sem nepodívali, než jsme šli do té chaty a nakoupili sladkosti a nezbytný Magistr pro doplnění placatek. Po tomto ne zcela uspokojujícím občerstvení jsme lehce po půl čtvrté vyrazili dál.

Již za notného šera jsme dorazili k chatě Doroťanka (www.dorotanka.cz). Chata byla otevřená, klukům se chtělo na záchod a nikdo proti dalšímu občerstvení nic nenamítal, takže jsme vešli dovnitř. Rázem jsme si připadali jak Alenka v říši divů. Přivítala nás krásně vytopená útulná hospůdka s úžasnou obsluhou i kuchyní. Všichni jsme si dali pivo a polívku. Špunt s Péťou zelnici, já fazolačku a Lukáš ji po příchodu z oné místnosti dostal příkazem taky. Paní hospodská s námi žertovala a my se od ní rádi nechali sekýrovat. Po závěrečném štrúdlu se nám ven do tmy opravdu moc nechtělo. Nicméně jsme přeci jen vyrazili směrem k vesnici Bílý Kříž. Cesta vedla opět přes kopec, rozbahněnou cestou. Z padající vody se stal sníh. Po tmě jsme ztratili značku, ale po překonání paseky jsme ji opět našli i s hraničními patníky, kterých jsme se dále drželi – plánovali jsme totiž zkratku. Těsně pod vrcholem patníky náhle prudce zabočili doleva, do propasti. Poté co do ní Péťa posvítil svou super čelovkou, se sráz nezdál již tak nepřekonatelný a my ho společnými silami úspěšně zdolali. Rázem jsme byli na asfaltce a v Bílém Kříži. Prošli jsme potemnělou vesničkou a pokračovali dále opět po červené s úmyslem již pozvolna hledat spaní. Cesta byla celkem pěkná, když se šlo, bylo teplo a navíc nám na cestu začal svítit měsíček. Jen to spaní nikde. Šli jsme totiž po chvílemi holém hřebenu vedoucím k vrchu Malý Polom. Bylo ale krásně. Kochali jsme se pohledem do údolí a užívali nočního pochodu za svitu měsíce.

Za Polomkou začal les už řídnout a my po chvíli našli přijatelné místo na spaní. Všechno dřevo však bylo mokré a trvalo dlouho, než jsme rozdělali oheň. S pomocí březovky a nasekaných třísek se to ale nakonec podařilo. Neměli jsme moc hlad, takže jsme uvařili jen hrachovku. Kluci postavili plachtu - co kdyby náhodou. Udělali jsme čaj a šli do hajan. Tedy, já jsem se ještě notnou chvíli zaobíral přišíváním knoflíku na kalhotách, co se mi večer utrhl. Řeknu vám vleže, ve spacáku. Nic moc.

Den čtvrtý - pá 30.10. 2009 - Lukáš

Ráno jsme se vzbudili po nejchladnější noci této etapy. Stromy byly omrzlé a na loužích byla ledová krusta. Trochu jsme se zahřáli připraveným čajem z termosek, víceméně ve stoje do sebe naházeli snídani a poměrně rychle si sbalili. Jakmile jsme vyrazili, už začalo být teplo.

Naše další cesta směřovala dál po červené, kterou jsme neopustili skoro celý čundr. První zastávka byla na Muřínkovém vrchu, kde jsme u kapličky odlovili kešku a ochutnali vodu ze studánky. Kousek dál nás čekal kopec Velký Polom, který ale cesta obcházela. Nebylo moc vidět kudy, protože se ztrácela mezi popadanými stromy - Velký Polom dostál svému jménu.

Před polednem jsme se na chvíli rozloučili s hraničními patníky a směřovali na horskou chatu, kde jsme doufali v oběd. Ten se ale nekonal, protože chata právě procházela rekonstrukcí. Byla to pro nás i malá zacházka, a tak jsme zanadávali a po modré začali příkrý sestup do Mostů u Jablunkova. Cestou dolů jsem sebou švihnul a křupla mi i druhá přezka na popruhu u batohu. Ta první se porouchala už dávno. Konečně až teď mám oba popruhy zase rovnoměrně, ale chtělo by to spravit.

Už docela hladoví jsme dorazili do předměstí Mostů, zvaného Šance, kde byla otevřená jen sámoška. Tam jsme si koupili chleba na snídani, nějakou tu sladkost a od místního chlapíka se nechali navnadit na hospodu přímo v Mostech, kde prý dobře vaří. Po dalších dvou kilometrech jsme ale zjistili, že je to dost mimo naší trasu, a tak bylo rozhodnuto, že si u kiosku na křižovatce dáme něco z vlastních zásob a budeme pokračovat dál. Hodná paní v kiosku nám zalila naši čínskou polívku horkou vodou do ešusu a uvařila čaj. Snědli jsme to na lavičce venku za rachotu nastartovaného traktoru, jehož řidič se také vevnitř zahříval čajem.

Trochu rozladění a promrzlí jsme se vydali na další cestu směrem na trojmezí. Cestou nás čekala jedna cache, kterou jsme rychle zalogovali, protože ze sedění na lavičce jsme byli docela promrzlí. Dalších snad 10km jsme absolvovali po asfaltce, což pro naše nohy nebylo nic moc. Cestu jsme si zpočátku zpříjemňovali ruznými slovními hrami, které nás odvedli od myšlenek na tvrdý asfalt. Ale člověk je přizpůsobivý, takže i nohy si po čase zvykly a docela rychle jsme dorazili do nejvýchodnější české vesničky Hrčava. Hned na jejím začátku byla příjemná hospůdka, kde točili Radegast. Jeho slogan ,,Život je hořký, bohudík!" pro nás dnes platil dvojnásob. Večeři jsme neplánovali, protože jsme chtěli konečně vařit něco z našich zásob.

Z Hrčavy už to nebylo daleko na Česko-Slovensko-Polské trojmezí. Cestou jsme se u posledních stavení od chlapíka dozvěděli, že má v noci být zima, ale že přímo na trojmezí je veliký turistický přístřešek. Poradil nám, ať si dojdem pro dřevo na Slovensko a že nám v přístřešku bude dobře. To nás potěšilo a opravdu jsme po několika dalších stovkách metrů objevili velký přístřešek s komfortním ohništěm uprostřed a lavičkami kolem.

K večeři jsme si uvařili výbornou čínu. Dřevo na slovenské straně bylo krásně suché. Dokonce chlapík, se kterým jsme předtím mluvili, se na nás ještě přišel podívat a se sekerkou nám pomohl nějaké dřevo udělat. Všichni jsme si perfektně usušili boty, ohřáli se, dobře najedli a zasoukali se ke spánku pod lavičky. Země byla sice vydlážděná, takže spaní trochu tvrdší, ale zase jsme měli střechu nad hlavou a jistotu, že nezmokneme.

Den pátý - so 31.10. 2009 - Lukáš

Jako první vstal Péťa, který nebyl líný a vyběhl si po ránu na nedaleký kopec pro kešku. Pak jsme dokončili odlov cache Trojmezí, který jsme započali už večer. Cache byla v hodně žalostném stavu, a tak jsme ji aspoň pořádně zabalili do pytlíku, protože krabička úplně chyběla, a vrátili na místo.

Z nejvýchodnější české vesnice jsme se vydali přes Polsko ještě východněji. Po několika kilometrech jsme překonali docela široký potok a z polské strany se tak dostali na nejvýchodnější bod České Republiky. Všude byly polámané stromy, které rozbily i turistický přístřešek. Mezi nimi jsme docela dlouho hledali cache. To se nakonec povedlo, udělali jsme památeční foto a koukli do mapy, kudy dál. Jako nejvýhodnější se jevilo znovu přelézt potok a vydat se dál po druhé straně. To se nám podařilo i napodruhé, a tak jsme pokračovali ještě chvíli Polskem.

Zanedlouho jsem se však opět ocitli na české straně a po asfaltu dorazili do vesničky Bukovec, kde jsme na chvíli zapnuli mobily a zjistili další cache, které jsme už neměli vytištěné. Čekal nás výstup snad o 500 výškových metrů na horu Kyčera. Nebylo to nic příjemného, protože údolím potoka, kterým jsme stoupali, jezdil traktor a stahoval pokácené stromy. Tím z cesty vyrobil jedno velké bahnisko, do kterého jsme cestou nahoru zapadali. Když jsme konečně vystoupali až tam, kde práce lesáka přestávala, ztratila se i cesta, takže na vrchol kopce jsme stoupali po různých cestičkách. Příroda krásná, ale už to trvalo dost dlouho. Ještě ke všemu nedaleko od hřebene a naší staré známé červené turistické značky, jsme nenašli vhodné pěšinky a krosili nízkým smrčím, ve kterém byl sníh.

Odměnou nám nahoře byly krásné horské výhledy. Omrzlé stromy, velké balvany a rozhled do údolí. Neobdivovali jsme je ale dlouho, protože tam byla docela zima a trochu nás hnal hlad. Po zkušenostech s předchozími hospodami jsme snad už ani nedoufali, že v hotelu na kopci Velký Stožek bude otevřeno. Poláci nás ale mile překvapili. Hospoda byla taková trochu samoobsluha a ceny byly s vysokohorskou přirážkou. Zjistili jsme, že není jednoduché si vybrat jídlo z Polského jídelního lístku (alias Jadlospisu), ale dokázali jsme to a dobře se najedli.

Bylo sice už dávno po poledni, ale náš obvyklý čas denního pochodu byl přibližně v půlce. Stálo před námi rozhodnutí. Každopádně půjdeme dál na asi 10km vzdálenou rozhlednu Velká Čantoryje, kam ale dorazíme už za tmy a navíc je skoro 1000m.n.m, což znamená, že tam v noci bude pořádná kosa. Někde tam se zrodil nápad dojít až do Třince, kde je plánovaný konec etapy, a odjet nějakým nočním, či ranním vlakem domů.

Dál pokračuje Špunt

Fabian to popsal velice diplomaticky… ve skutečnosti se pánská část výpravy již v tu dobu pevně rozhodla, že se jede domů, ale správně z hlediska psychologie mi tuto myšlenku nejprve předložili jako žert. Vlastně navázali na mou prosbu, abychom večer došli co nejdál a na neděli tak zbylo co nejméně. Nad mapou jsme v hospodě začali zkoumat, kde by šlo přespat. Výška nad 800 m.n.m. nepřicházela vzhledem k počasí v úvahu, takže jsme opravdu museli dojít minimálně za rozhlednu, kde už začalo závěrečné klesání do Třince. Na rozhlednu to bylo s jednou keškou cca deset kiláků, letmým odhadem do Třince poté asi dvanáct a půl (příště se podívám pořádně).

Nicméně vydali jsme se z chaty na Velkém Stožku někdy kolem čtvrté. První část cesty byla příjemná, vesměs rovinka, přímo po hranici, sem tam mírné stoupání na nějaký vrchol. Po řadě jsme prošli přes Malý Stožek, Cieslar a Velký Sošov až do průsmyku Przelecz Beskidek, kde byla schovaná polská keška. Nemusím asi ani zmiňovat, že cestou se nám už setmělo a že červená se ve tmě špatně hledá, takže jsme se občas museli chytit cesty pomocí gps. Po odlovu první polské kešky nás čekalo závěrečné stoupání na rozhlednu. Z nějakých 680 m.n.m jsme se měli vyšplhat na Velkou Čantoryji, která je 995 m.n.m.

Stoupání začalo nenápadně, ale poslední kilák byl opravdu zážitek. Cestu za tmy jsme se snažili zpříjemnit hraním klasických pochodových her, žouželením a kontaktem. Někdy po sedmé jsme se konečně vydrápali na vrchol a spatřili vytouženou rozhlednu. Ačkoli různých budov a přístřešků zde bylo požehnaně, stejně jsme se nemohli zbavit pocitu, že na takové větrné hůrce bychom v noci zmrzli, a tak bylo na čase se opravdu rozhodnout.

Cestou sem jsem se i já smířila s myšlenkou, že by to do toho Třince mohlo jít dojít, je to přece jen ještě jednou tolik…(tady někde se stala logická chybaJ) Snědli jsme vrcholovou prémii v podobě čokolády a vydali se dál. Nahoře nebyl kupodivu moc kvalitní signál, a tak jsme vyhledávání vhodného nočního vlaku nechali na později. Sešli jsme poměrně prudkým klesáním po modré pod Čantoryji, kde jsme měli narazit na červenou, jež by nás zavedla až na nádraží do Třince. O tom, jak se hledá červená značka ve tmě, jsem tu už něco naznačila a situace se zvláště komplikuje, když bratři z klubu umístí rozcestník na sloup do křoví asi pět metrů od cesty. A tak nás opět zachraňovala gpska. Cesta zpočátku ubíhala celkem rychle, ale kilometry si to asi nemyslely. Na rozcestnících byla pořád neuvěřitelně vysoká čísla a myslím, že nejen mě už opravdu bolely nožičkyJ V českém údolí jsme pomocí mobilu našli dva vlaky, které dle aktuálního pocitu připadaly v úvahu, oba přímé rychlíky do Prahy, jeden v jedenáct a jeden v jednu. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že jedenáctá nehrozí.

Až vám někdo řekne, to už je jen deset kiláků, to zvládnem… a vy tou dobou budete mít v nohách už nějakých pětadvacet, pamatujte, že každý kilák nad třicet bolí víc, než ty předtím (alespoň jste-li holka). Poslední část cesty do Třince ubíhala poměrně monotónně. Každý přemýšlel nad svým a šlapal, od rozcestí k rozcestí. Kilometry pomalu, ale jistě ubývaly, stejně jako energie a Třinec se blížil. Už v lese asi pět kilometrů od Třince začal být patrný hluk z Třineckých železáren, který neustal ani po desáté večerní. Po příchodu do města jsme byli šokováni všudypřítomným smogem, který byl hustší než ranní mlha na vrcholcích Beskyd. Těsně před nádražím vedla silnice okolo železáren, a tak se nám tahle obluda zjevila v plné kráse. Přesně s úderem půlnoci jsme vkročili do haly třineckého nádraží a svalili se na nejbližší lavičku. Na nádraží bylo už všechno zavřené a zamčené (dokonce i záchody), takže Lukáš se vydal obstarat pití do vlaku s kapsou plnou drobných a termoskou k automatu na čaj a kafe. Pokladna měla přestávku, tak jsme mezitím odeslali bod a smsky domů. Po zakoupení lístku jsme se velmi zvláštním krokem (namrdanej kačer hadr) vydali na nástupiště. Cestou jsme museli zdolat schody, což vyvolalo hlášky typu: „Už se těším, až budu starej. Vidím nás v sedmdesáti!“ a podobně. Stojíc na peróně, měli jsme ještě tu čest spatřit místní průmysl v celé své kráse, jinými slovy z blízkého komína železáren šlehal asi pětimetrový plamen (už se těšíme na příští etapuJ).

Ve vlaku jsme zabrali rovnou dvě kupé, převlékli se do čistých triček, rychle spočítali peníze a uložili se ke spánku. Do Prahy jsme jeli něco přes čtyři hodiny, takže na hlavák jsme přijeli i celkem vyspalí. Přesunuli jsme se do vlaku směr Řevnice, Péťa s Klouzkem ještě skočili pro snídani a už jsme počítali poslední minuty osmé etapy ČoČe.

Zkrátka opět to byl nezapomenutelný čundr.