Čundr okolo ČR - 6. Etapa

k článku je připojena galerie


Den 1. (15.8.2008, pátek) by Péťa

Toto je historicky první etapa, kterou jsme nezačali společně. Klouzek si totiž chtěl dohnal manko z minula a dojít si cca 22 km z Lanžhota do Hodonína. Tudíž když jsme nasedali do vlaku na Prahu ve 12:05, Klouzek už vysedal někde v Lanžhotě.

Sraz proběhl dle očekávání, já a Destil jsme dorazili jak se čítá za 5 minut 12 (12:04), ale vlak jsme stihli.

Kvůli disfunkci tunelu ČD jsme ze Smíchova jeli na Holešovice metrem -> na můstek, pěšky na Muzeum a na Holešovice. Ano, dá se jet přes Florenc, ale na Václaváku si Destil musel koupit moooc důležitou věc -> solární nabíječku na mobil. Nástup do vlaku jsme stihli všichni, zabrali kupé a čekali na odjezd. Ještě se k nám přikufroval jeden japončík, ze kterého se vyklubal korejec. Asi  6x jsme omylem hodili flašku či krosnu na našeho cizokrajného kamaráda, ale ani mu to nevadilo a pred Břeclaví si od nás rád půjčil pastu, která mu chyběla.

Hlásím, že krom korejce se ve vlaku nic zvláštního nestalo. Chtěli jsme vyrabovat jídelní vůz, ale při pohledu na ceny jsme si to rychle rozmysleli.

V Hodoníně jsme šli hledat vlajku, ale neúspěšně. Ještě, že jsem vzal pro sichr náhradní. Navíc nám začalo pršet a my začali hledat Klouzka. To bylo těžší, neboť jsem v báglu náhradního Klouzka neměl. Navíc: Klouzkův smysl pro to vyjádřit po telefonu svou polohu se ukázal být značně nedostatečnou věcí.

COC6_karpaty_014_080815_190522_me2d09Poté, co jsme asi 3x obešli náměstí a protelefonovali čtvrt hodiny s Klouzkem, jsme ho nakonec našli v pivnici u Harryho. Točil se Radegast, což vyhovovalo. Chtěli jsme s Destilem odeslat bod, ale <section_for_IT>ve scriptu pro odesílání byla chyba, program Locify se s tím nevypořádal a tím pohřbil naše naděje o informování rodičů. Napojili jsme se na FTP, stáhli aktuální zdrojové kódy, fixli bug a uploadli to znovu na THC :-)</section_for_IT> Naštěstí se nám  ho podařilo opravit. Bod byl odeslán, ostatní napiti Radegastem a my konečně vyrazili na dlouhou cestu až k benzínce naproti. Tam jsme nakoupili bagety na večeři, víno na povečerní posezení a mohli jsme vyrazit. Ba ne, Destil se do bagety (Gyrosová) zakousl a tak jsme si dali 1. večeři.

 

Tak konečně jsme vyrazili z Hodonína. Cíl byl stanoven poblíž - v lese podél Moravy. To v nás vzbuzovalo představu, že se jedná o starý dobrý Lužní les, známý z minulé etapy. Naštěstí už to nebylo tak vlhké. Cestou jsme potkali přátelské slovenské rybáře a došli jsme až k jakési vodárně , kde jsme se rozhodli zakempovat. Dle předpovědi jsme očekávali udajně přívalové deště, a tak jsme postavili nově zakoupenou modrou (!!) plachtu. Při usínání začalo pršet a my začali po dopití lahvinky pomalu usínat.

Noc; cca 1:00 začíná hodně pršet. Péťa zjišťuje, že se odkolíkovala plachta a je v ní voda. Opravujeme jí a zřejmě nyní natéká Domče do boty voda.

Noc; 3:30 už delší dobu stále prší, navíc bouřka a hromy s blesky. Klouzek obhlíží přístřešek ve snaze vykopat kanálek, po chvíli to zdává...





Den 2. (16.8.2008, sobota)  by Klouzek
Péťa ráno vylezl jako první, udělal malou obchůzku po okolí. Nic zásadního neobjevil, a tak jsme při jeho příchodu  v polosedě v pololeže začali pod plachtou snídat.
Destil zjistil, že mu v noci protekl batohem menší potůček, takže měl všechny věci totálně promočený. K mé nelibosti včetně našich jediných dvou toaleťáků.

COC6_karpaty_056_080816_124341_me2d09 Během snídaně nám Péťa  postupně podával boty, které večer uklidil pod plachtu. Většina z nás z toho vyšla v celku dobře. Pouze než podal Dominičinu pravou botu, ozvalo se z poza plachty něco jako když vylíváte ešus plný vody. Naštěstí to byla kvalitní obuv značky Lowa a po vylití a lehkém vyždímání vložky, byla opět použitelná. Dle Domčiných slov již u první kešky přes druhou ponošku ani moc neprosakovala. Po snídani jsme sbalili plachtu, pobalili zvlhlé věci a po náspu vyrazili k Československému přístavu na Baťově plavebním kanálu. Tam byla ona první keška. Byla úspěšně odlovena, vyhodili jsme odpadky a nabrali směr Výklopník. Zvolili jsme ale špatnou stranu kanálu, tudíž jsme museli přecházet po místním železničním můstku, kde jsme se jen těsně minuli s moderní lokálkou Regionova. Pod mostkem se skrývala další cesta a od ní bylo už jen prá kroků k výklopníku. 

Zde jsme zaplesali při pohledu na stůl s lavičkami pod velkým stromem, jenž nám poskytl přístřeší. Jemné mžení se zrovna měnilo v deštík. Celkem jednomyslně bylo rozhodnuto, že zde poobědváme. Dalším pozitivem tohoto stanoviště bylo přilehlé občerstvení. Místní nás navíc lákali na prasátko na rožni a závody na kaoích. Závody byly bohužel až od tří, ale prasátko se rožnilo již nyní, čemuž Destil nemohl odolat. Ostatní vytáhli nejprve svoje zásoby. Nicméně pivíčkem či grogem nepohrdl nikdo. Po chvíli se přes hladovou lávku vydal za vepříkem i Péťa a Špuntík si dala klobásku.

Značně posilněni a vnitřně zahřáti jsme se vydali na další cestu. ta vedla ještě poměrně dlouho po asfaltu. Cestou k Sudoměrickému nádraží jsme se lehce špičkovali, kudy že to k němu ze silničního nadjezdu půjdeme. To se nakonec celkem samovolně vyřešilo a my se u nádraží napojili na zelenou. Na konci Sudoměřic nás uvítala na hodně dlouhou dobu poslední vinice. Tomu nešlo odolat a a dva nezcela zralé hrozny byly naše.

COC6_karpaty_070_080816_145512_me2d09 Za vinicí jsme na této etapě premiérově ztratili značení. Důsledkem byla exkurze do říše bahna a totálně zaprasené boty i kalhoty. Pak už jsme po značce bez problému došli až k vodní nádrži Mlýnky. Já jsem čekal u batohů a dával oddych svým bolavým chodidlům. Ostatní se po hrázi vydali za keškou. Přitom jsme asi všichni shlédli opileckou etidu koupajících se naháčů. Pro dokreslení situace jen uvedu, že voda v nádrži měla barvu kakaového bobu a chvílemi zcela regulérně pršelo.
Po úspěšném odlovu jsme se vydali vstříc Bílým Karpatům, které začínaly pár set metrů za rozcestníkem. Přechod z kraje vinic a nekonečných asfaltových rovinek do zalesněných Bílých Karpat byl nepřehlédnutelný.
Hned za rozcestníkem cesta pokračovala po úzké pěšince předělené dvojitou polorozpadlou lávkou. Tu jsme úspěšně všichni překonali a radostně začali nabírat nadmořskou výšku, tedy hlavně já a s Péťou radostně, protože jsme přitom zavzpomínali, kdy naposled jsme šli po tak pěkné cestě.

Po úzkých pěšinkách se šlo celkem dobře, jen místy to trochu kouzalo jelikož stále drobně pršelo. Jak čas ubíhal již se začínaly objevovat známky únavy a houstnoucí déšť byl již také nepříjemný. Všechny naše strasti vyřešil krmelec u cesty.  Posvačili jsme a dlouho váhali, zda nevyužít krmelec i k noclehu. Tato varianta nakonec nezvítězila a šlo se dál. Naším denšním cílem byla kamenná bouda. Když jsme dorazili na místo, skutečnost velmi předčila naše očekávání.
Bouda byla opravdu zděná a navíc měla zastřešený dřevěný ochoz v úrovni velmi zvýšeného přízemí. O místo na spaní bylo tedy postaráno. K vybavení usedlosti patřil i přístupný suchý záchod i ohniště. To bylo  po vyčištění a mírných stavebních úpravách celkem pěkné.
Zatím co já jsem čistil ohniště, holky začaly s přípravou večeře, Péťa připravoval třísky k podpalu a Destil opravoval nedalekou studánku.

Večeře byla opravdu zlatým hřebem dne. Podávaly se nad ohněm ohřívané tortily plněné lahodnou směsí. Po jídle nastalo velké sušení. Takřka všichni sušily boty, já s Dominikou i spacáky. Destil u ohně krom bot, myslím nic nesušil, zato si na verandě zřídil slušnou sušárnu.
Uvařili jsme ještě v kotlíku čaj, vypili ho a s vědomým, že už by zítra nemělo pršet, se uložili ke spánku.


Den 3. (17.8.2008, neděle)  by Destil
V noci Péťa vyhrál sázku - opravdu nepršelo, ale kosa byla pořádná. Zjistil jsem, že moje mokré oblečení pořád neuschlo. Ještě jsme využili služeb místního záchoda - ale toaleťák průměrný, tak dva čtverečky na jednoho nafotili jsme ještě megavychytanou studánku a už lezli na vrchol Čupy.

COC6_karpaty_108_080817_101049_me2d09 Na Čupách jsme orazítkovali turistickou knížku a šli po hřebenu dál. Bylo to pořád z kopce do kopce a bez výhledů. Ozvláštnění přišlo až s obědem nad Žalostnou, kde poprvé začalo svítit sluníčko. Nasávali jsme sluneční energii, já jí nasával doslova když jsem poprvé zapojil solární panel (a rozprostřel na louku všechno oblečení).
Zajímavá zastávka byla u památníku 3 kameny, četli jsme pověst o vojáku a úplně zapomněli na kešku. Špunt si nakonec vzpomněla a z následného rychlého hledání vyplynulo, že budeme vždy závodit, kdo jí najde první. Od památníku jsme šli po louce za Klouzkem, který si myslel, že má značku, ale že ji ztratil, jsme tradičně zjitili až za kilometr. Následoval kros lesem a sešup k železniční stanici Rybovce.

Chtěli jsme zde doplnit vodu a požádat o chybějící ingredience. Pan přednosta stanice nás ale odbyl, že poskytuje služby jenom cestujícím. Tak jsme si bez ptaní natočili vodu a Domča úspěšně ukradla toaleťák :D Krosli jsme to pres koleje - a do kopce.

Setmělo se a my pořád neměli kde spát. Nejbližší bod v mapě bylo rozcestí Kamenná vrata, tak jsme se rozhodli že "pod vratama by to šlo". Pod vratama to nešlo. Hledali jsme tedy dál a asi až po půlhodině se nám podařilo najít místečko u louky. Rozdělali jsme oheň a na nich extra vylepšený těstoviny Amore Mio. Následoval čajík a zpěv písniček. Hit večera byl "Maminko, tatínku, posílám Vám vzpomínku...když jde po lese, všechno na ní třese se...strava se nedá jíst, dnes jsme měli zelný list" :-) Prostě dokonalé, kdo k tomu chce vidět cool videoklip tak tady je :-)


Den 4. (18.8. 2008, pondělí)   aneb Odpočinkový den       by Domča
To si tak v klidu sladce spím a najednou hroznej šok! Zjeví se nad mou hlavou Klouzek a žvatlá něco o tom, že bych měla vstávat. Inu asi to jinak nepůjde, rozhlídnu se kolem sebe, Destil už je dávno v tahu a Špunt vypadá, že je na tom stejně jako já, tudíž se jdu nasnídat. Právě začíná nduná pasáž, kterou raděj přeskočím...

COC6_karpaty_205_080818_115227_me2d09Takže zase šlapem dál, ráno fakt pohodový, na poměry bez bláta a aby té pohodičky nebbylo málo, vyjdem z lesa a vybafnou tam na nás kopky sena. Přímo si říkaly o to, abychom se na nich zastavili. To se nedalo nevyužít. Viz foto s nádherným panoramatem. 
Nedá se ale nic dělat, věčně tu taky ležet nemůžem, takže  hurá za další keškou!! Rozběhnem se se Špuntem napřed a o ou... Musíme skákat jak v bludišti mezi kravincema, po louce to nebylo vůbec o nic lepší! Ale kopečkovou prémii v podobě kešky jsme úspěšně našli v křoví (repsektive Péťa). Šibeniční vrch je tedy za náými a ťapem si tak dál... Ťap ťap do kopce..... ťapy ťapy ťap po hřebenu až k Dibrovovu pomníku. Ještě, že jsme sem nakonec nedošli spát do přístřešku, protože bysme se tam v životě nevešli a kolem to vypadalo cvelku dost mokře.
No ale máme toho ještě opravdu mnoho před sebou, a tak začínáme rovnou výšlapem na Velkou Javořinu (972m n.m.), tedy téměř 400m převýšení. (Pozn. : Slovenští turisté to dávaj za 16 minut a my to vši zvládli pod 10 ) Ocenili jsme vrcholovou keš, odlovenou opět Péťou (ač s menším přetahování se Zuzankou..).
Pod vysílačem nebyl signál, tak jsme to běželi vyzkoušet do hospody. Signál se nám zastihnout nepodařilo, ale zato jsme zakusili pravé slovenské halušky s cmarem. Na záchodě jim sice chyběla okna a světlo trpělo drobným defektem nefungčnosti, ale za ten toaleťák jim to teda odpustíme... (My čundráci totiž máme čelovku, nám je ňáký osvětlení ukradený)

COC6_karpaty_242_080818_140106_me2d09 Po obědě jsme jemně klesli po hřebenu a na vojenskou rozhlednu Jelenec s další keší jsme museli opět mírně stoupat. Kešku jsme nalezli ve sklepení (tentokrát díky Zuzance) a vrhli se na nesčetné žebříky, po kterých už před námi vylezl na rozhlednu Kouzek. No fuška to byla, ale výhled za to stál, navíc jsme konečně chytli český signál, abychom mohli popřát s Klouzkem mamce k svátku .
 
Sešplhali jsme zas dolů (asi tak po půlhodinovém kochání a měření,jak že je ta rozhledna vysoká, radši se neptejte, jak že se to měřilo -  Destil tím byl silně znechucen a raději se přemístil na druhý konec rozhledny) a pokračovali ve strmém sestupu do údolí . Kýženého údolí s vesnicí Květná, kde jsme nakoupili vše potřebné. Musím podotknout, že květná není žádný zapadákov, v miniobchodě (který i místní babky nazývaly drobným krámkem, pokud to vůbec chceme počítat) měli úplně vše včetně neuvěřitelně dobrých zmrzlin (argimax.org) jahody/maliny v čokoládě. Zkoupili jsme skoro všechen chleba a nakonec jsme šli ještě pani vrátit zbytek oleje, co už nebyl potřeba na naložení také zde nakoupených kuřat.
Po čase nás přestalo bavit zevlovat před krámem (kde jsme jenom tak mimochodem hned při příchodu našli pod lavičkou zapnutej mobil) a pokračovali dál.

Po cca 300 m jsme zapluli do vytoužené hospody a vychutnávali pivo, kofolu a langoše, Destil langoše nakonec přehodnotil a dal si radši kuře s broskví a kroketama. (Podotknu, že večeře nás teprve čekala.) Na cestu jsme si dali ještě zelenou (protože za 15Kč se jí nedalo odolat) a šupajdili si najít spaní. Zdolali jsme poslední mírný kopec a na jeho vrchu shlédli západ slunce. Kdo by si myslel, že mi sandály byly při cestě na překážku by se krutě mýlil (koneckonců jsem v nich přeci šla celý minulý čoč, tak přoč by mi najednou měly vadit).

COC6_karpaty_253_080818_184658_me2d09 Jako již tradičně s každým západem slunce se nám velice brzy ztratila značka (a nebylo to kvůli nedostatku světla, "vysokou" kvalitou značení). Chtěli jsme spát u Janáčkova pramene a po  sáhodlouhém tápání strání, houštím a bažinou jsme k němu také dobloudili.

Pod záštitou noci jsme se sešli umýt do takkového soukromého rybníčku nebo spíš nádrže. Superlativnost takového nočního koupání se nedá dostatečně vyjádřit slovy, a tak raději nechám zapracovat vaši fantazii. Nad hladinou se vznášela pára a vše ozařoval svit měsíce....

Po návratu do tábořiště jsme rychle rozdělali oheň, uvařili plný kotel fazolí (které jedli převážně jen kluci, takž jim zbyly ještě na ráno). A po pěkně hnusnym čaji (on totiž ten Janáčkův pramen byl opravdu pramenitý, čaj z téhle minerálky tedy fakt nebyl dobrý....prostě kentus) jsme příjemně znaveni zapadli do spacáků a spali celou noc. (Tedy Špunt opět ne, ta slyšela jakési vrzání vkorunách stromů... dle Péťi veverka, ale na tu to neznělo.)



Den 5. (19.8. 2008, úterý)  aneb "Zevlárna" :-)   by Špunt
Ráno jsme se probudili u Janáčkova pramenu, tedy spíše byli probuzeni (alespoň my normální) hlasem podivného individua, jež nabíralo vodu z pramenu a v ošuntělé šusťákovce se nás snažilo přesvědčit, že má kousek v lese stan i spacák, ovšem podle většiny účastníků to bylo maximum, co mohl mít. Tento názor "bezdomovec" potvrdil sdělením, že se jde dolu umýt... ( i když to my byli vlastně taky :-)
Snídaně byla luxusní, alespoň pro pánské osazenstvo... ano, zbyla půlka kotlíku fazolí. Uvařil se čaj, namazal nějakej chleba a začali jsme se balit. Což byl bod zlomu, tzv. break point. Sebekriticky přiznávám, že jsem měla takovou "zvláštní" náladu, jednoduše řečeno, trošku mi hráblo... a tak se během chystání se k odchodu stihla malá vodní bitva (rozuměj: polili mě za zpěv oblíbené písně Dopis z tábora), šikana (rozuměj: lochtali mě ve spacáku) a tak pod. Ostatní během mého raplu postihla pro tento den klíčová "zevlovací" nálada.

Když jsme se konečně kolem jedenácté vydali na cestu, čekal nás již z večera známý úsek k brodu... někteří ho šli v sandálech, aby měli snazší brození, někteří se dole zuli a Klouzek to prostě prošel v botech.
A pak to přišlo, zelená odbočila  do pole, do lesa, ale hlavně do kopce. Nebyl to obyčejný kopec, byl to krpál na Lopeník (mezi přáteli Lopatník...). Kopec byl opravdu nekonečný a když už se zdálo, že se zmírní, tak jsme zjistili, že jdeme špatně. Jako již tradičně jsme ztratili značku na místě, kde přece nemohla odbočit. Takže zpět a pak to přišlo... kdo si myslí, že šel kopec, nešel Lopeník :-)
Nebudu se rozepisovat o potocích potu, funění a vůbec namáhavém výstupu... Prostě kolem jedné jsme se všichni vydrápali na vrchol. 
COC6_karpaty_270_080819_143239_me2d09 Break point number two! Na Velkém Lopeníku byla rozhledna, ale to nebylo to podstatné, v rozhledně byl malý bufet, to už je důležitější... ale to hlavní je, že v bufetu měla pivo "Janáček" a kořalku "Bylinná Lopeník". Na vrcholu tedy proběhlo vydýchání a občerstvení. Pár Janáčků, kofola, oběd ale hlavně 5x Bylinná. Z krátké pauzy se tak rázem stala tříhodinová zastávka. Budiž nám ke cti, že během ní jsme stihli odlovit kešku u nedalekého pramene (který byl výrazně lepší než ten Janáčkův z lesa). Tuto keš našel Destil, čimž se skóre interního geozávodu zěnilo jednoznačně ve prospěch Destila. Poté jsme zaujali místo na slunných lavičkách a začali s vyprávěním vtipů. Když už to  kolem třetí vypadalo, že se zvedneme, strhla se další vodní bitva... Ono co s přebytkem vody s travertinovou Eupau, když kousek je dobrý pramen. Těsně před odchodem jsme ještě zakoupili lahvinku místního destilátu (matematická vsuvka: panák 0,4 dl stál 20 Kč , láhev pullitrová, původná cena 240 Kč, po slevě 180 Kč -> no nekup to!)
Nezbytné vrcholové foto a už šlapem směr malý Lopeník. Cestou Péťa přišel s novou hrou: Kdo vymyslí písničku, která se ještě během etapy nezpívala. Repertoár zpěvníku se tak celkem zpestiřil. Za hromadného vytí jsme přešli přes Malý Lopeník, Kobylec až nahoru na sjezdovku, ketrou jsme seběhli. Což bylo pro Domču osudné, jelikož ji při následném výšlapu začalo bolet koleno. Dali jsme krátkou Medical pauzu a s ovázaným kolenem pokračovali dál. Kolem chaty Jany, kde jsme opět ztratili značku, tentokrát žlutou, jsme došli na hlavní silnici. Pod námi jsme zahlédli prudký svah sjezdovky Myšička a začalo nám docházet, o čem bude příští etapa :-)
Cesta nás dovedla až ke zvoničce, kde byla další keš, kterou pro změnu našel Destil. Ze zvoničky vyhrávala dechovka a před námi se rozprostíraly vrcholy Kykola a Machnáč.
Po krátkém odpočinku a logování jsme pokračovali nahoru na hřeben. Těsně pod posledním vrcholkem Machnáčem jsme naložili maso, dnešní večeře je totiž grilovačka. Bezpečně uzavřené ešusy si Péťa s Klouzkem zandali do batohů a doufali, že obsah zůstane uvnitř.
S naloženým masíčkem jsme vyšlápli těsně pod Machnáč, kde Mudlo Klouzek hlídal batohy a my ostatní šli na vrchol na kešku. Jedna z nejhezčích keší na tomhle čoči. Nádherný výhled, jen ten ostnatý drát, který se mi zabodl do nohy mi trošku zkazil radost z vítězství. Tuto keš jsem totiž našla já (Pozn. přepis. Nutno podotknout, že hlavně kvůli tomu drátu :-) Chvilku jsme se pokochali výhledem a vyrazili hledat spaní. 
COC6_karpaty_285_080819_182358_me2d09 Mělo to být snadné, po žluté na první na první vhodné místo... ovšem žlutá opět zmizela, ještě že máme tu GPS v mobilu, která nám tu zančku vždycky najde.
V ideálním lese jsme ale potkali myslivce... trošku jsme se báli,aby nám nezkazil grilovačku, ale nakonec vše dobře dopadlo... Po pořadě... kousek nad cestou se značkou a pod cestou, po které přijel myslivec, jsme našli ideální tábořiště, lavičky a křížek u Rumuna. Rozdělali jsme oheň a v první řadě uvařili polévku pro hladové a zmrzlé. Hned poté už jsme začali grilovat... Co dodat, maso klasicky dobré, kuřecí stehna byly novinka, ale kvalita stejná. Čekání na maso si každý krátil různě, někdo psal kroniku, někdo si hrál na handsfree, že Péťo
Jen co jsme dojedli poslední sousto, vracel se kolem myslivec. Jen potvrdil to, že vypadal sympaticky = nezastavil Po jídle jsme uvařili čajík a začali hledat spaní. Klouzek s Domčou si vybrali sice rovné místo, ale uprostřed cesty (jehož nevýhody se plně projevily až ráno, ale o tom bude psát už někdo další...), my ostatní jsme si lehli kousek nad lavičky.
Proběhla klasická diskuse o počasí a nustnosti přístřešku z plachty a hrobečků a už se spalo... tedy než já zalehla, kolem se ozývalo chrápání a divná zvířátka :-)
Dobrou...



Den 6. (20.8. 2008, středa)  "Trable s vlajkou"   by Péťa
Ráno nás nevzbudil ani budík, ani špatné počasí, ale projíždějící jeep. Vzbudil konkrétně Klouzka a Domču, kteří spali přímo na cestě, ketrou chtěl jeep použít. V autě seděla celá rodinka a my se jen dohadovali, kam asi jedou, když ta cesta po 200 m končí. Asi jeli na houby.
Krom nestandartního budíčku se nic zvláštního nestalo, posnídali jsme už všemi nenáviděný chleba s paštikou či sýrem. Destil si prozřetelně vzal o chleba méně a tím si ho uspořil na oběd. Pečivo totiž docházelo a náš výkonný výbor rozhodl, že k obědu bude jen gulášovka bez chleba. 

COC6_karpaty_286_080820_082420_me2d09 Od Rumuna jsme vyšli směrem dolů do údolí, prošli jsme okolo studánky, kde jsme si doplnili vodu. V údolí byla dle mapy přírodní rezervace, a proto nás překvapilo množství odpadků v potoce. Pokračovali jsme  pár set metrů po mezinárodní silnici E50 a narazili na krámek s výstižným názvem "Ovčí sýr". Nakoupili jsme tedy 200 g slovenské speciality. Já jsem sýr zkušeně osolil, opepřil a opaprikoval a za pár chvil jsme již koukali na prázdný igeliťák. Po sýru jen zamlaskalo. Na cestu jsme si koupili PETku žinčicy, abychom ukojili vápníkový deficit. Lahůdka!!!

Cesta lesem podél potoka rychle ubíhala, jen asi jednou jsme ztratili značku a dostali jsme se k obvyklé zábavě předposledního dne ČOČe - žouželení. To nám samozřejmně přidalo na náladě  a kilometry přibývali. Asi kolem 13:30 jsme dorazili na nepřátelské území - Bašta.
Musím konstatovat, že Baštecký stát je džungle a prales, asi zřejmně stále využívají dvojpolní systém a navíc - nepotkali jsme ani jednoho Baštečáka.
Náladu zvedla sibovaná gulášovka a bašta na Baště byla hotova.
"Po o" jsme šli na kešku - přesněji já a Destil jsme běželi na kešku. Špunt to vzdala, jelikož nechytla signál a náš běh nestíhala. Jednalo se o jednu mikro, která nám dala pěkně zabrat, ale Destil nakonec Found it!
To už bylo 16:15 a my se ještě vyfotili s vlajkou u dobytého území. Popíši detailně celý pracovní postup. Nápis Bašta byl vysoko, a tak jsme museli s vlajkou nahoru. Klouzek mi udělal podpěru a já vlajku zavěsil na rozcestník. Nastavil jsem foťák na samospoušť a cvak. Fotka byla hotova, balíme bágly a cupitáme dál. 

COC6_karpaty_288_080820_152249_me2d09 Máme motivaci, dle ukazatele bylo do Vlárského průsmyku už jen 13,5 km. Štrádovali jsme to necelý jeden km k poslední kešce Čundru - Jolly Joker. Já, Destil a Špunt jsme šli na kešku a Klouzek s Domčou šli napřed, jelikož Domčino koleno stále nepřestávalo zlobit. Obě skupiny jsme se potkali při výstupu na Javorník - poslední vrchol této etapy.
Nahoře nám Klouzek představil svou kořist - značku STÁTNÍ HRANICE, kterou našel spadlou v lese. To musíme dotáhnout domů. Začalo vykrámování mého batohu za účelem strčení cedule do báglu. Ukázalo se to nemožné, a tak jsem ceduli zabalil do celty a připínám na batoh. Klouzek: "Ještě to připásej vodorovně." Péťa: "To nejde, je to krátký." Klouzek: "Sepni to sichrhajckou z vlajky." Péťa kouká po vlajce... (Ano, kdo četl pozorně předchozí text ví oč tu běží) "Klouzku, ta vlajka je na tý ceduli." Klouzek: "Na ceduli ji nemáš" Péťa : "Na TÝ ceduli" a ukazuje  směrem odkud jsme přišli. Destil: "Neee!" Klouzek: "To nee." Péťa: "Neee.... "
Uff - druhá ztracená vlajka, už nemáme žádnou rezervní. Zbývá poslední šance - je třeba se vrátit na Bašta a doufat, že se v Bašteckém státě nekrade. Rozcestník mluvil jasně: Bašta 6 km; tam a zpět = 12 km navíc. Bylo dohodnuto, že svalovci Klouzek a Destil vezmou můj batoh dál do Sv. Štěpána, kde jsme chtěli spát (4,5 km od Javořiny). Já vytvořil jednočlenný vytrvalecký team a běžel zpět k Baštům a Špunt s Domčou už šli dávno napřed, takže o ztracené vlajce ani nevěděli.

Tedy tři teamy, popíši můj sprinterský: Vyvnuloval jsem stopky a začínáme, kopeček dolů a trochu nahoru na vedlejší vrchol Javořiny. Čas 2:00, pohoda. Sbíhám dolů do sedla před Čerešněmi, výstup nahoru už chvílemi jdu. Čerešně - vrchol: 11:14; zbývá 4 km, zvyšuji rychlost a sbíhám svah, pak rovnina a Bašta vlajka 28:45. Jdu se napít ke studánce, píšu SMS o úspěchu Mise a po 10ti minutách odbíhám zpět. Je to mnohem více do kopce, dostávám žízeň a už více chodim než běžím. Vrchol Javorník dosažen v čase 1:10:00. Volá mi Špunt a instruuje mne kudy jít. Je už totiž skoro osm a stmívá se. Sbíhám kopec až k louce, jak bylo v plánu. Mám děsnou žízeň. Na louce lesáci staví si stan a já se jich na cestu ptám. Radí jít delší cestou po asfaltce a zkusit chytit stopa. Cca 10 vteřin poté přijíždí auto, nastavuji ruku a paní jede do Štěpána.Výborně.
Sdílám auto s maminkou se dvěma syny a jedním psem. Popovídáme si a za 5 minut jsem ve sv. Štěpánu. První.
Volám druhé skupině a domluvíme si sraz v hospodě. Počkám na team "svaly" a beru si svůj batoh. Přicházíme do příjemného bufetu / hospody a objednáváme Géčko. Dokonce i Klouzek si jedno dává. Holky přicházejí záhy.

Venku trošku prší a v našich hlavách se rodí plán - přespání u hospody. Vyjednavač Klouzek s Domčou s hodným hospodským domluví nejen spaní, ale i ohniště na vaření a březové dříví. K večeři bude kaše s uzeným. Špunt píše kroniku a tak se vaření ujímají kluci v akci.
Dopadlo to výtečně, jen kaše bylo málo. Celou dobu popíjíme pivo a užíváme si poslední den. Hospoda zavírá v 22:00, kvůli fotbalu s Anglií až v 22:45. Po jídle si dáme dvě rundy panáků (5cl) za 15 Kč. Já platím jeden Destilovi, jelikož on vyhrál geosoutěž -> 6 nálezů Destil, 5 Špunt a 3 já.

Hospodský odchází a nechává nám otevnřené záchody a zapnuté světlo. Luxus! Navíc jsem si dobyl mobil. Usínáme na Jevišti, je nám krásně. Máme vlajku, zbývá nám jen 3,5 km a jsme pod střechou.
Dobrou noc.



Den 7. (21.8. 2008, čtvrtek)      by Klouzek

COC6_karpaty_297_080821_082526_me2d09Probuzení do posledního dne této etapy bylo vcelku příjemné. Podlaha na jevišti byla sice kamenná, nicméně střecha nás úspěšně uchránila pře nočním deštěm. Po něm nebylo již ani vidu ani slechu a my seskočili do slunného dne. Jen na Špunta vlezla přes noc nějaká ta chorůbka, tak si ještě ve spacáku uvařila na vařiči čaj a spolykala nějaké prášky. Péťa šel dotočit vodu na záchod, ale uvízl před zrcadlem. Takže já s  Destilem jsme nasucho krájeli a mazali chleby k snídani. Po návratu učesaného Péti, jsem namíchal šuměnky a začali jsme snídat. Zrovna jsem od úst položil otevřenou láhev s pitím na stůl, když ji chtěla vedle mě sedící Dominika podat. Já jsem ji rád vyhověl a odměnou mi bylo, že jsem málem spadnul z lavice uskakujíce, aby mě nepolila. Nenapadlo ji totiž nic lepšího než otočit flašku o 90 stupňů hrdlem ke mně a „promíchat ještě tu šuměnku“. Po tomto malém incidentu již probíhalo vše normálně. Rychle dosnídat, vyčistit zuby, pobalit, zabalit „obraz“, závěrečné foto před odchodem a lehce po deváté hurá směr Vlárský průsmyk. Měli jsme to už jen kousek, asi 3 Km. Šlo se dobře a krajinka byla moc pěkná. Po příchodu jsme se rozdělili na tři družstva. Hlídací, nákupčí a kopací.  Ještě poslední fotka s vlajkou a Domča s Destilem šli dokoupit poslední zásoby na cestu vlakem, já a Péťa jsme se vydali zakopat vlajku a Špunt hlídal. COC6_karpaty_301_080821_104327_me2d09Vlajku jsme nakonec zakopali pod strom jen v normální igelitce a plni víry, že do příští etapy určitě vydrží, jsme se vrátili k ostatním. Za chvíli nám už jel vlak, takže jsme si koupili lístky a nastoupili do místní lokálky. Moc jsme se v ní neohřáli a už jsme v Bylnici přestupovali na další. Tou jsme jeli až do Horní Lidče, kde jsme měli něco přes hoďku na oběd.

Tuto dobu jsme příjemně strávili v místní nádražce. V 12:50 se s námi rozjel Košičan a nám se podařilo najít téměř prázdné kupé, do kterého jsme se všichni vešli. Cesta byla dlouhá, a tak jsme si ji krátili hrou v kostky. Macháček se ujal a zapojili se všichni. Pak Péťa začal dopisovat kroniku z předešlého dne a my pokračovali vrchcáby (taky kostky). Vyhrála Špunt. Před příjezdem na Hlavní nádraží se ještě demokraticky rozhodlo, že etapu zakončíme večeří ve Steak housu. A tak se také stalo

 

COC6_karpaty_300_080821_091236_me2d09


Vytvořil: Domča | Přidáno: 2008-08-29 23:26:40 | Sdílej na Facebooku