Den 1.             sobota             21.7.2007
By Špunt

Na nádraží byli všichni kupodivu včas (na vlak 6.05), dokonce i Péťa přišel tři minuty před odjezdem. Zakoupili jsme hromadný lístek a vydali se směr Novohradsko.

Na hlaváku jsme v rychlíku zabrali volné kupé, doslova zabrali. Vchod jsme zatarasili vlajkou a uličku bagáží. Postupem času jsme kupé přeměnili na lůžkové, a aby nás nerušil ani průvodčí, jízdenku jsme viditelně upevnili na vlajku! Ovšem nokdo není dokonalý, a tak průvodčí náš plán zkazil tím, že prudce otevřel dveře, což vyděsilo 1/2 spících. Po diskrétním odkázíní směrem k cípu vlajku s pochopení spokojeně odešel.

V Budějovicích jsme měli dost času na přestup, a tak během toho šel klan Rečků dokoupit zásoby, Péťa zklamaný tím, že v novinách nezjistil konec Harryho Pottera, objetoval část mobilní energie a na Wikipedii si zjistil konec.

Takže pro všechny, které to zajímá: Harry neumře a bude mít s Ginni W. 3 děti a Ron s Hermionou 2 :-)

Autobus, který měl jet do Nov ých Hradů, nás překvapil tím, že tam opravdu jel (podle výlukového jízdního řádu měl totiž ještě zastavovat v NH ? údolí). Začátek cestyse nám proto mírně zkomplikoval, ale nakonec bylo výkonnou radou přijato usnesení, že NH jako město obejdeme a vyrazíme z NH ? vlak. zastávky.

Bylo úděsné vedro, a tak jsme se vydali hledat rybník, kde by se šlo svlažit. Největší a tudíž nejnadějnější jsme minuli při obědě a ostatní louže, kolem kterých jsme procházeli, byli sotva vidět, ale za to většinou dost cítit. Proto jsme se, co se koupání týče, upnuli na plovárnu Gmünd.

 Před šílenství z horka nás cestou zachránil malý kiosek, kde měli skvělou malinovku a ještě lepší BeBe (rozuměj pivo, které podporuje hnutí za dobrou snídani). Po občerstvení jsme se vydali po turistické cestě, která byla značena cedulemi s nápisem Zákaz vstupu. Cca po půl kilometru jsme ztuhli tak, že by se v nás krve nedořezal, proti nám totiž jela policejní hlídka. V momentě, kdy nás minula bez povšimnutí, připadali jsme si brachu méněcenní. Ale nakonec jsme byli rádi, že to dobře dopadlo.

Po příchodu do Českých Velenic jsme se u piva poradili, co dál. Plovárna Gmünd byla zavržena ve prospěch staré dobré Lužnice. Po zkratce přes kopřivy, kanál a podobně jsme došli až k neuvěřitelnému zátiší u jízku. No co vám budu povídat, úplně skvělé koupání přímo na hranici.

Umytí a osvěžení jsme zašli hned za Č. Velenice do lesa, kde jsme našli ideální místo na přespání ? bažinu a mravence (krvesajný).

Časné ranní vstávání se projevilo tím, že hned po uklohnění výtečného rizota a jednom ešusu čaje jsme rychle zalezli do pelechů, protože do spacáků se v tom vedru zalézt nedalo.

Den 2.             neděle              22.7.2007
By Klouzek

 Vzbudili jsme se před devátou. Péťa vstal o něco dříve a umyl všem ešusy.Po snídani jsme se sbalili a v deset vyrazili směr Gmünd. Před hranicí si holky odskočily na benzince na záchod, přičemž jsme s Péťou ulovili snímek Špunta. Záchodovým okénkem jsem podali prázdné láhve dovnitř a zpět jsme je od holek dostali plné.

S připravenými občankami jsme došli k celnici, kde nám rakouský celník popřál hezké počasí, a my vykročili k přírodnímu parku Blockheide. Cestou jsme vyzkoušeli luxusní výtah vedoucí na zdejší náměstí.

V Blockheide nás nejvíc zaujal žulový prasečí chlívek, který jsem si samozřejmě hned vyzkoušeli. Z Blockheide jsme to vzali zkratkou přes louku, trávu po prsa a kopřivy na úzkokolejku, po které jssme došli až k k hraničnímu přechodu Neunagelberg.

Po hladkém přechodu hranic to byl už jen kousíček do pískovny, kde jsme rozbili tábor a uvařili si výbornou francouzskou polévku. Po dobrém obídku jsme s radostí po písečném srázu dosurfovali téměř až do osvěžující vody. Když jsme se dostatečně vyblbli a vyezli z vody, úspěšně jsme zhypnotizovali sluníčko, aby vylezlo.

A ve čtyři hodiny se vydali k cíli dnešního dne: malebné říčce Dračici. Cesta však bohužel vedla výhradně po asfaltu. Ještě před cílem jsme narazil na turistickou základnu a chtěli zde se zde občerstvit, nejlépe zlatavým mokem.. Ze základny se ovšem vyklubal nejmodernější standardy splňující dětský tábor bez veřejného občerstvení.

Zklamáni z nepořízené jsme hned na první křižovatce špatně odbočili  a když jsme se lesem vraceli na správnou cestu, přehodnotili jsme naše zásoby vody. Načež jsem se já s Péťou vrátil s prázdnými láhvemi k dětskému táboru a holky mezitím vysbírali asi všechny borůvky v okolí.

 Zatěžkáni plnými flaškami jsme opět rozpohybovali své nožky po asfaltovém povrchu. Asi po hodince chůze jsme dorazili k můstku přes Dračici s nápisem Přírodní Rezervace. K našemu uklidnění vedla hranice této rezervace přípmo podél břehů říčky. Vdali jsme se proto po jejím proudu  a po několi stech metrechpřišli na ideální tábořiště, dokonce i s pozůstaky ohniště. Súlevou jsme shodili batohy a vyrazili hledat cashku ukrytou asi dvě stě metrů p proudu na druhém břehu.

Po návratu z úspěšného odlovu jsme si zchladilinohy v Dračici, přičemž Špunt začala psát kroniku ze soboty. Když už nás začaly zábst nohy, rozdělali jsme oheň a vrhli se na přípravu večeře. Podávaly se těstoviny s parmezámskou omáčkou, hovězím a česnekem a jako moučník čaja opékaným sýrem.

Po několika vtipech a bezvýsledné lekci anatomie jsme se s půlnocí odebrali na kutě.

Den 3.             pondělí             23.7. 2007
By Dominika

Ačkoli jsme si celý večer vychvalovali naše ležení, že tam vůbec nejsou mravenci, nacházeli jsme je ráno všichni ve svých batozích. Nejvíc nás však vyšokovalo, když jsme se Špuntem nalezly mraveniště ve svých botách.

Když už jsme měli všechno poklizeno, zbývalo jen vyčistit zoubky... jenže!! Nacházeli jsme se ale v přírodní rezervaci, a tak bylo nepřípustné, abychom plivali pastu do řeky či jen tak do lesa. Péťa proto přišel na bezvadné řešení: Vytáhl z kapsy igeliťáček, ve kterém měl původně zubní kartáček a povinně jsme museli všichni naplivat do něj. Pak ho zabalil mezi ostatní odpadky a vyrazili jsme krosit borový háječek, abychom si trošku zkrátili cestu. Chvilikama jsme se prodírali vskutku hustým stromovím, ale úspěšně jsme se vynořili na kraji neposekané louky s vysokým bodláčím. V tom jsme zahlédly na druhém konci pár břízek a Pěťa si vzpomněl na svá mladá tulácká léta, a tak jsme naplnili ústa vodou a šli polknout k rozcestníku za nimi.

Celou cestu přes hustý a klackami posetý les šlapal naprosto bezpečně a pohodlně Klozek v sandálích, ale když jsme pokračovali na rovné asfaltce, zakopl o jediný klacek ležící na cestě a šťouchl se do prstu u nohy. Brzy jsme již nadšeně doťapali až do Chlumu, kde jsme se rozdělili. Špunt s Klouzkem šli na nákupy, oběd a točenou zmrzlinu a my s Péťou jsme se šli vykoupat, poslat o sobě zmínku, dát si oběd a točený pivo i kofolu a jako sladký hřeb poledne jsme se ještě svezli na tobogánu, čímž jsme se dostali do mírného skluzu a provianťáci museli chvilku počkat, než se převlékneme.

Popošli jsme o kus dál a zakotvili v hospodě na konci rybníka, aby se mohla vykoupat i Špuntice. Sice tam neměli ani pořádnou zmrzlinu a nenechali Péťu dobít mobil, ale zato jsme se pořádně osvěžili v rybníce a využili pohostinství vedlejší hospody a jejího civilizovaného záchoda. Sedli jsme nad mapu a plánovali další cestu, jelikož Staňkovský rybník vypadal na mapě jako dlouhá leč uzounká nudle, rozhodli jsme se, že ho přebrodíme, abychom se dostali k Meridianu.

Cesta byla tedy jasná, a tak zazněl povel: ?Ke strojům? a my zvesela vyrazili dál. Cesta ubíhala rychle, začínali jsme si připadat jako u moře, protože se nám boty bořily do příjemného písečku na cestě lemované malými borovicemi. Jak jsme se blížili k rybníku a skrz stromy začala prosvítat vodní hladina, začali jsme přemítat nad alternativními plány B. Protože, jak se u břehu ukázalo, přebrodit by fakt nešel. Vyšel nám ale jeden z alternativních plánů B a my našli u břehu krásnou rybářskou pramičku i s jejím majitelem. Kluci šli vyjednávat a za chvíli se vraceli s úsměvem na tvářích. Naložili jsme bagáž, nasedli a Špunta nechali v plavkách na břehu :-)

Po pár Klouzkových záběrech jsme se najednou ocitli na území Rakouska a po douhých úvahách nakonec vyplul Péťa vyměnit loďku zpět za Špunta.

Když oba doplavali zpět, zapli jsme GPSku, protože bez Péti se to Klouzkovi nepodařilo a vydali jsme se k Meridianu a jeho kešce.

Pokračovali jsme po rakouských cestách s menšími malinpauzami a pak už jen drobné obtíže s tamním značením žluté. Oni na nás Rakušáci totiž vůbec nemysleli a značky malovali (nejspíš koštětem z jedoucího jeapu) jen z jejich strany.

Při hledání hranice nám pomohl takový správný rakouský starousedlík, který nás musel na první pohled poznat, protože byl velice skoupý na slova a štědrý s gestikulací. Rada byla dobrá a my brzy na nejsevernějším bodu Rakouska. Zakrátko jsme již složili batohy u bunkru a šli se ještě svlažit a umýt do nedalekého rybníčka.

Po návratu nás čekala příprava číny. Klouzek se ulejval při psaní kroniky a my tři zatím všechno připravili. Vše nakrájeli, rozmíchali omáčku a uvařili rejži. Výsledek byl vskutuku bravůrní. Takhle si na čundru vyvařuje jen málokdo.

Se Špuntem jsme si v pohodě ustalaly a vrátily se  k ohýnku. Pak vstal Klouzek a rozčiloval se nad nízkými větvemi přímo nad naším spaním. Olámal tak tři klacky a spokojenější se vrátil. Po chvíli tam šel Péťa a nabodl si na jeden klacek prst, což ho ?mírně? rozzuřilo!! A chudák stromeček to odnes. Nakonec se uklidil, probrodili jsme se skrz větve a téměř spokojeně usnuli. Rušilo nás totiž pár bzučících špípajících krvesajných komárů.

Den 4.             úterý               24.7. 2007
By Péťa

Časně rá no kolem šesté jsme zjistili, že komáři opravdu štípou, a tak dospávání do obvyklých devíti nestálo za nic. Po snídani a sbalení jsme se svižnou chůzí vydali do Nové Bystřice. Naše rychlost byla umocněna absencí vody  v mém a Klouzkově batohu. Dle Špuntových slov, prý když jdu rychle, musí Špunt běžet, a tak jsme na holky čas od času někdy čekali. Díky rychlé chůzi jsme do Bystřice dorazili ještě před příjezdem Vrátina vlaku. Bylo rozhodnuto, že Klouzek zajde Vrátě naproti a zbytek z nás byl donucen zůstat v hospodě. Zde jsem za účelem odeslání waypointu zapnul GPS a mobilní telefon. Tón SMS oznámil nemilou novinu, a to zpoždění Vrátina rychlíku do Budějic. Klouzek už byl ale na cestě k nádraží, nu což, jeho chyba :-)

Z pouhého jednoho piva (respektive citrokoly v dámském případě) se vyklubal prvotřídní obídek. Ale nepředbíhejme. Bylo třeba ještě dořešit důležitou věc ? Klouzka. Po několikaminutovém brainstormingu jsme vymysleli, že Klouzek přijde časem sám od sebe, když na něj počkáme. Plán vyšel, a tak gulášku, výpečkům a pizzce již nic nestálo v cestě. Příjemnou hospodskou atmosféru nám dokreslovala parta místních savících čerstvě narozeného potomka, a tak se nutná doba čekání na opožděný vlak smrskla na minimum.

Tentokrát jsem šel pro Vráťu na nádraží já a musím uznat, že jsem dopadl o poznání lépe ? Vráťu jsem přivedl. I ta nepohrdla výtečným guláškem, zatímco jsme nakoupili suroviny na večerní grilování a středeční buřtguláš. Bylo toho 1,7 kg brambor, 800g kuřecích prsou, 1l džusu na marinádu, 2,4kg chleba, buřty, grilovací kleště (!!) a další. Navíc jsme doplnili všechny petky ? 16kg vody. Takto obtěžkáni jsme vyrazili na cestu směr keška Železná opona u rakouských hranic. Po marném hledání jsme si znovu přečetli popis, zjistili, že se jedná o mikrokeš a kešku našli. Nedaleké hranice jsme samozřejmě nemohli nepřekročit, obzvláště když mapa hlásala poblíž rakouskou rozhlednu. Tato informace byla záhy potvrzena rakouskou cedulí Aussichsturm, umístěnou samozřejmě jen z rakouské strany. Samotná rozhledna nebyla z dálky vidět, jednak kvůli své velikosti (jako okolní stromy) a jednak kvůli své zaměnitelnosti s posedem. Rakouští myslivci by si jistě zasloužili školení na téma posedy a rozhledny.

Při příležitosti zastavení jsme ještě připravili Thajskou marinádu z pomerančového džusu a namarinovali v ní zakoupené kuřecí. Aby to mělo šmrnc jsme k tomu přidali směs Mexiko. Jelikož se Klouzek až přehnaně bál o svůj batoh, vyměnil se mnou marinované maso za brambory, čímž mi odlehčil a spokojenost byla na obou stranách. Další cesta se vinula podél hraničního potoka, asi nejhezčí hranice, podél jaké jsem šel. Nic ale netrvá věčně, potok odtékal do Rakous a my se vydali mírně do vnitrozemí směr zaniklá vesnice Staré Hutě.

Tam jsme se zalogovali do keš, opsali první bonusové písmenko pro závěrečnou mysterku a hledali nocleh. Nejpříhodnější se zdáli základy zaniklého domu a jeho okolí. Jelikož grilovací kleště byly malé, čekání na večeři bylo dlouhé, celkem se rožnilo ve čtyřech várkách. Aby se dobře trávilo, nabrali jsme z potoka vodu na čaj, která už sama o sobě čaj svou barvou připomínala. Přidáním čaje tento defekt vymizel a my jen doufali, že se nám nebude trávit až moc dobře. Jelikož vody v potoce bylo hodně, i čaje bylo hodně a my si posunuli večerku až na jednu hodinu ranní. Během večerního čajového dýchánku jsme hráli Špuntovu hru kontakt spočívající na asociativním naznačování spoluhráčům při nepochopení asociace protihráče. Jak asi tušíte, hodně nás to bavilo, hráli jsme až do úplného vyčerpání ve spacácích.

Den 5.             středa                         25.7. 2007
By Vráťa

Ráno bylo tentokrát velmi dlouhé, i přestože Klouzka a možná i někoho dalšího vzbudil zvuk traktoru, netrvalo dlouho a všichni opět spali jako miminka. Doopravdy jsme se postupně začali probouzet až po desáté hodině. Jen co jsme se vybatolili  a začali rozdělávat oheň na čaj projelo okolo podezřele vyhlížející lesácké auto, naštěstí si nás nevšimlo. Po trochu rozvleké snídani a ranní hygieně jsme zahladili stopy po ohništi a začali se balit k odchodu. Podezřelý lesácký vůz se vracel ze své dopolední mise. Všiml si nás. Zacouval. Ale pravděpodobně nás shledal málo nebezpečné, tak odjel. Na cestu jsme se vydali až krátce po poledni. Nabrali jsme směr zaniklá vesnice Romava. Začalo svítit sluníčko, a tak proběhl převlékací manévr, dlouhé kalhoty a mikiny jsme vyměnili za kraťasy trička, aby jsme se následně v Romavě převlékli zpět do protikopřivového oděvu. Romavu jsme našli poměrně snadno, ale s místní keškou jsme měli trochu problém. Celkem dlouho jsme se prodírali kopřivami a rozvalinami zaniklé vesnice, zjistili, že přilehlý rybník není úplně vhodný ke koupání, a když už jsme to pomalu vzdávali, Péťa zapnul GPS a během chvilky byla keška na světě. Dnešní den byl vůbec celý zasvěcen geocachingu. Šli jsme od keše ke keši.

Na cestě k další zaniklé vesnici nás přepadlo a dlouho nepustilo maliní lákající spoustou krásně zralých plodů. Všichni jsme se zanořili do hlubin a vyzobávali slaďoučké maliny. Dokud jsme nenabyli přesvědčení, že oběd bude dnes opravdu zbytečný.

Chvíli po této odměně jsme narazili na rybník, který nás zlákal ke koupání. Péťa s Klouzkem byli ve vodě hned, já jsem se po chvíli odvážila za nimi, jen Domča se Špuntem zůstali u kraje namočené po kolena. A dobře udělaly. Když jsem vylezla z vody a koukala na své mokré tělo, začla jsem mít silný pocit, že není všechno úplně v pořádku. Jemňoučké světlé chloupky na mém břiše a rukách vypadaly jako silné tmavé chlupy třicátníka. Byly totiž obalené vrstvou řas a možná i jiných bezobratlých, které by ve vodě na koupání neměli co dělat. Zachránili nás ručníky, které to ovšem zaplatili svou čistotou tak, že pak byly už prakticky nepoužitelné. Ale hlavně, že jsme se osvěžili. Pokračovali jsme dál příjemným lesem a loukami, při přecházení jednoho pole jsme si z dálky prohlédly hrad Landštějn a netušili jaké dobrodružství nás čeká jen za pár minut. Už z dálky jsme podle zvuků mohli tušit, že se setkáme s velkým stádem velkých zvířat. Jen jsme začali sestupovat z kopce, bylo nám jasné, že máme tu čest se stádem krav. Zůstali jsme však v klidu, mysleli jsme si, že krávy jsou jen v ohradě, a tak jsme pokračovali těsně podél ohrady, to už se seběhlo opravdu celé stádo i z nejvzdálenějších koutů výběhu, aby si nás zvědavě prohlédlo a za mohutného bučení provázelo na naší cestě. Z míry nás ovšem vyvedlo pár kraviček, které se najednou objevili před námi mimo ohradu. Prudce jsme tedy změnili směr a zvolili větší oblouk, kterým jsme ohradu obcházeli. Na konec jsme zjistili, že stejně budeme muset skrz ohradu přejít, naštěstí jsme šli jinou částí, kde byla jen telata a ta se nás spíš bála. Každopádně jsme si za ohradami všichni oddychli.

Pošli jsme někoik dalších zmizelých vesnic, vybrali všechny kešky a vydali se vydat vhodné místo na spaní. Našli jsme místo kousek od cesty, která nás druhý den dovedla na Trojmezí.

Rozdělali jsme oheň, Péťa s Kouzkem udělali jako první chod vynikající hrachovou polévku a já s Domčou jsme pomohly Špuntovi s výtečným buřtgulášem. Byla jsem zdravě uťapaná, tak ani nevím, co se pak dělo v noci u ohně, protože jsem vytuhla strašně brzo. Možná vám to poví někdo jiný.

Den 6.               čtvrtek                      26.7.2007
By Špunt

Poslední noc probíhala obdobně jako předešlá, až na malou výjimku, a to, že Vráťa hned po jídle šla trávit do spacáčku. My ostatní si čekání na uvaření čaje krátili po svém, Péťa dopisoval kroniku, Klouzek zarytě předstíral, že nespí, já tupě koukala do ohně a co dělala Dominika ani nevím. Vlastně vím, polštář KlouzkoviJ Po vypití čaje jsme se hlučne přesunuli do spacáků a tam hlučně pokračovali ve hře Kontakt. Možná by bohemista něco namítal, ale kolem jedné ranní jsou přijatelná i slova jako Tlója či Kolopysky.

Ráno probíhalo trochu výjimečně, kvůli množství vody jsme se rozhodli nedělat oheň, a tak se naše snídaně smrskla na studený buřtguláš (v podání chlapců), namazaný chléb a zbytek buchet (v podání dívek) a oblíbený šumák (v podání všechJ). Po zahlazení stop našeho nocování, ke kterému nás donutila slušnost a neustále se přibližující zvuk motorové pily, jsme vyrazili po běžkařské trase na blízké Trojmezí. Zde jsme na hraničním kameni spočítali souřadnice a následně našli i ukrytou kešku. Na odpočívadle jsme zorientovali mapu a rozhodovali se kam dál. Naše rozhodování celkem urychlil narůstající zástup netrpělivých turistů, kteří se chtěli vyfotit u hraničního kamene, který byl obložen našimi krosnami. Nechali jsme se tedy vyfotit, naložili bagáž na záda a vyrazili směr Greenway! Cestou jsme potkávali spoustu cyklistů, kteří evidentně byli potěšeni tím, že nás vidí (a to teď myslím vážně). Naší fantazii nebylo nutno více povzbuzovat a už na základě jedné veselé cyklistky jsme vymysleli KULT THC! Stručně to spočívá v tom, že o našem putování se budou šířit pověsti a báje, lidé nás budou netrpělivě očekávat a vítat jako proroky! Dotek THC bude uzdravovat a lidé nás budou následovat jako Forest Gumpa. Tuto teorii nám potrvdil jeden motorista, který nás nejprve minul a posléze se otočil a krokem vedl svoje auto za námi. S touto teorií jsme došli až k hraničnímu kameni Čechy ? Morava, kde jsme si na oslavu toho, že Čoč pokračuje na Moravě, udělali sólo fotky se zástavou. Dále jsme pokračovali po krásné Lesní cestě (fakt to měla na cedulce napsaný) až k chráněnému rybníku Děd u Slavonic. V rybníku měl plavat nějaký fytoplankton, ale plavali tam turisti. My se rozhodli, že se nebudeme koupat v přírodní památce, ale že si vybereme nějaký z dalších rybníků nad Slavonicemi. Hned v dalším, který měl být největší, jsme se rozhodli náš plán uskutečnit. Rybník už nebyl chráněný, a tak v něm sice neplavali turisti, ale plavali v něm sinice, které se asi na rozdíl od turistů bojí fytoplaktnonu nebo ochranářůJ Od rybníků jsme dolšli k areálu vojenského muzea Slavonice, kde banda nadšenců v lese opravila několik bunkrů a umístila mezi ně ploty z ostnatého drátu a protitankové zábrany. Rozhodli jsme se si areál projít, a tak jsme se dostali i k plně zrekonstruovanému ?řopíku?, kde prováděl mladý nadšenec. O toho jsme se dozvěděli spustu zajímavých věcí o takovém malém bunkru, např. byl tam samopal, který vystřelil 500 střel za minutu a jedna střela v rámci šetření munice ?prošila? šest lidí za sebou nebo střely, které se používaly, měly takovou průraznost, že by do německého tanku v té době vystřílely smajlíka apod.  Péťa si taky v rámci prohlídky vyzkoušel funkční ventilátor, čímž uvnitř bunkru způsobil malou vychřici. Na závěr prohlídky jsme s Dominikou udělaly velkou chybu, a to, že jsme si památeční razítko obtiskly na ruku. Ono se totiž velice rychle z ruky obtisklo dále, v mém případě třeba na Klouzka a v Dominičině případě na tičko a tak pořád dál a dál. Od bunkrů do Slavonic už to byly pouhé dva kiláčky, které jsme strávili vymýšlením taktiky, jak stihnout zakopat vlajku i dát si vytoužený zmrzlinový pohár. Řešení nakonec bylo prozaické. Batohy šly do úschovny na nádraží, vlajka do prvního viaduktu za ním a my šli do centra města na pohárJ Slavonice jsou moc hezké město s krásným náměstím, ale nás nějak víc zajímalo jídlo a pivo, a tak jsme se usadili na zahrádce jedné hospůdky, kde jsme příjemně strávili čekání na vlak. Budiž nám ke cti, že hospůdka byla uprostřed náměstí. Na cestu vlakem jsme si koupili v místní vinotéce dva litry stáčeného Modrého portugala. Koneckonců byli jsme přece na Moravě, ne?

Cesta vlakem začala tradičně, spočítaly se finance, Klouzek hledal kšiltovku a Péťa mě registroval na internet mezi geocacheryJ Naše cesta domů začala v pět hodin ve Slavonicích a měla skončit v jedenáct v Řevnicích. Jediný zádrhel byl v pětiminutovém přestupu v Havlíčkově Brodě mezi osobními vlaky a rychlíkem do Prahy. A tak, když jsme již na prvním přestupu nabrali desetiminutové zpoždění, naše nervozita se začala zvyšovat. Do jisté míry nás uklidnila průvodčí, která řekla, že rychlík občas čeká, ale i tak Péťa zavelel a my již pět kilometrů před Havlíčkovým Brodem stáli nastoupení v pozoru u dveří. Rychlík čekal, a tak i náš následný sprinterský výkon podchodem byl trochu zbytečný, ale alespoň jsme si stihli zabrat volné kupé. Kupé v rychlíku však neuspokojilo naše představy. Tvářilo se sice zprvu jako první třída, ale samostatná sedadla, která nešla položit, byla pro spánek nepraktická. A tak světe div se, cestu rychlíkem jsme opět absolvovali bdělí (i když naši bdělost postupně otupoval Modrý portugalJ). Z Prahy do Řevnic už jsme dojeli bez větších zážitků a v jedenáct se rozešli na řevnickém nádraží směr domov ? záchod ? vana ? postelJ

Tato etapa byla podařená a doufám, že vyjde i ta příští! Ale při dalším putování pozor na falešné proroky!!!