1.DEN – 21.2.2007

by Péťa

Úspěšně jsme se ve 3 hodiny sešli na nádraží jak bylo smluveno. Na odjezd bylo relativně hodně času. Kdyby se Klouzek nezapovídal s kamarádem, nemuseli bychom k vlaku na 6.nástupišti běžet. Lukáš se ještě rozloučil se svou drahou polovičkou a už jsme hledali volné kupé.

Usídlili jsme se ke slečně a pánovi, které jsme celou cestu bavili a budili naším inteligentním debatováním. Rychlík 641 jezdí dle statistik o -4 minuty později. Tento statistický předpoklad se podařilo v Budějicích prakticky ověřit. Ale nepředbíhejme událostem. Cesta trvala 2 hodiny, během nichž jsme řešili THC stránky, jejich problémy a fičury, dále jsme plánovali kam půjdem a v neposlední řadě jsem zjistil že nemám lžíci :)

V Budějicích jsem si během desetiminutového přestupu stačil koupit plastovou lžíci z bufáče za 5 Kč. Do další zastávky Rybník se jelo rakouským vlakem – to bylo něco. V Rybníku nastal poslední přestup na dvoupatrák až do Lipna nad Vltavou-příjezd okolo osmé večerní.

Zde se naše výprava rozdělila na G a B části, tedy Geo a Beer. Geo(Lukáš a Destil) šli hledat mikrocache na hráz Lipna a já s Klouzkem jsme šli hledat nějakou putiku v městečku Lipně. Po chvíli byla nalezena restaurace-hotel Lipenka. Zdejší milá číšnice na Klouzkem slušně položený dotaz: „Můžeme si objednat pivo?“ reagovala vyjeveným výrazem: „Ne, teď jsou večeře, nejdřív za hodinu!“ (pozn.Geočásti: před hospodou jsme našli bandu kouřících teenagerů: „Neviděli jste tu naše kolegy?“ „Ty vole tady šli takový dva s báglem a jeden měl cibuli nebo co!“ V hospodě: „Dobrý den, nejsou tu naši kamarádi?“ „Co tu děláte, tady je soukromá akce, běžte nahoru!“ A nahoře jsme přišli do patra, kde ti teenageři co tu byli na lyžáku bydleli :D )Dosti znechuceně jsme vyčkali příchodu Geo části a po intenzivním briefingu jsme zvolili odchod.

Už už jsme mířili do místní diskotéky, když tu ve dvěřích slyšíme číšnici volajíce: „Mluvila jsem se šéfem, tak to pivo vám nalejeme.“ Krátký briefing rozhodl o návratu zpět. Klouzek se znechucením zjistil, že Plzeň je asi jenom pro Němce a bude se pít Gambrinus. Náš smíšený pocit s hospody vylepšil číšník, který na konci přinesl pozornost podniku-misku japonské směsi na chroupání. Dobré to bylo, vrhli jsme se po ní jako supi (Destil říká, že to byl humus, ale jedl to taky po hrstech :)

Následoval kilometrový přesun k zastávce Lipno-hráz. Už jsme se chystali zaplout do lesa, když v tom slyšíme nádražní hlas: „Požár elektrárný Lipno II, požár elektrárny Lipno II.,...“ Nebyl to tedy drážní hlas, ale hlášení z Lipenské přehrady. Bohužel na Lipno II vidět nebylo, tak jsme zalezli do spacáků kousek nad zastávkou bez slíbeného ohníčku.

2.den – 22.2.2007

by Destil

Ráno nás vzbudil nekompromisní budík 5:40. Vyhrabali jsme se z hrobečků do mrazivého rána. Sešli jsme k přehradě, kde již byla jinovatka. Dumali jsme nad tím, které Lipno to hořelo a v tom se z mlhy vynořilo něco o velikosti autobusu. Pan řidič byl překvapen, že vůbec někoho poveze a my vyrazili na Frýdavu.

Zde byl oficiální start ČOČe, protože od konce minulé etapy nás zde dělilo pouhých 300 metrů Lipenské vody. Autobus se vydrápal až do horské vesničky Svatý Tomáš. Zde jsme vylezli na zříceninu Vítkův hrádek, kde nás čekala hezká cache v ammoboxu. Posnídali jsme a nadšeně posílali GPS body pro naše spolu-THC-čáky doma.

Pak pravý ČOČ konečně začal. Pod hradem jsme měli jít po žluté na Slunečnou. Dorazili jsme k rozcestníku a Klouzek nám skálopevně tvrdil, že to tady zná, že musíme jít po žluté směrem na Frýdavu. Rozhodli jsme se věřit radši ukazateli než Klouzkovi a tím u nás Klouzek ztratil důvěru v navigačních záležitostech.

Vyrazili jsme tedy přes zasněžené šumavské pláně, probírali jsme jak je skvělé, že máme Google a tak se hláškou čundru stalo: „Vygoogli si to“. Navštívili jsme také bývalou vesnici Kapličky, protože tam byla cache a taky to místo určitě stálo za to vidět. Bývalí obyvatelé na Kapličky pořád vzpomínají a udělali tam pomníčky nebo třeba vystavili kopii dopisu nařizující vystěhování, který jim přišel na konci války. Byla to německá vesnice, ale stejně to bylo docela drsný.

Oběd jsme si uvařili uprostřed zasněžené křižovatky lesních cest. Oheň se podařilo rozdělat i na sněhu a gulášová polévka byla vynikající. Klouzek vyklopil zbytky po mytí kotlíku tak, že na sněhu to vypadalo úplně, jako kdyby tam zajíc hodil šavli.

Další cíl cesty byl nejjižnější bod ČR. Nejschůdnější cesta vedla přes Rakousko a dokonce nám EU postavila nový hraniční přechod. V Rakousku jsme obdivovali místní krajinu, dělali si prdel s Rakušáků, až nás zastavil místní Helmut s traktorem. Zeptal se nás: „Wandern?“. Já odpověděl: „Yes..Ja ja...“ a házel jsem zoufalé pohledy na Klouzka, zkušeného němčináře, který mě naštěstí vysvobodil.

Přes pár „zkratek“ jsme se dostali až na nejjižnější místo ČR. Místo EU ještě úplně neodělala, tak jsme se vyfotili a plánovali další postup. Klouzek nám slíbil skvělou hospodu v Dolním Dvořišti a Péťa řekl, že podle mapy to je jenom 7 km. Tak bylo rozhodnuto.

Těch 7 km se ale „záhadně“ natáhlo tak na 15 a to ještě do kopce. Byli jsme pěkně utahaní a jediné, co nás táhlo vpřed byl „Samson za 13 Kč“. Ve vesnici nás ale čekalo težké zklamání – hospoda je už druhý den zavřená. V další hospodě byla soukromá akce a pak už ve městě byl otevřený jenom bordel a večerka. Kde myslíte že jsme skončili?

V tom podniku jsme potkali hodného pána, který nám prodal lahváče a dokonce nám i ohřál párky. Z objektu jsme vyšli totálně vytuhlí a nemohli se vůbec hýbat. Nějak jsme to ale rozchodili a našli prima camping plac nad železnicí. Pořád tu jezdily vlaky, ale tábořiště bylo jak pro nás stvořené. K večeří jsme si dali hovězí s rýží a pórkem a zalezli do hrobečků pod statným smrkem.

3.den – 23.2.2007

by Klouzek

Ráno jsem se vzbudil asi ve čvrt na sedm a vyrazil pro ranní koblížky do vesnice. V tábořišti zatím Péťa rozdělal oheň a vůně čaje a koblížků vytáhla z pelechů i velké spáče Lukáše s Destilem. Po snídani jsme vyrazili přes nádraží do poslední české vesnice. Zde jsme oslovili místního obyvatele, zda by neměl trochu vody. Nejdřív se zeptal, zda jí chceme na pití a pak se zanořil na dlouho někam za dům. Přinesl nám něco co Péťa označil „nepovedená limonáda s příchutí hnusu“.

Hranici jsme překonali opět přes nově otevřený turistický přechod. V první rakouské vesnici jsme měli podle mě odbočil, ale Péťa trval na tom, že odbočka je až mnohem dál. No vyklubala se z toho několikakilometrová „zkratka“, i přes nejmodernější navigační techniku jsme se vždy vynořili z lesa a pořád viděli na hlavní silnici do Česka. Ale Péťa to zdůvodnil, že jinak bysme neviděli srnky a Cdčka na stromech :)

Poobědvali jsme u potoka uprostřed luk. Bylo nádherně a my si pochutnávali na tuňákovi a sardinkách s chlebem. Dokonce jsme si i osvěžili nohy v potoce a chvíli se jen tak váleli na louce. Na závěr kluci uspořádali závody plechovek od sardinek na potoce. Vyhrál Lukáš, ale prý podváděl :)

Když už nás bolely nohy od těch dokonalých rakouských asfaltek, u kraje cesty se začaly objevovat malé cisterny na mléko. Byly prázdné, avšak na každé ležely vždy dva bochníčky sýra. Spekulovali jsme proč tam ty sýry asi jsou a Destil nakonec vymyslel, že to je určitě pozornost mlékárny a že to ti Rakušáci vlastně nechtějí. Ještě se mě zeptal, jak se řekne německy: „Jsem chudý čundrák“, připlížil se k cisterně a zkušeně strčil jeden sýr pod tričko :)

Následoval výstup do výšky 985 metrů a pak sešup do údolí Malše. Dlouho jsme hledali most přes Malši, až jsme nakonec Malši překonali dlouhým skokem.

Už se setmělo a nás čekal ten nejhorší výstup – do naší milované vlasti, na vrch Kamenec, asi 1100 metrů n.m. Po posilnění čokoládou a whiskou jsme vyrazili za svitu čelovek. Cesta byla nesnadná, hlavně kvůli spadaným stromům přes cesty. Péťovi se ale cesta líbila, vždy zavolal: „Pojďte sem, tady už žádný stromy nejsou!“. Pak zasvítil čelovkou dál a zase stromy. Řekli jsme si, že to radši krosnem přímo, pak ale cesta byla mnohem náročnější, bořili jsme se do sněhu, do bažiny, jednou jsme se dokonce museli proplazit po břiše pod majestátním smrkem.

Byl jsem už úplně vyčerpaný, GPS ukazovala jenom 50 metrů a my dorazili k hraničnímu plotu. Plot jsme přelezli a v tom sněhu našli jediné místo, kde se dalo spát – ruiny starého hostince. Veprostřed jsme rozdělali oheň a uvařili těstoviny s konzervou. Po večeři se ukázalo, že takhle dobrý a levný sýr umí dělat skutečně jenom Rakušáci :) Byli jsme mrtví, tak jsme se poměrně nepohodlně se uložili kolem ohniště a zatuhli...

4.den – 24.2.2007

by Péťa

Ráno jsme zjistili, že spaní nebylo poměrně, nýbrž strašně nepohodlné. Protože bylo světlo, konečně jsme zjistili jak to kolem vypadá. Že je v okolí hostince (tím myslím ty 4 stěny s rozlohou menší než tábořiště na Žlutých skalách) spousta popadaných stromů a 100 metrů od hostince je krásné, rovné, nezasněžené místo na spaní. Inu, příště to chce dorazit za světla.

Vstávání, vaření čaje, sušení vlhkých (Destil totálně mokrých) bot a neúspěšné hledání keše nám zabralo několik hodin a vyrazili jsme rekordně pozdě – asi v 11:15. Kvůli špatným zkušenostem s čárkovanými cestami jsme se rozhodli přelézt hraniční plot zpátky do Österreichu a pokračovat tam nečárkovanou cestou. U místa, kde jsme minule přelézali jsme našli šikovně spalý strom, takže žádné přelézání nebylo třeba.

Cesta s kopce rychle ubíhala a my dorazili k přechodu, kde bylo napsáno „Zde není hranice, přechod zakázán.“. Ale my se nebáli a vyrazili do panenských Novohradských hor. Od českého pramene Lužnice jsme pokračovali do bývalé ale pomalu obnovované vesnice Pohoří na Šumavě. Během odlovu kešky jsem zjistil, že nejbližší krám je 30 km a nejbližší hospoda 5 km opačným směrem. Takže budeme až do konce bez tatranek a chleba.

Z Pohoří nás vedla GPS přes 4 kešky. K první u Kapelníkova rybníka šli jenom geoDestil a fabiancz, zatímco já a Klouzek jsme u Lužnice vařili hrachovku. Geolovci přišli načas, teplou polívku stihli jentaktak. S plným žaludkem jsme obešli 3 bývalé hutě – na každé byla další cache. Pomocí bodů získaných z těchto keší Destil spočítal souřadnice mystery keše „Zaniklý život Novohradska“, na kterou jsme se vydali. Po 10ti minutách hledání se ukázalo, že Destil na otázku „Kolik je 11x33?“ odpoví „341“ a nevěří nám, že je to špatně. Po krátké lekci matematiky jsme již vytouženou keš konečně našli.

Po předchozích zkušenostech s hledáním místa na spaní bylo rozhodnuto se utábořit co nejdřív. Našli jsme krásné místo u potoka, postavili přístřešky a rozdělali oheň. Tu ale vidíme jet po blízké cestě podezřelý automobil – ujede 200 metrů, vrátí se, zas odjede, vrátí se a vyčkává...Že by lumberjack? Ne ne, vypíná motor a my už slyšíme: „Kdo je to tam u toho ohně??!“. Lesák byl nakonec docela hodný, říkal, že oheň se v lese nedělá. Říkal, že si máme sednout k nedaleké lesácké chatce, že tam máme ohniště i lavičky. Tak jsme všechno přesunuli na nové místo za potokem, znovu rozdělali oheň a konečně uvařili rýži s krůtím masem. Po Lukášově ukecávání a několika lokách Klouzkova Calvadosu jsme se odebrali zpět přes potok a za třeskuté zimy usnuli.

5.den – 25.2.2007

by Destil

Vstávali jsme brzo, protože nás děsila vidina být o půlnoci na hlaváku. Byla totiž neděle a to není s vlaky a autobusy zvlášť v Novohradských horách slavné. Posnídali jsme naše poslední zásoby u lesácké chajdy a vydali se na cestu skopce vstříc civilizaci. Všechno nás hrozně bolelo a už jsme se všichni moc těšili domů. Kupodivu jsme ani nebloudili a tak cesta rychle ubíhala. Jenom Lukáš nějak podezřele často běhal do lesa s toaleťákem :)

Došli jsme do první nezbořené vesničky po dlouhé době a od místních zedníků jsme se dozvěděli, že je ve vísce obchod! Rozběhli jsme se k němu s vidinou plné pusy tatranek...jenže ouha, paní s místní Smíšenky zrovna byla na nákupu. Já s Lukášem jsme chvíli slintali přes sklo smíšenky, Klouzek fotil a Péťa se marně snažil chytit signál. Nakonec jsme vyrazili dál do Dobré vody. Bylo pořád skvělé počasí, jenom Lukáš už byl značně vysílen, tak jsme dělali časté přestávky. Dorazili jsme do Dobré vody – první výspě civilizace, protože tu byl jako v každé pořádné vesnici kostel a hospoda :)

Hospoda byla jasná volba, já okamžitě zapadnul na místní záchod, to byste nevěřili jak člověka potěší čistý a hlavně splachovací záchod :) Objednali jsme si pivko, polívku a Klouzek s Péťou klobásu. Lukášovi polívka pomohla, ale mě začalo být trochu špatně...Když servírka přinesla pivo, všem se nám zdála hrozně přitažlivá a hlavně krásně voněla...Ale když se teďka dívám na fotky, říkám si, že to bylo tím, že jsme celou věčnost neviděli ženskou a smrděli jak … no jako kdybychom se 4 dny nemyli, 3xdenně si udili oblečení na ohni a každý den ušli 30 km :)

Péťa na PDA našel nejbližší spojení z Nových Hradů. Nové Hrady byly 12 km a autobus odjížděl za 2,5 hodiny. To se ná zdálo v pohodě, tak jsme zaplatili, usmáli se na číšnici a vyrazili. Nasadili jsme vražedné tempo, bez přestávek s vidinou že budem u svých milovaných a vany už v 8 večer. Bylo mi tak nějak všelijak, asi ta voda udělaná se sněhu nebo ty noviny v čaji nebyly úplně „vončo“. První zastávka byla až u hradu a po dojezení posledních kousků čokolády jsme se vydali do Terčina údolí. Kilometry neubíhaly tak rychle, jak jsme si představovali, takže vražedné tempo trvalo.

Terčino údolí bylo moc pěkné, vypadalo to tam lázeňsky, jenom mě připadlo že se na nás ty rodinky s pejskama dívaj jako na exoty. Konečně jsme dorazili k ceduli Nové Hrady, byli jsme celí znavení, ale šťastní. Červená značka ale nekončila a ukazovala ještě kilometr k zastávce. Zbývalo ještě 20 minut do odjezdu autobusu na nádraží. Za chvíli jsme s nelibostí zjistili, že Nové Hrady se jmenují tak proto, že to město leží u hradu = na kopci. Drápali jsme se tedy do brutálního kopce a už jsme fakt nemohli. Na autobusáku jsme si sednuli na zem a za 5 minut přijel kýžený autobus....ufffff...

Cesta domů vlakem už probíhala víceméně bez problémů, byli jsme mrtví, tak jsme pospávali, Péťa dopisoval kroniku a řešili jsme finance. V Českých Budějovicích jsme přestoupili a hurá na Hlavák. Zde jsme byli naštvaní, že nám ujel vlak, ale zjistilo se, že se Klouzek spletl a ten vlak vůbec jet neměl, takže jsme byli doma o půl hoďky pozdějc než bylo v plánu...Ve vlaku jsme se rozloučili hlasitým, „ČOČ, vole!“ a pak každý pádil domů a rychle zaplul do krásné, teplé, voňavé vany!