pátek 13. 11. 2015 by Klouzek

Je to až neuvěřitelné, ale i na 23. etapě může být něco poprvé. V tomto případě šlo o dopravní prostředek. Jelikož Železná u Bělé nad Radbuzou není zrovna dobře dostupná veřejnou dopravou – jezdí tam jeden autobus za den, a to možná jen v létě – pokusil jsem se domluvit spolujízdu. Měl jsem štěstí a v požadovaný čas nabízel na Jízdomatu jeden člověk spolujízdu do Švýcarska a byl ochotný si s námi zajet až přímo do Železné.

Sraz byl tedy netradičně na Zličíně. Ještě dokoupit mražené maso a baterky do čelovky. Pak si každý koupil něco na zub, buď na hned, nebo na potom, a už jsme se všichni tři (Klouzek, Maru a Špunt) přesunuli ke KFC u Globusu. Před půl šestou (tedy asi s 40minutovým zpožděním) konečně přijel černý Ford. Holky trochu znejistilo, když v autě viděli sedět už tři lidi. Auto bylo totiž sedmimístné. A nakonec jsme jeli až do Plzně opravdu v sedmi. (Popravdě mě víc znejistila ta paní, co jela s námi a vezla si s sebou lyže;-) pozn. Špunta)

Holky mi tvrdily, že v Železné je dobrá hospoda, takže jsem s vidinou teplé večeře pohrdl bagetou z benzínky po cestě. Na místo jsme dorazili něco před osmou za deště. Poděkovali jsme, zaplatili za odvoz a zjistili, že hospoda je od šesti zavřená. Další zradou bylo, že ani na benzínce, kde jsme vystoupili, neměli k jídlu ani tu bagetu. Holky si svoje daly už cestou v autě a byly spokojené. Mně zbývala poslední naděje – vietnamský obchůdek s nápisem Zigaretten. Ač měli mít do devíti, bylo zamčeno. V zápětí se objevila paní a po chvíli lámané česko-německé konverzace mne pustila dovnitř. Když už jsem se tam takhle vnutil, koupil jsem si z té bídy aspoň kulaté sušenky s bílou náplní. Na benzínce jsem k tomu přidal ještě balíček bramborových tyčinek a horkou čokoládu. S Maru jsme to pak ještě zapili jedním pivem a večerní hostina byla kompletní. (Nedivte se tak detailnímu popisu jídelníčku, Klouzka totiž záhy postihly jisté střevní obtíže, které jednoznačně přiřkl těm kulatým sušenkám s bílou polevou – smažák ze Zličína v tom byl zcela jistě nevinně;-) pozn. Špunta)

Naštěstí během „večeře“ přestalo pršet a my vyrazili do lesa. Po necelé hodině jsme to zabalili a našli přijatelné místo na spaní. Hned jsme zalezli do spacáků, ale spát se nám ještě úplně nechtělo. Takže jsem souhlasil, když mne holky ponoukly, abych jim předčítal ze Špuntova Reflexu. Nakonec jsme si četli o tom, jak máme být šťastní v práci. A pak už jsme šli fakt spát.

sobota 14. 11. 2015 by Špunt

V noci bylo teplo, což nemohlo znamenat nic jiného, než že déšť v Železné nebyl poslední. Už když jsme usínali u pohádky o workhappiness, tak sem tam kráplo, ale s tím, co přišlo v noci, se to nedalo srovnávat. Fičel vítr a s plachtou to mlátilo tak, že se nedalo spát (teda pokud nejste Klouzek), do toho byl i celkem solidní slejvák. V tu chvíli jsem si uvědomila, že máme na ČOČích na počasí většinou opravdu štěstí a přála si, aby to tak bylo i tentokrát. Největší nečas symbolicky ukončila šiška, která práskla do plachty tak, že to vzbudilo dokonce i Klouzka.

Ráno jsme si trochu přispali – rozumějte do osmi – a počasí tak mělo dost času na to se umoudřit, takže při vstávání byly vidět i první sluneční paprsky. Klouzek s Maru porovnali vlhkost svých spacáků, na vařiči jsme udělali čaj k snídani i do termosek na cestu, přerozdělili jídlo a kolem čtvrt na deset jsme vyráželi. Šli jsme dál po německé straně na turistickou, která nás dovedla do vesničky na hranicích, kde měli vysídlení Němci z Pleše (největší zaniklé vesnice v Českém lese) docela hezký pomník. Mapa ani GPSka o žádné cestě přímo po hranici nic neříkaly, ale přesto tam byla – široká, zjevně udržovaná cesta přímo kolem patníků, a tak jsme šli. No a jak už to tak na ČOČi bývá, z cesty se stala cestička, která se nakonec ztratila celá celičká v bažinách (o kterých už ale na mapě cosi bylo – jmenují se Přírodní rezervace Veský mlýn).

Po nějaké době jsme se ale s trochou „střihání“ po čáře nakonec dostali k německé rozhledně. I když se to na první pohled nezdálo, byla dost vysoká, zvlášť když ji někdo kvůli kešce, kterou stejně nenašel, šlapal dvakrát. Rozhledna byla uzavřená, a tak jsme se rozhodli uvnitř (ale raději v přízemí) poobědvat, venku přeci jen dost foukalo. Když už jsme s obědem finišovali, ve dveřích se zjevil pán, ale asi jsme ho vyděsili natolik, že zase odešel. A to přišel o hodně, jelikož ze shora byl fakt moc hezký výhled. Posíleni jsme vyrazili dál po německé turistické – což znamená, že se při nejbližší možné příležitosti změnila na asfaltku a už na ní zůstala. Pochod jsme si krátili debatou o podzimním zemědělství a sezónních potravinách, a to včetně praktické ukázky, kdy jsme se s Maru vrhly po spadaných jablkách.

Na přechodu u Schwarzbachu jsem si odskočila odlovit kešku a šup dál po silnici. Cca po 2 km jsme z ní sešli dle mapy i GPSky na turistickou, která ale hned na první křižovatce zahýbala úplně opačným směrem, než dle našich navigačních materiálů měla. Rozhodli jsme se tedy důvěřovat technice a střihat. Je fakt, že všude vedly cesty, méně či spíš více zanedbané, ale byly tam. Když jsem lovila kešku u historického patníku u Kamenného potoka, čekali Maru s Klouzkem na cestě a vymýšleli, kde budeme spát. V úvahu připadala tři místa, rozhodnutí nakonec padlo na to první.

V závěru dne jsme se už držely větších cest a silnice, která nás měla dovést až do lesa k potůčku. Ze silnice jsme nakonec odbočovali pod dozorem party místních hasičů, kteří zde na parkovišti pravděpodobně nacvičovali požární útok na soutěž. Naštěstí se asi nebáli, že jim v tomhle počasí les podpálíme, a tak nás nechali bez povšimnutí. Došli jsme k potůčku a ve vysokém lese našli místo na spaní. Jen co jsme dojedli čínu (klasika), začalo krápat. Sotva jsme dovařili čaj do termosek a ochutnali „mačalaté“ od Maru z Koreje (zelený instantní čaj s mlékem a cukrem – mno, jak to říct, taková sladká hrachovka), spustil se déšť, a tak jsme se urychleně začali chystat na kutě. Přičemž Klouzek zjistil, že se mu do batohu vylil benzín, takže jeho jégrovky jsou trochu těkavé. Já ze spacáku začala psát kroniku a Maru se začetla do již značně zvlhlého časopisu. Netrvalo moc dlouho a Klouzkovi vyčichly jégrovky a my usínali za stálého bubnování deště do plachty.

A chčilo a chčilo... došlo tak na věštecká slova, která v autě do Železné pronesla Maru – „půl roku nepršelo a teď pět dní bude“.

neděle 15. 11. 2015 by Maru

Stále prší, ale nedá se nic dělat, kolem osmé se hrabeme ze spacáků. Snídáme buchty a čaj z termosek. Pak balíme batohy a sebe do pláštěnek a vyrážíme na Untergrafenried a poté na silnici na Höll. Krátce na to překračujeme hranici a jdeme do Lískové na časný oběd (v 10.45). Hospoda je zatím, co se týče lidí poloprázdná, ale co se týče cigaretového kouře bohužel plná. Začínáme pivem a čajem, následuje česnečka a pak hlavní chod. Polévka je dalším střípkem do obskurní mozaiky ČOČe – česnečky okolo ČR. Tentokrát ale spíš v tom lepším slova smyslu, protože jsme dostali zvlášť česnečku a zvlášť na talířku proužky sýra, šunky a suchého chleba alias krutonů. Zazdili jsme to těstovinami (Špunt) a ďábelskou pizzou (já s Klouzkem napůl). Protože obsluha byla milá, nechali jsme si před odchodem uvařit čaj do termosky. Čekali jsme docela dlouho na placení a hospoda se mezitím vydatně zaplnila Bavorama, kteří si sem přišli dát oběd a k tomu pár krabiček cigaret. Fakt nechutný. Někteří se s námi dali i do hovoru, protože byli zvědaví, kam jdeme a kolik kilo máme na zádech. Bohužel jsme měli co dělat, abychom jim s naší Hochdeutsch rozuměli.

Z Lískové vyrážíme po modré (cyklostezka) a dál po signálce (takže pořád nahoru dolů, teda spíš nahoru) na zelenou, kde dáváme přestávku. Jde se celkem dobře, od oběda neprší, v dálce dokonce „svítá“ a Špunt vesele loví kešky. Ze signálky pak scházíme na pěknou starou stezku, která vede ke Třem znakům. Je tu krásné přístřeší s velkým plochým balvanem jako stolem. Nicméně chybí vodní zdroj, takže pokračujeme po čáře z kopce do kopce až k blízkému potoku s poetickým názvem Chladná Bystřice.

V době, kdy nacházíme místo na spaní, opět začíná pršet. Takže následuje krátká porada, během které vzdáváme rozdělání ohně a vaříme pod plachtou. Z těchto důvodů se uchylujeme k nejrychlejší večeři alias kuskusu. Kupodivu podpálit plachtu s benzínovým vařičem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát (aspoň z fotek teda). Popíjíme čaj a déšť slábne, což nám dává naději na zítřek.

pondělí 16. 11. 2015 by Klouzek

Ráno jsme se probudili do slunného dne. V půl deváté jsme vyrazili, přelezli jeden kopec a sešli k vesnici Hölt. Tam jsme přešli silnici a začali opět stoupat, hezky po asfaltce na dohled od hranice. Po chvíli jsme přešli přímo na pěšinu po čáře a došli po ní až k trati na Furth im Wald. Trochu nás překvapilo, že je to jen jednokolejka, navíc ještě s dřevěnými pražci. Pokračovali jsme po čáře, přešli louku a potok, co byl za ní, jsme naštěstí nemuseli brodit, protože tam byl mostek. Přes sádky jsme prošli na asfaltku vinoucí se podél hranice.

Před vstupem do lesa jsme si ještě na sluníčku dali sváču a s nesmělou nadějí na otevřenou hospodu jsme pokračovali podél patníků. Hospoda sice vypadala hezky, ale taky dost opuštěně. Takže jsme pokračovali až k Mlýnskému potoku. Bylo krásně, a tak jsme se rozhodli uvařit si k obědu čínské polévky. Kromě toho jsme začali řešit, kam dojdeme a jestli a jak se odtamtud dostaneme. Z rozptylu dojít až do Železné Rudy po zabalit to už dnes ve Všerubech nakonec zvítězila střední varianta – dojít do Sv. Kateřiny, odkud ovšem 17. listopadu nic nejede. Maru ale naštěstí zaktivizovala kolegu, který byl náhodou v Železné Rudě na prodlouženém víkendu s přítelkyní a náhodou už holky před lety vezl na etapu do Božího Daru, a domluvila s ním na zítra na desátou odvoz od hranic do Nýrska na vlak.

Za stálého svitu slunce jsme tedy pokračovali po hranici až k potoku nad turistickým přechodem Fleky. Na místo jsme došli už ve čtyři. Chvíli jsme ještě hledali vhodné místo na spaní, což jsme si za světla mohli dovolit, a po rozbití tábora jsme šli na dřevo. Maru jeho celkové množství komentovala slovy: „Asi dneska budeme péct sele.“ Největším dilematem tohoto večera tak bylo, jestli před kaší s uzeným uděláme ještě čaj. Po večeři ještě holky u ohně střídavě předčítaly z Reflexu, uvařili jsme spoustu čaje, dali pár sladkých teček a šli spát.

úterý 17. 11. 2015 by Špunt

Ve sváteční den nás probudil mírný deštík, který naštěstí záhy ustal. Posnídali jsme ve spacácích a jinak klasické ráno na ČOČi si zpestřili soutěží v rychlosti balení mezi mnou a Klouzkem. Ten měl náskok, protože už byl převlečený a já musela sbalit navíc plachtu, přesto mnozí tuší, že to nebyl vyrovnaný souboj. Maru jako sudí ale nakonec měla co dělat, když Klouzek při finiši (a nutno podotknout, že se fakt snažil, protože jsme v tu chvíli byli skoro nastejno) zjistil, že někam zašantročil obal na karimatku. Takže jsem si šla v klidu s jízlivou poznámkou „práce kvapná, málo platná“ vyčistit zuby, abych záhy zjistila, že i já mám na dně batohu šátek, který chci na krk. No bylo to těsné, ale nakonec Klouzek dostál své pověsti a byl sbalený poslední.

Do Svaté Kateřiny jsme se rozhodli jít přímo po čáře. Asi po půl kilometru na pěším přechodu jsem zalogovala poslední keš etapy a při té příležitosti jsme nasadili bundy a na batohy pláštěnky, jelikož ranní déšť se vrátil. Hranice vedla přes kopec, pak chvílemi po cestě, ale netrvalo dlouho a po posledním blátivém úseku a přechodu louky jsme byli na silnici do Sv. Kateřiny. Rychlé foto u hraniční cedulové loby a rychle směr autobusová zastávka – tj. pod střechu. Zastávka nakonec byla blíž, než jsme čekali, což se ukázalo jako štěstí, protože krátce po té, co jsme si ověřili, že tu ve všední den sem tam nějaký autobus jede (takže se sem v zimě snad dostaneme), začal opravdu slejvák. To už jsme ale byli schovaní na schodech pod střechou staré celnice, dopíjeli čaj, calvados a whisky, dojídali sladkosti a čekali na Martina, který prý bude mít trochu zpoždění.

Delší čekání nám vynahradil návrhem, že nás svezou až do Prahy, jelikož vzhledem k počasí plánovaný výlet vzdávají a jedou tedy rovnou. No, auto bylo dost velké, a tak jsme nakonec oželeli cukrárnu v Nýrsku, o které Maru celý ČOČ básnila, i pivo do vlaku. Poháru jsem litovala obzvlášť já, piva pak Maru, pro niž to byl vzhledem k postdocu v Koreji asi poslední ČOČ ( pokud tedy tu Šumavu nepůjdeme tak dlouho, aby se hlavním tématem hovorů stalo důchodové připojištění – místo nákupů a rekonstrukce realit, jak to bylo na této etapě;-) ), a tak to chtěla oslavit.

Než jsme se nadáli, byli jsme na dálnici kousek před Prahou, sjet na Zličín, kde by nás vysadili, se nám sice nepodařilo, ale Klouzek rychle vymyslel alternativní plán, že bychom tedy mohli z Chuchle autobusem. Jelikož tomuto dopravnímu prostředku po zkušenostech z Kateřiny ve státní svátek ne zcela důvěřujeme, rychle ještě na mobilu ověřil, že autobus nám jede za 2 sekundy. A opravdu – viděli jsme ho před sebou na zastávce. Takže jsme ho předjeli. Na další zastávce stála paní, takže nám dala nějaký ten čas navíc, protože tam určitě bude muset autobus zastavit, a my se tedy nechali vysadit až na další zastávce. V rychlosti jsme vyházeli věci z kufru a jen co náš šlechetný řidič odjel, už tu byl autobus, co nás dovezl na Smíchov, kde jsme se pro tentokrát netradičně brzy rozloučili.

Tak zas příště, ČOČ!