ČOČ – 4. etapa - PODYJÍ podruhé by Špunt

k článku je připojena galerie

úterý 27. 10. 2015

SL273065Tento doplňovací ČOČ má mnohá poprvé. Předně jdu poprvé sama. Ne, že bych za sebou neměla na vlastní pěst nějaká ta přespání na Brdech, orienťák nebo hledání Zlatého dna, ale na opravdickej delší čundr vyrážím sama fakt poprvé. Z toho se logicky odvíjí i další a další poprvé. První ČOČ, kde mám sebou kindla, první ČOČ, kde nemám na batohu vlajku (no dobře, to nebylo záměrně, jen jsem na ni ráno zapomněla – ale budiž mi omluvou, že jsem tak trochu zaspala a potom, co jsem si vyčistila zuby indulonou, jsem byla trochu mimo). Poprvé jsem na nákupu nemusela přemýšlet, kdo má rád jaké buchty a které ďábelské tousty jsou ty opravdu ďábelské, a mohla si koupit třeba hořkou čokoládu s příchutí kávy, nad kterou by jiní ohrnovali nos.

Ale je jasné, že mě asi čekají i méně veselá poprvé, a tak není divu, že mě během dopoledne v práci přepadly pochybnosti, jestli nejsem tak trochu magor. Ale nakonec jsem se rozhodla, že ne a že si to užiju. Že to tak bude, bylo jasné od vesničky Klášter. Z Prahy jsem v půl druhé vyrazila autobusem do Jindřichova Hradce, kde jsem přestoupila na místní courák do Slavonic. Ten vyjížděl v půl páté, tzn. ještě za světla – a měl dorazit v půl šesté, tzn. za tmy (bylo už po změně času). Se zpožděním cca 10 minut (které místní trochu rozhodilo, kdežto mne, zvyklou na denní dojíždění ČD, nechalo naprosto klidnou) jsme vyjeli. Zůstala jsem sedět na přední dvojce, abych se s batohem necpala do úzké uličky, a tak jsem měla skvělý výhled na začínající příšeří v nádherné podzimní krajině. A když autobus vyjel z obce Klášter po silničce široké sotva jako on, zmizel v lese a dokonce chvíli jel i po žluté turistické, bylo jasno. Magor možná jsem, ale magor do tohohle…

SL273068Ve Slavonicích jsem si ze dvou hospod, co byly po cestě, suverénně vybrala tu, kde nevaří. A tak jsem povečeřela čaj s rumem a vyrazila dál. Před odjezdem jsem dlouze dumala, zda půjdu ve stopách Klouzka s Péťou, kteří šli původní etapu před osmi lety, anebo prostě „blíž čáře“. V GPS jsem měla jak jejich trasu, tak kešky, a tak bylo rozhodnuto hned první večer. Vzala jsem to místo po asfaltce podél potoka přes kešky o Slavonických mlýnech a pak jsem to „střihla“ za šipkou přímo na čáru. Podle kroniky kluků by tam za tím houštím měla být přece cesta. Byla a byla krásná. Šlo se po ní skvěle, a tak jsem minula kluků spaní a šlapala dál. Měsíc v úplňku byl lepší jak čelovka, bylo teplo, co víc si přát. Ano, přesně, potůček a krásné smrky s neolámanými hustými větvemi, pod které jsem se s hrobečkem schovala jako pod střechu. Dalším důvodem pro nocování u patníku VII/16 bylo, že hranice tu zatáčí a po tmě nebylo úplně zřejmé, bude-li tam cesta dál, nebo budu muset po asfaltce. A jelikož ráno moudřejší večera a taky už bylo osm! hodin (tohle na těch čundrech miluju), pokochala jsem se u čištění zubů na nedaleké louce hvězdami a zalezla s Ecem (mimochodem Nulté číslo je docela fajn čtení) do spacáku.

středa 28. 10. 2015

SL273080Za celý celičký den jsem nepotkala živáčka (tedy pokud nepočítám řidiče traktorů na polích a aut v dáli) - mimochodem to je nadšená věta (pozn. autorky). Ráno jsem se vzbudila v sedm, všude bylo světlo, ale sluníčko nikde. Přesto bylo docela teplo, a tak jsem vylezla ze spacáku a pustila se do vaření snídaně. V rámci jistoty jsem s sebou totiž nesla vařič, takže na jídelníčku byla anglická snídaně – poridž a earl grey. Vařič mám ale plynový, takže než se ten ešus vody uvařil, stihla jsem si pobalit, dopsat kroniku a jít prozkoumat hraniční cestu. Za potokem se mi podařilo najít její pokračování, takže se ještě na chvíli asfaltu vyhnu. Při čištění zubů opět vylezu na blízkou louku a kochám se krajinou. Při rozjímání mi dojde, že dneska už lépe nebude. Ne, že bych si stěžovala, jen vám chci přiblížit, jak bylo. Taková ta nízká oblačnost, obzor jako by v mlze, kdy může být stejně dobře deset dopoledne nebo čtyři odpo. Ale i tak je podzim krásný a jelikož jsem nemusela čekat na Klouzka, hned po ranní hygieně jsem vyrazila dál podél patníků.

Chtěla jsem pokračovat až těsně nad Písečnou a tam sejít do vsi na žlutou turistickou, protože jinde není most přes řeku (Moravskou Dyji), nicméně jsem cestou narazila na ceduli okružní naučné stezky, kde byla i mapka a dle všeho přecházela stezka Dyji i v místě poblíž patníku VII/9. Dle všeho jsem usoudila, že by tam tedy měl být most pro pěší – cítila jsem v tom peníze EU, a tak jsem to riskla, přeci by nenechali rakouské turisty brodit. Nechali.

SL273084Je pravda, že v řece byl sice brod, ale taky docela dost vody. Chvilku jsem tedy zvažovala cca 3km zacházku k mostu u Písečné, ale pak se rozhodla pro mokrou variantu. Sundala jsem boty a kalhoty, do ruky vzala klacek jako hůl a vstoupila do řeky (snad bude platit „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, i když vzpomenu-li na zimní etapu z Jaroslavic, kde jsme brodili ke kešce u Dyje, napadá mě, jestli to tu není takový kolorit). Proud byl celkem silný, ale hloubka nakonec max do úrovně mých kolen, takže se to dalo. Na druhé straně jsem si vyfotila ceduli o pravidlech splutí řeky (také v tom cítíte tu mírnou ironii?) a po koupeli nohou se rozhodla i pro svačinku.

Od řeky jsem vyrazila zpět směr čára a turistická žlutá vedoucí od mostu, přes který šli tehdy kluci. Když se naše cesty spojily, objevila se hraniční cesta – rozumějte mírně rozbitá asfaltka mezi poli. Kromě drobného rozptýlení keškou u jedné křižovatky není o čem psát. Minimálně deset kilometrů naprosté monotonie. Vítr, pole, asfalt, vítr, pole, asfalt. Nekončící signálku mi alespoň zpestřovali „migranti“. Vítr foukal proti mně (jak jinak), takže jsem všemožnou zvěř z hraničního remízku (povětšinou šípky a trnky) vyplašila vždy až na poslední chvíli. Takže po dobu mého putování směr Lubau hlásím cca 3 pětičlenné rodinky srnek, pět zajíců a obzvlášť nepřizpůsobivého bažanta (toho jsem se totiž fakt lekla). V Lubau se hraniční „polňačka“ přiblížila civilizaci, a tak jsem v závětří jedné stodoly poobědvala a prozkoumala mapu, kam dál. Že nepůjdu oklikou přes Vranov, jsem věděla už doma, ale teď jsem se musela rozhodnout, kudy jinudy.

Dalším bodem trasy byla Graselova vyhlídka, kde jsem se chtěla od původní trasy odpojit a zamířit přes Dyji směr Stálky. Po hraniční cestě jsSL273141em došla k bývalé celnici s jak jinak než zavřenou hospodou, odtud esíčko mezi poli a už jsem byla v českém lese, kde jsem se napojila na cestu vedoucí k vyhlídce – pro změnu asfalt. Na konci cesty stál krásný nový altánek, stojan na kola, popelnice, ale že by bylo někam vidět, to ne. Že by vyhlídka bez výhledu? Dneska už by mne to asi nepřekvapilo. Ale byla tam, o kousek dál, ale stála za to. První masospoušť etapy (selfie nebudou) a jde se dál. Někde by tu podle mapy měla být přece ta čárkovaná. A hele, cca 200 metrů žebříku z kulatin jak na táborovou kuchyň se sklonem jak dětská skluzavka. Je pravda, že jsem spíš sjezdař než vrchař, ale cesta dolů mi dala celkem zabrat. Pomalu začínám tušit, co mě čeká v tom národním parku. Nicméně asi v půlce jsem přišla na správný grif a zrychlila sestup na 5 metrů za minutu.

Dole u Dyje mě za odměnu čekaly krásné podzimní scenérie a o kilák dál i most. A to se v tomhle kraji přece jen tak nevidí. Od mostu jsem se kousek vracela k potoku, podle něhož jsem v lese začala hledat spaní. Dál už se totiž kombo jehličnatý les + potok dle mapy v docházkové vzdálenosti nevyskytovalo. Asi v půlce jsem minula pramínek i s hrníčkem, ale bez ložnice. Ta se objevila až o kousek dál, přímo v meandru potůčku takové ty nízké smrčky. I když bylo teprve krátce po čtvrté, rozhodla jsem se utábořit. Rozeslala jsem sms, že jsem v pořádku a dala vařit čaj. Pustila jsem se do kroniky a opékání buřtů – histamin, nehistamin – tohle musí být. Další várka čaje se sladkou tečkou a spát. A i když bylo teprve asi sedm, brzy jsem nevěděla o světě.

čtvrtek 29. 10. 2015

Nad ránem začalo trošku pršet, ale skrz hustou střechu z větví se ke mně dešťové kapky nedostaly. S rozvahou učitelky o prázdninách jsem tedy vyčkala ve spacáku do půl osmé a když už to vypadalo, že se počasí ustálilo, pustila jsem se do snídaně. Poučena ze včera, měla jsem ešus s vodou připravený na dosah hrobečku, a tak jsem jen vyndala vařič a při čekání na snídani do postele dopisovala kroniku. Následné balení probíhalo rychle, trochu i kvůli počasí, a tak jsem vyrážela cca v půl deváté. Déšť jsem vyhodnotila na mírný – tedy jen na pláštěnku na batoh, pro mě jen bunda – takže vlastně celkem pohoda. Během dopoledne přešel v jemné mrholení a nakonec jen v mlhu.

SL273179Cesta mne vyvedla z lesa a kousek před obcí Stálky mne navedla zpět na známou „hraniční“, která mne měla dovést až do Riegersburgu. Bohužel se však krátce před Hraničním rybníkem u Šafova ztratila v hustém křoví a vzhledem k počasí jsem tedy raději než „střihání“ oranicí zvolila zacházku přes volnočasové centrum a tři kešky u rakouského rybníka. Po cirka čtyřech kilometrech a dvou keškách (ano, to jediné DNF etapy bylo na té s názvem „Love is in the air“ – no comment) jsem se vrátila na čáru a neohroženě pokračovala mezi poli směr hraniční přechůdek Podmyče. Polňačka byla občas lepší, občas horší, kapilární elevace kalhot někde u kolen, ale mlha ustupovala, a tak když se opět cesta na poslední kilák změnila v trnkový remízek, nevzdala jsem to a po kraji brázdy vyrazila směr národní park Podyjí. Přímo na hranici se totiž v lese napojila asfaltka vedoucí směr Dyje. Jelikož už jsem věděla, jak prudké břehy umí mít, věřila jsem raději mapě a po chvíli se odpojila na rakouskou červenou vedoucí do Hardeggu. Opět mne čekalo rozhodování, kterou cestou se vydat. Sejít po červené k řece nebo odbočit na zelený okruh a projít pak městem. Nechala jsem za sebe rozhodnout GPS a vydala se po zelené, neb ta ukrývala kešku. A rozhodně nelituji, jednak krabičku střežil nádherný mlok a jednak byly cestou dvě naprosto úžasné vyhlídky na hrad uprostřed meandru řeky.

SL273271Sešla jsem do města a u mostu se napojila na Thayaweg a původní trasu, kudy šli kluci. A nelhali – Podyjí je fakt pěkný. Cesta kolem vody, pak po schodech a strmém svahu nahoru na ostroh. První meandr jsem si ještě poctivě obešla, užila si výhledy, ale u druhého už mě trochu tlačil čas, a tak jsem to v nejužším místě vzala přes vyhlídku na druhou stranu odlovit zaslouženou kešku a hurá směr zřícenina Kaja. I tady jsem zvolila trochu jiný přístup než kluci a šla dál podle Dyje až ke Kajabachu. Potůček v hlubokém skalnatém údolí, podzimní barvy všude okolo, škoda jen, že můj kompakt už to moc nezvládal fotit. Zřícenina Kaja není ani tak zřícenina, ale spíš celý hrad (někde má dokonce i okna), takže můj plán zakempit to tam někde u laviček vzal u zavřené hradní brány za své. Rozumějte, i když zrovna nepršelo a potok byl krásný, tak kol dokola byly jen listnáče a moje sebedůvěra, že zvládnu po mokrém dni rozdělat oheň, nebyla závratná. Ale co naplat, vrcholová prémie a dál hledat spaní. Asi po kilometru, když už se začalo smrákat, všimla jsem si vyvýšeného meandru s pár jehličnany. Žádné doupě jako minulé noci, ale sem tam spadlá větev s chrampejštím. Bylo rozhodnuto, Oheň byl tentokrát priorita č. 1. Po chvíli přemlouvání chrampějští uschlo a chytlo a pak už to šlo. Ještě radši postavit plachtu/pončo a můžu se pustit do vaření. Zbytek byl standardní večer na ČOČi, usušit boty, napsat kroniku, dát si čaj a sladkou tečku a honem na kutě.

pátek 30. 10. 2015

První, co jsem ráno uviděla, byla veverka kousek od mého batohu, která ale záhy zdrhla na strom, takže snídaně ve dvou se nekonala. Kolem osmé jsem vyrážela, počasí podobné jako ve středu, kolena i po národním parku Podyjí v pořádku, takže jedinou nepříjemností bylo notné vzdálení se od čáry. Celkem jsem se naučila důvěřovat mapě a pochopila, že střihat v tomto kraji 300 metrů může být o život nebo minimálně na hodinu, a tak jsem raději vyrazila po rakouské červené, z ní na cyklo, která vedla kousek i po okresní silnici. Kolem projelo pár aut a když se jedno blížilo zezadu a začalo výrazně zpomalovat, začala jsem přemýšlet, jak Rakušákovi vysvětlím, že nestopuju a nechci svézt. Když mě pak ale skoro krokem míjelo auto policejní, původní obavy zdály se býti malichernými. Naštěstí jsem po těch dvou dnech v lese asi vypadala dostatečně přesvědčivě a navíc šla správným směrem (rozumějte do Čech), takže nakonec nezastavili.

SL273287Ze silnice zpět k čáře k prameni Daníže. Zde jsem odlovila dvě kešky a taky potkala prvního člověka etapy. Houbaře, který ale ani neodpověděl na pozdrav, tak ho asi ani nebudu počítat. Další plán zněl jasně – od patníku k patníku až do Jaroslavic. Ze začátku plán skvěle vycházel, hraniční cesta mne zavedla mezi první vinice, kolem celnice (kde jako fakt byli dva celníci, co kontrolovali auta – to jsem od Schengenu na ČOČi neviděla) mezi další vinice, kde nechali pro Špunta i pár hroznů, takže k svačince savignon (nic moc) a rulandské modré (moc dobré, na to, že červené nepiju...). Navíc u cesty stál čas od času ořešák, takže ovoce jsem určitě k radosti všech nutričních poradců prokládala vlašskými ořechy. Takto idylicky jsem dorazila až do Pekla pod Šatovem, kde jsem včas neodbočila a střihla si cca 200 metrů polem na „svou“ vinařskou hraniční cestu. Ta mne provedla okolo šíleného zábavního komplexu Hatě, o kterém psali v kronice i kluci, a asi kilák za ním se ztratila. Tedy odbočovala do Rakous, ale po české straně je přece podle GPS (na tenhle kousek už jsem neměla papírovou mapu) po kraji pole taky cesta. No, pole tam bylo, cesta ne. Ta se objevila až za nějakých 800 metrů u posedu. Ještě, že jsou ti myslivci tak líní. Víc bych tou oranicí asi nedala. Naneštěstí po nějaké době odbočovala špatným směrem, takže ještě jednou tour de pole na asfaltku do Ječmeniště. Odtud nabrala cesta opět spád, nejprve silnice, pak cesta, chvilku pěšinka a zpátky k hranici a hraniční cestě.

Ke kešce na přechodu nad Jaroslavicemi zbývaly asi 4 km, celkem tedy asi sedm. Věděla jsem, že do posledního autobusu mám celkem slušnou rezervu, přesto posledních pár kiláků ubíhalo jako voda v Dyji. Z české vinice mi do pochodu stříleli čestnou salvu (aneb automatické plašení špačků), v Rakousku měli zase po půl kilometru remízek, takže jsem dobře věděla, kolik mi toho zbývá. Po hranici jsem došla až k patníku IX/1 prý na „Evropské náměstí“ a potom už nebylo zbytí a já musela na asfalt. Nevím, kolik jsem toho dneska ušla (teď už jo – 33,5 km), ale na ty poslední dva kiláky po silnici se nohy moc netvářily. Chvíli před půl čtvrtou jsem byla na náměstí a ověřila, že nejbližší bus jede ve čtvrt na pět a taky, že v hospodě u zastávky mají výbornou gulášovku a tankový Hostan (místo kterého jsem si ale samozřejmě dala limču).

Nevím, jak to jezdilo před lety, že kluci jeli přes Brno, ale já musela přes Znojmo a pak dalším autobusem až do Prahy. Koukám, že mi ta kronika trochu nabobtnala, takže každej, kdo dočetl až sem, má u mě pivo.

Bylo to super, příště si dojdu Šumavu – to bude snad i na dýl. ČOČ!

SL273258

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2015-11-10 14:53:25 | Sdílej na Facebooku