Pátek 24. 10. 2014 by Klouzek

Autobus na Florenci jsem stihnul tak akorát. Nikdo jiný z THC jím už ale nejel, jelikož jsem si dnes docházel poslední den z letní etapy. Večer se ke mně měly připojit ještě Maru se Špuntem, víc už nikdo, takže komorní atmosféra je plánovaná na celou etapu.

Nicméně zpátky k mé části dne. Jel jsem do Vejprt s přestupem v Klášterci nad Ohří, při kterém jsem si pro sebe zahájil tuto etapu výstavním zákuskem v místní rohové cukrárně.

Cesta z Vejprt ke Klínovci byla poměrně fádní, celá po asfaltu. Původně jsem chtěl jít na oběd do hospody U Lípy, kde zakufrovali v létě Péťa se Štěpánem a Špuntem, ale nějak jsem ji minul (Špunt mi pak říkala, že byla trochu od cesty). Takže jsem došel až do Českých Hamrů a tam vlezl do první hospody. Po obědě jsem usoudil, že je docela hezky a dál pokračoval jen v moiře a tričku s krátkým. Pod Klínovcem jsem zaplesal a vydal se po červené sjezdovce Dámská vzhůru. Sjezdovka bez sněhu je taková zvláštní, ne úplně hezká, ale aspoň počasí bylo až na vrchol krásné.

Na vrcholku jsem si naplánoval tatranku a čaj. To však nebylo tak úplně jednoduché. Fungl nově zrekonstruovaná rozhledna z dotací EU je sice pěkná, ale jinak přímo na vrcholu není vůbec nic použitelné, ani lavička, jen původní rozpadající se hotel. Takže jsem si svou tatranku a čaj dal na předpraží nějaké vlekařské servisní budky.

Červenou z Klínovce do Božáku jsem si vysloveně užil. Po sjezdovce v areálu Neklid jsem se skulil do Božáku. V konzumu jsem ještě dokoupil jednu matonku a po krátkém hledání jsem zamířil do Radničního sklípku, kde jsem u piva čekal, až dorazí holky. To netrvalo až tak dlouho. Všichni jsme se dobře navečeřeli a kolem sedmé vyrazili směrem k Ježíškově cestě. Ještě možná stojí za zmínku, že do té hospody jsem v půl páté přišel jako první host a když jsme odcházeli, tak jsme byli poslední.

Z Ježíškovy cesty jsme odbočili na hranici a asi za hodinu jsme se rozhodli, že zakempíme. Ač jsme byli jenom tři, nebylo to až tak jednoduché. Nakonec jsme jakés takés místo našli. Udělali jsme si spaní. Maru vytáhla sušické kokosky, které někteří zapili dvanáctiletou whisky od Péti. No a pak se šlo spát.

sobota 25. 10. 2014 by Maru

Vstáváme kolem osmé, Klouzek vaří na vařiči vodu na čaj a mezitím snídáme buchty, a aby to bylo i zdravé, tak k tomu chroupeme mrkev, jablka a ředkvičky. V devět vyrážíme po čáře směrem k Potůčkům.

Po příjemné rovince prudce klesáme do Českého Mlýna, pak po zpevněné cestě zvolna stoupáme v rezervaci Zlatý kopec. Cestou loví Špunt kešku a my zatím opět povinně chroupeme jablka a Bebe sušenky. Přecházíme louku a znovu do kopce. Ještě před Potůčky dáváme lehký oběd. V tuto dobu se už tedy začíná zatahovat, takže nám pomalu končí romantika s jinovatkou a sluníčkem.

Následuje cesta úzkým korytem až k trati. Tady se fotíme s právě projíždějícím vlakem, přecházíme most a ocitáme se v oploceném německém areálu (taky tu mají bordel! – viz foto, to se prý v Německu jen tak nevidí:-) ). Docházíme ke konci plotu, který vede až na okraj potoka. Klouzek se zmiňuje, že právě tohle se mu na ČOČích líbí nejvíc a pracně oblézá plot. My se Špuntem na něj čekáme na druhé straně, neb jsme si narozdíl od něj všimly, že plot byl v jednom místě přerušen. Moc se nám líbil Klouzkův výraz, když to zjistil.

Ač jsou Potůčky českou vesnicí, narážíme pouze na nákupuchtivé Němce a na asi tak milión zaručeně značkových hadrů od Vietnamců. Nakonec končíme v hospodě pod Javorem. Dáváme si pivo, čaj a česnečku (tentokrát s hovězím, zeleninou a na nudle nakrájenou palačinkou – Špuntův žebříček úchylných česneček se tím opět rozšířil). V nabídce byla i ruská teplá čokoláda, což je čokoláda s vodkou (nečekaně) a sympatická servírka nám ji vřele nedoporučila. Po třetí odpoledne opouštíme Potůčky a lezeme do prudkého kopce po čáře. Počasí se mezitím stále zhoršuje, poprchává, takže za chvíli vyměknem a nasazujem pláštěnky. V půl šesté docházíme k přístřešku a vzhledem k padající mlze se rozhodneme přespat právě tady.

Máme mokrý dřevo, což je trochu opruz, nakonec se ale čína k naší velké radosti podařila. Jako sladkou tečku jsme si dali nugátovou čokoládu (podle Špunta teda spíš čokoládovou pochoutku) a my s Klouzkem ještě navíc singlmaltku. Mezi půl desátou a desátou jsme se pozvolna uložili ke spánku do našeho přístřešku, alias penzionu Jelení. Nakonec to byl celkem příjemný večer.

neděle 26. 10. 2014 by Špunt

Ráno jsme se vzbudili skoro do slunného počasí. Tentokrát jsme se s Klouzkem vystřídali a první se vzbudil on, opět za deset osm, tedy za deset sedm nebo co:-) Budiž mu ke cti, že hned začal vařit čaj, mezitím co my se s Maru pomalu klubaly ze spacáků. Penzion Jelení byl zkrátka luxusní. Před snídaní to skoro vypadalo na červánky, na které především Maru číhala s foťákem, ale nakonec z toho nic nebylo. Posnídali jsme zbylé buchty a jablka, kterých i přes naši snahu bylo stále asi tak kilo (Holt koupit na čundr 2 kg jablek není jen tak:-) ) a vyrazili zpět k čáře.

To už bylo celkem jasné, že inverze se nekoná anebo že jsme na ni v malých horách. Po běžkařské magistrále jsme Německem obešli rezervaci Malé jestřábí jezero, přičemž jsem se u místního hostince pokoušela odlovit první dnešní kešku, bohužel neúspěšně. V letošní podzimní komorní sestavě jsem totiž geoopuštěna a obklopena pouze samými mudly, kteřížto pochodovali dál a ke mně se tam navíc začal přibližovat podivný chlápek v trenýrkách a tričku. On to tu byl vůbec zvláštní kraj – na jednom z patníků jsme třeba objevili vystavené tři různé poměrně zachovalé boty, především o lodičku Klouzek projevil zájem, byla totiž skoro v jeho čísle.

Zkratkou kolem rezervace jsme se po červené začali blížit rozcestí, kde nás čekalo rozhodnutí, zda jít dál po široké magistrále nebo to střihnout českou stranou po ne úplně jasných cestách… Samozřejmě, že vyhrála varianta b). Ze začátku to vypadalo nadějně, cesta byla široká a suchá, ale pak se přestaly objevovat odbočky anebo se místo cesty objevil průsek a v tom posledním případě, kdy už jsme opravdu potřebovali odbočit, se místo cesty k čáře pro jistotu neobjevilo nic. Takže – jak by řekl Klouzek – to je na ČOČi přece to nejhezčí - 800m bažinou za šipkou přes rezervaci Velké jestřábí jezero, Slatinu a vůbec Rolavská vrchoviště.

S kalhotama mokrýma až nad kolena jsme se ale přeci jen po čase dostali zpět na cestu, opět tu širokou a suchou německou červenou magistrálu. Rozradostněni z návratu na pevnou zem jsme se rozhodli pro svačinu. Bylo už koneckonců půl jedenácté. Další úsek cesty byl (alespoň pro mě) ozvláštněn částí místního power trailu, kde asi na 1,5 km bylo šest micro keší. Stíhala jsem je lovit vesměs za pochodu, mudly jsem tedy většinou snadno doběhla. Tedy kromě poslední, tam na mě museli chvilku počkat – v čerstvě natřeném turistickém altánku se totiž blbě hledá ;-)

Bylo rozhodnuto, že obědová pauza bude u dalšího sezení, které bylo v mapě, protože po svačince, která mimo jiné čítala 300g gumových medvídků na 3 lidi, jsme byli všichni nacpaní. Cesta byla přímo po hranici, ale díky všudypřítomné mlze z ní vlastně moc nevíme, tedy až na to, že uběhla celkem rychle. Slibovaný přístřešek bohužel ani zdaleka nedosáhl kvalit „penzionu Jelení“, a tak jsme vzali zavděk lavičkami, na kterých jsme slupli chleba s pekelníkovými tousty, vysočinou a bůčkovou pomazánkou, která měla skupenství ze všeho nejvíc připomínající hopík. Maru nám pak ještě každému oškrábala mrkvičku a samozřejmě nesměla chybět sladká tečka.

Další plán byl jasný - dva kiláky k rozhledně na Kamenáči, v téhle mlze tedy ale bez ambic na její návštěvu, a pak sestup k hospodě na obligátní pivo a polévku. Jenže, to by nesměl mít hotel až od tří, když mi k němu dorazíme už ve dvě. No tak třeba bude něco ještě dole ve vesnici. No nebylo, no… Cestou dál jsme ještě u odbočky na Bublavu zkusili štěstí v místním marketu – aneb věčná hra – kde u hranic dokoupit chleba – ale ani v tomto případě jsme neuspěli. No, a protože tu nebyla ani ta hospoda, rozhodli jsme se jít dál podél hraničního potoka po asfaltce (tedy spíš asfaltičce) až do Klingenthalu, kde jsme doufali v lepší pořízení, především s tou hospodou.

Cesta z počátku vedla malebným údolím, do kterého jsme sestupovali kolem stáda velbloudokrav, kde jsme pravděpodobně hloupými narážkami trochu rozčílili býka s uraženým rohem. Naštěstí byl za ohradníkem. Po sestupu do údolí nás čekala ještě jedna zoologická vsuvka, i když toto číslo by se možná hodilo spíše do cirkusu. Na malém poníkovi tu totiž jezdila ještě menší holčička a protož koník dělal opravdu malinké krůčky, holčičce strašnou frekvencí nadskakoval culíček. To byste museli vidět.

Z vybydleného předměstí Klingenthalu jsme přes říčku viděli dvě české hospody, ale přesvědčovali jsme se, že v Německu bude určitě hezčí. No nakonec opravdu byla, ale najít ji, to byl oříšek hoden Sherlocka Holmese. V hospodě U staré školy si nás ale usmířili jednak tematickou výzdobou (to hlavně Špunta) a výbornými dezerty (to zas především zbytek – Klouzka a Maru totiž zklamala jejich znalost němčiny, a tak jsme si čistě ze vzdělávacích důvodů objednali Windbeutel a Eierkuchen, což byl vlastně větrník a palačinka :-) ).

Při odchodu z hospody byla už tma, a i přestože jsme tábořili ve stejný čas jako včera, hledali jsme spaní už s čelovkama. Moc na výběr nebylo, ale nakonec se mechové podloží ukázalo jako dobrá volba a moc fajn matrace. K večeři byly lehce přesolené těstoviny, potom 1,5 l čaje a na kutě. V noci bylo sice teplo, ale občas nám pořádně fouklo do plachty. Přesto se spalo krásně.

pondělí 27. 10. 2014 by Klouzek

Ráno bylo poměrně tradiční. Po snídani se holky sbalily nějak rychle, takže na mne čekaly trochu déle než obvykle. Opět jsme byli v mraku. No, vstávali jsme asi o deset minut později než obvykle, ale asi mi to dnes fakt trvalo o něco déle, takže jsme vyráželi až v půl deváté zimního času.

Nejdřív jsme šli po hranici a pak se k nám připojila žlutá, které jsme se drželi celkem dlouho, i když si občas odskočila od hranice. Ale ještě předtím jsme došli ke 3 hraničním kamenům. Kdysi dávno oddělovaly 3 panství, české, saské a ještě jedno. Pak už byla panství jen dvě, nikdo už pořádně neví, proč tam ty tři kameny teda dali, ale na ceduli uváděli pět více či méně podložených teorií. V místě, kdy žlutá poprvé odbočovala od hranic, jsme dobrali vodu. Pak jsme po žluté sešli k dolní stanici vleku, abychom si po sjezdovce mohli vydupat zase nahoru. U horní stanice jsme potkali dva Němce, co se nás ptali, zda jsme Češi a kam jdeme. Za lyžařským střediskem byl vrchol hory Kuželka, ze kterého jsme po čáře seběhli dolů, abychom v zápětí mohli vystoupat na vrch Kužel. Kus za Kuželem už nebyla žádná kloudná cesta po hranicích, a tak jsme se nakonec rozhodli pro německou variantu a odbočili asi dva kilometry od hranic s vidinou hospody na čáře v Lubském sedle. Docházely nám totiž zásoby, a tak jsme si chtěli dát normální oběd v hospodě. To se však nepovedlo, jelikož hotel, co byl na mapě (z r. 2013) byl už několik let zjevně opuštěn a chátral. Na české straně hranice byla alespoň hezká poměrně uzavřená zastávka, takže přišel k slovu benzínový vařič a 3 čínské polévky, pár tatranek a čokoládu. Jelikož byla furt mlha a vlezlo, udělali jsme si ještě čaj, jehož většina skončila v termosce.

Od tohoto místa jsme už začali pomalu klesat podél hranice po modré, co nebyla v žádné mapě, až do Plesné. Na polní cestě nad Plesnou jsme našli funkční mobil. Když jsem s Maru vybíral v Plesné na náměstí v jedněch ze dvou potravin (během cesty městem jsme napočítali další tři večerky!!) zítřejší snídani, začal nalezený mobil zvonit. S kamarádem majitele jsem se dohodl, že s mobilem počkáme v hospodě. Hospoda na náměstí otevírala až v pět, tedy až za půl hodiny, tak jsem se vydal na průzkum, zda v Plesné není ještě jiná, především tedy otevřená hospoda. A byla. Dokonce směrem, kterým jsme chtěli pokračovat, a tak bylo rozhodnuto.

Hospoda byla opravdu otevřená a dokonce jim zbyly minimálně 3 chlebové polévky, které jsme si dali. Mobil pak zvonil ještě jednou, tentokrát volala dcera, že táta hledá mobil. Po chvíli jsme se domluvili a asi za deset minut se objevil i šťastný majitel mobilu. Nechal nám 102,- na pivo a říkal, že byl na tom poli pouštět orla (to by bylo něco pro Dejvyho) a jak popobíhal, tak mu mobil asi musel vypadnout.

Z hospody jsme vycházeli v šest – už za tmy. Zjistili, že tady dole už opravdu není mlha a tedy alespoň pocitově docela teplo. Už s čelovkami jsme k potoku u hranic došli lehce po půl sedmé. Špunt bleskově uvařila bramborovou kaši s klobáskou a cibulkou. Ta v nás byla coby dup. Pak ještě čajíček se sladkou tečkou. Nyní dopisuju tuhle kroniku a holky se marně snaží přemluvit oheň, aby aspoň trochu normálně hořel, páč jsem tam asi přiložil moc tlustý klacky. Za chvíli si asi půjdem udělat spaní a pak i spát.

úterý 28. 10. 2014 by Špunt

A jak Klouzek napsal, tak se i stalo. Teda až na ten oheň, ty klacky byly fakt nehořlavý… Ráno bylo o něco chladnější než ta minulá, ale snídaně nakoupená u Vietnamců v Plesné nám vynahradila ledacos. Uvařili jsme čaji do termosky, pochutnali si na koblihách a šátečcích a vyrazili po cestě na čáru, kde jsme to původně chtěli střihnout na německou zelenou, ale štěstí nám tentokrát přálo a přímo po patníkách vedla krásná cesta, dokonce i s tajemnou modrou TZ, kterou stejně jako včera neznala ani mapa ani GPSka. Ale zjevně ji znají geocacheři, což vysvětlovalo, proč u altánku byla keška s terénem 4. Nicméně bez hintu a navíc micro, takže jsem hledání po chvíli vzdala a po zapsání do cancáku jsme vyrazili dál. Když kde se vzala, tu se vzala, ležela tu hromada ukazatelů… ležely jen tak na zemi, smutně a bez užitku – no, nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše – prostě jednu ceduli s nápisem GRENZWEG jsme sbalili (čímž se naše sbírka artefaktů na klubovnu opět rozrostla:-) ).

Dál jsme se už jen kochali krásnou podzimní krajinou – souvislou jasně zelenou mechovou vrstvou v lese – zkrátka Hobitín hadr. Cesta po čáře končila až u železnice, kde se opět připojila německá zelená značka, ta ale hranice obcházela, a proto jsme tedy radši zvolili méně pohodlnou cestu po pražcích, ale blíž hranic. Ze železnice jsme pak odbočili opět po zelené, která vedla do cípu hranic k pramenu kyselky. Ten byl překvapivě chutný, a tak jsme si všichni natočili lahev domů, posvačili, já odlovila blízkou kešku a už jsme šlapali dál po cestě, co sice nebyla na mapě, ale dle cedulí stopro vedla do Čech. Tak jsme do ní vložili své naděje na překonání hraničního potoka na českou čárkovanou směr Vojtanov, ale ta už za mostem nebyla. Nakonec jsme toho ale nelitovali, neboť cesta kolem meandrujícího potoka podzimní krajinou zalitou sluncem byla prostě nádherná. Po kraji pole jsme nakonec dorazili až ke kolejím jedné ze dvou tratí vedoucích do Vojtanova. My měli ale v plánu odjíždět z té druhé, takže jsme ještě po louce pokračovali dál. Ano, čtete dobře, Vojtanov má opravdu asi 5 domů, ale dvoje nádraží. V „centru“ města - rozuměj u křižovatky – jsme objevili obchod a dům s nápisem hospoda. Po bližším prozkoumání to ale s pohostinstvím nevypadá moc nadějně, pro jistotu jsme si ale kontakty na obecní úřad vyfotili. Koneckonců začátky zimních etap bývají krušné. Pak už zbývalo jen pár kroků po žluté na druhé nádraží – tentokrát pod názvem Vojtanov – obec. Frekventovanější trat, ale výrazně skromnější zastávka.

Společné foto u cedule, poslední jablko etapy, Klouzek se dokonce stihl převléct do čistého trika a už tu byl regioshark – fakt hustej vlak. Vlakuška nám poradila, že do pendolina je lepší pořídit místenky a prodala nám skupinovku až do Prahy. V Chebu na přestupu jsme si na lavičce udělali piknik a dojedli zbylé zásoby. Pak jsme ještě koupili pivo do vlaku a už šli na nástupiště čekat na pendolino. Pro mě a pro Maru to měla být premiéra. Navíc jsem si stále nebyla jistá, zda je to vhodný vlak pro „smradlavý“ návrat. V Plané u Marijánek ale přisedli i jiní trempové, dokonce do sedadel přímo před námi – že by na to měli ČD nějaký systém? Jako rezervace pro čundráky?

Nicméně mám stejně pocit, že to byla hromadná halucinace z dýmu táboráku, protože šlo o 4 chlapy kolem pětatřicítky, jedoucí z čundru, plánující další tři a zjevně se zkušenostmi z vody a s motorkami. Zkrátka učiněná Špuntova fata morgána. Bohužel většina z nich měla prstýnky, takže asi nějaký žert prozřetelnosti, či co:-)

Pendolino bylo v Praze co nevidět a my se tak už museli rozloučit. Já vystupovala už na Smíchově, abych stihla vlak zpátky do Řevnic. Škoda, že už je konec, bylo zase krásně! Tak zas příště, ČOČ!!!