ČOČ - 18. Etapa (Schöna – Český Jiřetín)

k článku je připojena galerie

20. 2. 2014 čtvrtek by Klouzek

IMG_7247Mělo nás být pět, ale Dejvy si zase rozbil kotník, takže šla jen osvědčená sestava – Štěpán, Maru, Špunt a Klouzek. Když jsem okolo půl deváté ráno vyjížděl eskalátorem na -1. podlaží Hlavního nádraží, ostatní už tam čekali a když mě viděli, začali se usmívat až smát – odtušil jsem nějakou narážku na mou šálu...

Cesta vlakem proběhla ok, jen Štěpán prohlásil, že jsme projeli Ústí bez zastavení. Zdálo se nám to divné, ale když si na tom trval, tak jsme se nechali zviklat. Pročež jsme trochu zazmatkovali, že už budeme vystupovat, když jsme stavěli v tom Ústí.

V Schöně bylo krásně. Po úvodní skupinové fotce jsme za jarního počasí vyrazili proti proudu Labe k asi 2 km vzdálenému bývalému Gelobtbachmühle, kde hranice kolmo odbočovala od řeky a my s ní. První stoupání etapy bylo docela prudké, navíc naplocho vydlážděné pískovcovými kameny, za to vedlo kolem vodopádku s krásnou vodní nádrží. Hned do ní skočit, jen kdyby nebyl únor.

Pak už cesta příjemně ubíhala a šli jsme skoro celou dobu přímo po hranici. Když jsme kolem půl třetí odpoledne pauzírovali, pohled do mapy mi odhalil, že postupujeme docela rychle a že jsem při plánování trasy někdy v lednu vcelku naivně počítal s tím, že by mohla být zima a sníh. Jelikož jsem posléze své výpočty již nekorigoval, jevila se plánovaná trasa poněkud poddimenzovaná – do cílové Horní Krupky dojdem zítra nebo v sobotu ráno – takže si to asi prodloužíme. Tuto novinu přijali všichni s jásotem. Dál už cesta plynula krásnou hraniční krajinou s občasnými výhledy na pískovcové skály. Kolem čtvrt na sedm jsme začali kousek před Rajcem hledat spaní. Při čelovkách jsme už bohužel žádný převis nenašli. Takže jsme zakempili normálně v lese s plachtou. K večeři byla výborná, byť trochu slanější, čína.

Právě začínáme vařit čaj a pak půjdem asi do hajan. Je úplně jasná obloha.

21. 2. 2014 pátek by Maru

Klouzek spokojeně prochrápal a prochrčel celou noc. Ráno mě vzbudilo šustění, jak si Špunt a Klouzek střídavě vymačkávali prášky z platíček (njn, stáří dožene každého – pozn. by Špunt:-) ). Krátce poté jsme posnídali ještě skoro horký čaj z termosek a buchty, tuto etapu plněné kromě tvarohu i mákem, ořechy a jablečnou náplní. Prostě vynikající začátek dne. Chvilku po deváté jsme vyrazili k blízkým skalám, kde Špunt se Štěpánem odlovili kešku. Zároveň se tím prokázalo, že Štěpán je duševně chorý, neboť s sebou nahoru vzal člověka trpícího závratěmi, rozuměj Špunta. Alespoň tedy podle jednoho z logů u zmíněné kešky, ke které se dalo dostat jedině mohutným přeskokem ze skály na skálu. Nicméně šlo o místo s pěknými výhledy, obzvlášť když by tedy byly lepší rozptylové podmínky než dnes. Ale co můžeme chtít, je únor, že.

IMG_7261 – Panoramatická fotografie

Vyrazili jsme směrem do Petrovic a cestou nám trochu krápalo. Zapadli jsme do místní restaurace a dali si česnečku/gulášovku. Pak jsme vyměkli a dali si ještě kafe a medovník, o čemž jsme neprodleně informovali Lukáše:-)

Cestou z restaurace jsme si prohlédli restauraci v letadle, ovšem jenom zvenku, a po drobných komplikacích našli cestu, která byla podle mapy cyklostezkou. V reálu tomu tak bude asi až za 10 – 15 let. Takže jsme prošli bahnitou ekofarmou a pak šli přes bahnité louky budoucí cyklostezkou. Pak to začínám mít takové zamlžené – pořád před sebou vidím louky, bahno, louky, bahno a tak podobně.

Na chvíli se mi z toho o něco jasněji vynořuje oběd s ďábelskými tousty a oříškovou čokoládou a pak zase bahno, louky atd. Do lesa, kde jsme se rozhodli přespat, jsme dorazili po páté. Rychle, dokud nepadla tma, jsme postavili přístřešek, narubali dříví a udělali oheň. Uvařili jsme si nejdřív čaj, mezitím začalo poněkud nepříjemně krápat. Vařili jsme těstoviny s rajskou (nikoli rajčatovou) omáčkou, kterou jsme se pokusili vylepšit točeňákem a spoustou česneku. Částečně to pomohlo. Mezitím přestalo aspoň pršet. Uvařili jsme další čaj do termosky a doplnili ho sladkou tečkou v podobě kofily a margotky. Posléze se rozvinula plodná debata o tom, co může být zelenější než zelené, o tom, že se neříká degustiv ale digestiv a o tom, proč jsou RGB zelená, červená a modrá.

Zalehli jsme kolem desáté, pokud možno o pět minut dřív než Klouzek, abychom stihli usnout dřív, než začne chrápat.

22. 2. 2014 sobota by Štěpán

IMG_7278Přes noc Klouzek chrápal méně, možná to bylo změnou spacího pořádku. Přes noc jsem se probudil pouze jednou okolo čtvrté, utáhl si límec u spacáku a znovu usnul.

Ráno jsem vstával zase jako poslední, a to při sundávání plachty a šťouchání dvojnožkou do mého spacáku. Ke snídani zbyly už poslední buchty, tak na menu byl i chléb s čím bylo libo. Buchty byly spíše zákusek, takový nanuk :) Rychlé balení a odchod směr keška zakletý Kočičí princ. Ke Špuntovu zklamání namalovaná kočka na krabičce nebyla vyzývavá k polibku a tím k vysvobození.

Dále následovala cesta s názvem pochod smrti (9 km po asfaltu), který jsme si zkrátili přes pastviny bez krav. Přesto se obavy v některých z nás probouzely. Celý dnešní den nám cestu místy pokrýval led. Každý se s touto překážkou vyrovnával po svém. Někdo se ledu nelekl a šel led neled, za to někteří ho obcházeli, co to jen šlo. Za hodinu šmajdání po silnici jsme po odlovu keše v Cínovci u kostela hledali hospodu. Protože se nám do kasína nechtělo, šli jsme na doporučení paní z benzínky do hotelu Pomezí. Obídek proběhl bez závěrečné kávy, ale za to ve velmi luxusním prostředí. Ostatní návštěvníci, obzvláště ti němečtí, na nás koukali trochu udiveně.

Následovala cesta po běžkařských cestách spíše Německem. Měli jsme procházet přes rašeliniště, ale jediné, co nám slatě připomínalo, bylo golfové hřiště. Sešli jsme do nádherného prosluněného hraničního údolí, kde přišla na řadu sladká přestávka s masospouští. Odtud jsme se museli vyškrábat po zcela ledové cestě do německé vesničky, naše kroky pak směřovaly dále po starém železničním náspu. Ovšem štěrk 64-32, co zbyl po vyndání pražců, nebyl zrovna příjemný na chození, a tak jsme přestoupili na souběžnou cestu, která se v zápětí změnila v asfalt (občas si prostě nevybereš, no:-) ).

Tato cesta nás měla zavést k altánku, kde bylo v plánu rozbít tábor. Další hraniční údolí bylo však příliš frekventované, tak jsme se jali hledat něco jiného. V tuto chvíli už i Klouzek řekl, že má ušlapané nožičky, tak jsme se pankáčsky posadili přímo na cestě na batohy asi 100m od přístřešku s lavičkami, koukli do mapy a zjistili, že k dalšímu bodu, kde by se dalo spát je to půl a pak jeden kilometr, takže maximálně 1,5km. Cestou jsme potkali takové malé lamy, takže dle Špunta alpaky (navrhovaný test s pliváním nechtěl nikdo podstoupit, takže nevíme, co za zvíře to vlastně bylo...). To bylo po ranči v Cínovci s emo poníky, koňmi a jedním zatoulaným oslem druhé místo s bujnou faunou, co jsme během etapy viděli. Jinak po celý čundr byly k vidění jen bílá pozadí vysoké.

Hledání místa na spaní bylo zpestřeno broděním potoka. Někdo to zvládl jako kamzík, někdo říká: „Já si sundám boty...“, ale nakonec se všichni suchou nohou dostali na druhou stranu. Následovalo rychlé snášení dřeva, hledání kamenů na ohniště a tak dále. V těchto činnostech jsme už sehraní, tak to proběhlo v pohodě a rychle. Uvařil se čaj. K večeři bramborová kaše a uzené, doplněné čínskou polévkou před či po, dle libosti. Pak následovalo každovečerní nalévání čajem.

23. 2. 2014 neděle by Špunt

IMG_7294Štěpán se včera zapomněl zmínit, že jsme spali v německém lese hned u cesty, na které jsme měli ohniště. Takže jak je mým dobrým zvykem, usínala jsem s napnutýma ušima, zda neuslyším, jak se blíží auto lesáků...nicméně oheň byl uklizen a Klouzek za chvíli začal chrápat, a tak jsem raději uši zacpala čepicí a usnula.

Ráno nás vzbudilo sluníčko – teda to je obrazně řečeno – jinak nás klasicky vzbudila Maru, která má v hlavě budíka a každý den vstala přesně v 7.48 :-). Po klasické snídani „co batoh dá“ jsme lehce po deváté vyrazili směr Český Jiřetín. Jak už se Klouzek zmiňoval, místo odjezdu bylo v průběhu etapy přehodnoceno a my proto měli zjištěný spoj cca ve tři z Jiřetína. V momentě, kdy jsme však večer došli do lesa cca šest kilometrů od cílového místa, začali jsme zvažovat i dřívější spoj. Cesta po německé zelené turistické – rozuměj zpevněná lesní cesta pro auta – nám ubíhala rychle, takže bylo celkem jasné, že autobus v 11. 16 stihneme i s historicky-kulturní zastávkou u výstavky hraničních patníků kousek nad Jiřetínem.

Do města jsme dorazili chvilku před půl jedenáctou, udělali foto u hraničních cedulí a vydali se hledat hospodu, kde bych mohla uspokojit svou každočočovou potřebu závěrečného zmrzlinového poháru. Hospody jsou však dopoledne zavřené, a tak jsme se vydali odlovit kešku ke dřevěnému kostelu, který sem přesunuli z úplně jiné vesnice, která zanikla při stavbě přehrady Fláje (chcete-li o této přehradě vědět více, zeptejte se Štěpána :-) ). U kostela nás překvapil lyžařský vlek, a to tím, že byl v provozu, a tak jsme si místo poháru dali alespoň čaj a grog na sjezdovce.

Ve čtvrt na dvanáct jsme už nastupovali do minibusu, který nás kolem výše zmíněné přehrady Fláje za hlasité hudební produkce rádia Blaník přiblížil do Litvínova, odkud jsme se lokálkou přesunuli do Teplic. Na přestup v Litvínově bylo cca dvacet minut, tak jsme v místním „okénku“ stihli zakoupit i nějaké to pivo(dobré)/pito(hnusné:-)) a brambůrky do vlaku. V Teplicích přestup na rychlík do Prahy. Ten byl celkem plný, ale i tak jsme zvládli najít poloprázdné kupé, do kterého jsme se vešli. Průvodčí, který nám záhy kontroloval jízdenku, si neodpustil poznámku ve smyslu „hm, cítím táborák“ – tak snad jsme našim spolucestujícím nesmrděli moc – i když slečna raději až do Prahy stála v uličce.

Klouzek a Maru vystupovali v Holešovicích a my se Štěpánem pokračovali přes Hlavák do Řevnic. Někde kolem Černošic jsem se koukla na hodinky a zjistila, že tou dobou nám měl z Jiřetína odjíždět ten odpolední spoj... co dodat, byli jsme prostě rychlí :) Tak zase příště – ČOČ!!

IMG_7297

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2014-02-23 22:42:07 | Sdílej na Facebooku