25. 10. 2013 pátek by Martin

Ještě před srazem Tuláků s mou osobou na Holešovickém nádraží jsem popoháněn Domčou po telefonu přebíhal z tramvaje na tramvaj, abych se vůbec dostavil před odjezdem autobusu Praha – Varnsdorf. Při předlouhé cestě po krásách českých vesniček mě i ostatní dostihla ospalá nálada, možná po pracovním týdnu či po láhvi vína u příležitosti Domčiných narozenin.

Po odmítnutí velkorysé nabídky autobusáka (chtěl nás dovézt až do pivovaru, což by ale znamenalo významné porušení kontinuity ČOČe) jsme se vysypali z autobusu na náměstí a dostali alespoň tip na nedalekou hospůdku.  Zde mě z cestovní ospalosti surově vytrhl kolorit místního podniku a vysoké vesnické zábavy. Sice jsme se ubránili platbě za místní uměleckou estrádu, konzumaci tohoto braku jsme bohužel utéct nemohli. Místní duo (chlapík s nejlepšími léty za sebou a vyprsená, přemalovaná, úsměvy nešetřící dívčina) spustilo své dojáky a šlágry ještě před prvním jídlem na stole. Na stole se pomalu objevovaly topinky, těstoviny i kuřecí steak vydávaný žoviální servírkou, nicméně Klouzkův vytoužený tuňákový salát byl stále v nedohlednu. Jeden falešně znějící song střídal druhý, drobnou nadějí byla jen kratičká přestávka vystupujících, Klouzkův salát nikde. Mé psychické utrpení pokračovalo za zábavy místních metráčkových dam vlnících se na improvizovaném parketu mezi stoly a batohy. Klouzek se dotazuje na svůj salát – prý se na něm usilovně pracuje. Všichni najedeni, trpí a skřípou zuby, Špuntovi se tato terapie šokem na kocovinu vůbec nelíbí, já Domče šeptám, že by tito dva barbaři měli vystupovat ve vazebních věznicích, aby navýšili míru přiznání kriminálníků. Když už zvažuju nouzový útěk oknem, objeví se smějící servírka se salátem v náručí. Klouzek se pustí do své odměny, podporován okolím, nicméně jeho tempo ostatní hodnotí jako nedostatečné a pomáhají uždibováním.
Když se konečně osvobodíme z dosahu reproduktorů, omlouvám se ostatním za své nespolečenské útrpné mlčení a mizíme do tmy Varnsdorfu. Po ulovení páru „kešek“ vydupeme do kopce do lesíka a zakempujeme. Čeká mě první noc pod širákem po dlouhé době, ale klid lesa po příšerném hluku působí blahodárně a okamžitě (zde Martinův zápis končí… troufám si tvrdit, že každý čtenář tuší, jaké sloveso si má doplnit. - pozn. přepisovatelky Špunta – bude jich víc)

26. 10. 2013 sobota by Kykoš

Ráno jsme se vzbudili kolem devátý (docela pozdě na Klouzkovy poměry). Dali jsme si snídani a vyrazili opět do Varnsdorfu, kde jsme vyrazili na rozhlednu Nový Hrádek. Poté, co jsme zjistili, že je rozhledna zavřená, zamířili jsme do místního pivovaru Kocour. Objednali jsme si šest piv (různé druhy), pět gulášovek (a vývar) a odlovili kešku na plotě. (V místním pivovaru měl od jedné probíhat festival, my sledovali pouze jeho přípravy, ale další člen THC – Integer – na festival dorazil, což jsme se následně dozvěděli z těch internetů – inu svět je malý a o náhody tu není nouze.)  Poté jsme zamířili na další rozhlednu v Německu. Po cestě jsme potkali boží prasátka – naštěstí za plotem. Na rozhledně (pro změnu zavřené) jsme si dali oběd a po konverzaci s babičkou z Německa jsme šli dál. Po krásné procházce místníma vesničkama jsme dorazili k potoku, kde jsme nabrali vodu, a po pár stech metrech jsme se i zabydleli. Rozdělali jsme oheň, uvařili čínu a povídali si o „krásných“ výsledcích voleb. (Pan Špunt sice poctivě posílal průběžné výsledky, ale hned po první smsce nám bylo jasné, že ty další už nechceme ani číst… a že možná zůstat v Německu nebude úplně špatné…) Pak jsme si umyli ešusy, opekli sýr, ustlali si a šli spát.

27. 10. 2013 neděle by Destil

Vzbudili jsme se v devět, ale podle právě přeřízeného času v osm, takže docela pohoda. (Destil má tedy v kronice ty časy naopak, ale tak nějak mi to takhle dává větší smysl. Pokud ne, tak se všem zúčastněným omlouvám...) Vyrazili jsme obejít nejvtipnější výběžek v ČR – zájemci, koukněte do mapy. Vzhledem k tomu, že ve výběžku nebylo vůbec nic podstatného, musí jít o interní joke tvůrců hranic. Za výběžkem byla upravená německá vesnička, kde jsme sklidili tradiční WTF pohledy (Naše překvapené pohledy naopak sklidily tzv. pufované slepice – fotky prozradí víc, ale snad pro představu pomůže laický zoologický popis – prostě to byly slepice křížené se zakrslými králíky).

Hotel se nám zdál na pivo moc nóbl, tak jsme zamířili do místní „nádražky“ alias „Auf Bahnhof“. Uvítala nás servírka v tradičním kroji a diplomaticky nás posadila do jiné místnosti než všechny ostatní. Dali jsme si výborné pivo, které nás nakoplo víc, než jsme čekali. Poměrem cena/výkon jednoznačně vyhrál tradiční eintopf. (Na neobvyklé ingredience ale jednoznačně vyhrála polévka zoljanka, kterou si objednala Domča s Martinem, kteří při její konzumaci v talíři objevili i citrón)

Z vesničky jsme vyrazili dál na hranici na naučnou „mravenčí“ stezku. Na mnoha cedulích (přesně 62 na 9 km) jsme se dozvěděli například, že „mravenci žijí v lese“, „taky ve dřevě“, „ taky v tomto kusu dřeva“ a občas i v šišce! Stezka měla devět kilometrů a přesně kopírovala hranici, což čočaři vždycky ocení. Highligtem byla keška na výměnu CWG a Třípanský kámen. Závěr cesty moc radostný nebyl – museli jsme dojít na nejsevernější bod ČR, takže se šlo asi hodinu po tmě (někteří bez baterky alias na „batmana“). Já chytil hrozného vlka, takže se šlo pomalu. Nejsevernější bod je pěkné místo – luxusní sedačka, dřevo, potok – tady se bude dobře vegetit. Na dnešním menu je kuskus se zeleninou.
Destilova předpověď dnešního večera/noci: Po jídle to vidím na calvados, možná i rum, když to dobře dopadne :-). Ale zvedá se vítr a poprchává, takže tato noc nebude tak ideální. (Pršelo nakonec jen chvilku, vítr se také celkem utišil a ani ten Klouzek nechrápal tolik jako obvykle, takže noc byla nakonec v pohodě:-) )

28. 10. 2013 pondělí by Maru

Dnes byl nařízen brzký budíček v 8:00, což dodrželi všichni, dokonce většina vstala i dřív. Mimo jiné proto, že nás trochu vyděsil památník, na jehož desce bylo dnešní datum, tj. 28. 10. 2013. V obavách, že nás překvapí při snídani nějaká ceremonie, jsme se u kamene rychle vyblejskli a mazali pryč.

Když jsme došli k ortopedické klinice, obrovskému, skoro lázeňskému komplexu uprostřed houštiny, odpojili se od nás Destil s Kykošem, jen co jsme udělali poslední společnou fotku. Usoudili jsme, že služeb tohoto zařízení nehodláme využít a mastili dál na modrou, celou dobu po čáře. Ze začátku to byla docela milá cesta, která ale postupně zarůstala a my střídavě zakopávali a padali do bahna. U patníku číslo 13 se odpojili i další dva členové výpravy, tentokrát Domča s Martinem. A my cestou, tedy spíše necestou pokračovali dál. Jako vrchol všeho se před námi vynořil vrchol – asi 150 m převýšení, ne-li víc. Nahoře jsme do sebe naházeli trochu cukrů a vyrazili dolů směr Sebnitz. Přes kamenný památník s keškou poblíž jsme dorazili do německého diskontu a dokoupili zásoby (především paštiku místo pseudomasa z Lidlu a makový, nikoli tvarohový závin). (Chudák ten, kdo nakupuje, nikdy se nezavděčí všem – moje krůtí s vejci z minulé etapy už je taky skoro legendární) Platba kartou nám tak úplně nevyšla, takže Klouzkovi po nákupu zbylo přesně 25 Euro, čili že naše návštěva hospody byla v ohrožení. Vystoupili jsme po modré (která v mapě ten kopec jednoznačně obchází) na krásnou vyhlídku nad město, kde byla restaurace Finkenbaude. Navzdory názvu, který v nás evokoval ledacos, jsme vešli a objednali si polévku (rajčatová a česnečka – jak Špunt poznamenala, řadí si ji na seznam divnejch česneček – bylo tam hafo pórku, uzený maso, bůhví co všechno a asi 3 plátky česneku, takže po jeho chuti ani památky) a pivo. Vešli jsme se do Klouzkových 25 Euro se skoro pětieurovou rezervou, juch! Po jídle jsme seběhli dolů na náměstí, abychom si to pak zase vystoupali nahoru a v úžasném zapadajícím slunci šli asi hodinu a půl po modré na Wacheberg. Tam nás s našima platebníma kartama a korunama poslali do háje, takže jsme si „ustlali“ u popelnic a ujedli z našich nakoupených německých zásob. Už po tmě jsme vyrazili po červené k rozhledně Weifberg, nicméně vzhledem k nulovému výhledu a solidnímu větru jsme ji vyřadili z programu a došli až k potoku, kde jsme se cca v sedm večer utábořili.

Těstoviny s jakože Carbonara omáčkou a hygiena v potoce (tuto etapu poprvé) nám zpříjemnily závěr poměrně únavného celodenního pochodu. Akorát nás trochu znervózňují krávy, co tu pořád bučí, tak doufáme, že to není proto, že se na nás blíží největší bouřka za posledních 30 let nebo co (aspoň takový dostávala Špunt přes den esemesky). Jo a Klouzek hledal půl večera lžíci. Evidentně k ní měl hlubší vztah, než si kdokoli z nás myslel. (Abyste mohli v klidu usnout, prozradím vám, že Klouzkova lžíce se ráno našla cestou k potoku. Stejně tak se objevily i moje hodinky, které jsem u potoka zapomněla při večerním koupání – ale já to, že je nemám, narozdíl od Klouzka, zjistila až ráno, když jsem se chtěla podívat, v kolik vstáváme – asi holt nejsem tolik fixovaná na neživé předměty:-) )

29. 10. 2013 by Špunt

Jelikož jsme byli večer moudřejší rána, uvařili jsme si čaj do termosky a mohli si tak dovolit luxus snídaně do spacáků. Po té jsme si poměrně rychle zabalili a vyrazili na zbývající úsek etapy, tzn. cestu do Hřenska.

Pro nezúčastněné bych měla vysvětlit drobnou změnu harmonogramu etapy. Klouzkovou naprosto přesnou prstovou metodou bylo doma na monitoru na mapě naměřeno, že cesta do Hřenska je na podzimní etapu tak akorát, jenže už v autobusu tam se ukázalo, že spoustu lidí má nějak moc práce – a ne prázdniny jako někdo – takže by se vlastně všem hodilo odjet co nejdřív. Po prvním dni proto Klouzek při pohledu do mapy prohlásil, že do Hřenska to zvládneme v pohodě (zdůrazňuji slovní spojení „v pohodě“) dojít v úterý, takže se Maru nakonec rozhodla zůstat a my etapu zkrátit o den. V reálu to ale znamenalo, že jsme v pohodě šli poslední dva dny kolem třicítky. Zdá-li se vám, že z mého zápisu cítíte trochu té ironie, máte pravdu – před touto etapou jsem totiž nerozumně na jedné svatbě zmokla v lodičkách a tak nějak nedoléčila puchýře na patách, které se mi tak po prvním dni na asfaltu vrátily s plnou parádou a já tak následující dny doslova cítila každý krok.

Nicméně jsme všichni v dobré náladě ráno vyrazili a na prvním kopečku, kde jsme chytli alespoň na chvilku nějaký mobilní signál, jsme poslali bod o klidné noci. Pak už jsme po žluté směřovali k hranicím. Přestože byl na cestě dvakrát jasný zákaz vstupu, pokračovali jsme neohroženě dál až k úseku, kde zrovna němečtí dřevorubci těžili popadané stromy. Ačkoli na nás nekřičeli, bylo dost zřejmé, že moc nechápou, co tam v půl deváté děláme.
Po pochodu kolem hraniční říčky jsme se dostali až k altánu, kde seděl osamocený český neduživý turista (nevíte-li, co znamená neduživý, zeptejte se Maru:-) ), který se upřímně divil, že chceme ještě dnes dojít do Hřenska. To mi na náladě moc nepřidalo, další hřebíček do pomyslné Klouzkovy rakve byly následující čtyři kilometry po asfaltu zakončené ostrým stoupáním. Nyní už zbývalo pouze sejít z kopce do hospody na Mezní Louce, kde byl v plánu oběd. Každý zvolil své tempo. Štěpán se kupříkladu rozběhl ze svahu, hlasitě volajíc „pííííííívóóóóó“.

Během oběda jsem se Klouzkovi pokusila vysvětlit skutečný význam slovního spojení „v pohodě“ a vybrala si svou negativistickou chvilku. Ale jakmile jsme vyrazili po červené do skal, byla špatná nálada rázem pryč. Bylo brzy odpoledne, ale slunce už celkem nízko, což krajině dodávalo kouzlo navíc. Skály byly fotogenické, a tak opět nalákaly Štěpána s Klouzkem na pózování pro pár vskutku romantických snímků. Jediné, co nám kazilo zážitek z Českosaského Švýcarska, byly zástupy turistů proudící proti nám od Pravčické brány. Tam jsme nakonec dorazili dříve, než jsme čekali, a tak jsme se tímto hezkým místem zvládli i náležitě pokochat. Nejlepší na tom ale stejně bylo to, že i když je to zajímavé místo blízko hranic, tak jsme ho neobešli! Po vrcholové společné fotce jsme vyrazili na závěrečný sestup do údolí. Ještě jsme u prvního rozcestníku za Pravčickou bránou na kamenné lavičce spořádali vrcholovou prémii – studentskou pečeť – při níž se tematicky rozpoutala diskuze o úrovni českého školství. Rázem jsem přestala myslet na bolavé paty a cesta rychle ubíhala, takže než jsme se nadáli, byli jsme v Hřensku. Prošli jsme „kolonádou“ vietnamských stánků až k Labi, kde se Klouzek došel zeptat na Informace, jak je to se spojem zpátky. Vlak z protějšího břehu jel za necelou hodinu, ale my se pro jistotu rozhodli přívozem přejet rovnou s nadějí, že na druhé straně bude také hospoda. Nebyla. A tak jsme posvačili poslední zásoby na lavičkách před nádražím, vyměnili trička za čistá do vlaku, poslali poslední bod etapy, udělali závěrečné hromadné foto a už tu byla lokálka směr Děčín. Tady jsme měli na přestup cca deset minut, ale i to bylo dost času na to, aby nám Štěpán stihl koupit piva do vlaku. Rychlíkem jsme byli v Praze za necelé dvě hodinky – zkrátka luxusní spojení.

Tak zase příště ČOČ!!!