ČOČ – 14. etapa – Krkonoše

k článku je připojena galerie

1. den - středa 24. 10. 2012 by Špunt

Podzimní prázdniny už pár let znamenají totéž – podzimní etapu čundru kolem hranic. Ani letos tomu není jinak. Původně to vypadalo, že na etapu přes nejvyšší českou horu půjde lidí celkem dost, nakonec ale zakročil osud, chřipka či náhoda a my nakonec tedy vyrážíme v počtu čtyř. To by samo o sobě nebylo tak zvláštní, kdyby v této čtveřici nechyběl jak Klouzek (nemocný), tak i Péťa (bolavé koleno). Stálice tedy chybí, ale na druhou stranu naše řady posílil ČOČový nováček – Dejvy.
Odpoledních spojů do  Královce opravdu mnoho nejezdí, takže výběr toho pravého nebyl vůbec těžký. Odjíždět jsme měli v půl páté z Čerňáku autobusem. Lístky byly koupené dopředu, takže o místa jsme se bát nemuseli, přesto jsme si sraz dali kolem čtvrté a světe div se, všichni jsme tam byli včas...
Nicméně dovolte mi trochu se vrátit v čase, a to k balení...tentokrát to totiž vůbec nebylo snadné. Péťa ve snaze dojít předchozí etapu odjel směr hranice už v pondělí a „svou část eráru“ nechal doma s tím, že věci vezme Klouzek. Jak už ale víte, i Klouzek se této etapy neúčastní, protože onemocněl, takže nakonec jeho i Péťův erár skončil v úterý večer u mě a mého malého batohu...Asi zázrakem se mi ale nakonec vše (i s mou částí eráru) sbalit povedlo a batoh se dal dokonce i unést. Ve středu učím od sedmi, takže jsem ze Řevnic vyrážela opravdu za ranního kuropění a po škole šla ještě nakoupit. Nebudu chodit kolem horké kaše – cestou na Čerňák se mi pár lidí očividně smálo – i když ono se není čemu divit – batoh s nožičkama, z kterého na jedné straně trčí THC vlajka, na druhé pórek, na břiše má foťák a v rukou dvě igelitky z Alberta.
Naštěstí hned po příjezdu na Čerňák jsem potkala Maru a na nástupišti nás už čekala i pánská část této gendrově vyvážené etapy – Dejvy a Štěpán. A jelikož, jak už jsem psala, jsme se sešli ve čtyři – takže s dostatečným předstihem – stihli jsme ještě před příjezdem autobusu jídlo rozdělit do batohů a mezi sebe rozdělit funkce, které většinou obstarávají Péťa s Klouzkem, a to následovně: Maru vstává a budí, Dejvy fotí, já posílám body a Štěpán, protože si nic nevybral, dělá nosiče :-).
Cesta autobusem probíhala bez větších obtíží, pominu-li, že se mi už asi od půlky chtělo na záchod. Do Trutnova jsme dojeli dle časového plánu, chvíli jsme hledali nástupiště našeho minibusu do Královce a když jsme ho našli, ještě jsme rychle označkovali blízké křovíčko a už se mohlo jet dál. V minibusu bylo poměrně plno, tak jsme se s batohy prodrali úplně dozadu a ještě posvačili ovoce a  už už jsme vystupovali v Královci u obecního úřadu. Plán byl jasný – poslat bod se zelenou vlajkou a vyrazit zpět k čáře na zelenou. Nemyslím tím oblíbený likér, ale ještě oblíbenější polskou turistickou.
Přijeli jsme někdy po osmé, takže tma byla jako v ranci, přesto jsme první odbočku a značku našli úplně v pohodě, druhou už ne...kdo si vzpomíná na minulou etapu, tak ví, o čem mluvím – prostě typická polská zelená pro dobrodruhy. Prvním zpestřením byl rozpadlý most přes poměrně široký potok. Horem to dost klouzalo, ale Štěpán most jako první odvážně překonal, a pak nám bez batohu pomohl. Za mostkem čekal hned další zádrhel – ohradník s ostnatým drátem. Nicméně my jsme v tom problém neviděli, vlezli jsme do ohrady a začali si dělat legraci, co za nebezpečné zvíře tam asi žije...naše veselí ukončil dusot kopyt...aniž bychom se rozhlíželi, rozeběhli jsme se k ohradě a horem, dolem ….každopádně rychle jsme z ní zase vypadli. Já si trochu natrhla kalhoty, ale jinak žádné škody. Dál jsme pokračovali více či méně rozblácenou zelenou mezi břízkami a cestou se shodli na tom, že v ohradě žil minimálně Minotaurus. Dál už to všechno šlo hladce a pomalu jsme se začali rozhlížet po spaní. Já jednou dokonce tak zblízka, že jsem si zkusila ustlat rovnou na cestě, když se mi do cesty připletl kořen. Ostatní mi pomohli z pod batohu zpátky na nohy a než bys kamenem dohodil, už jsme opravdu zastýlali. Našli jsme v husté mlze celkem dobré místo, zdlábli pár bramborových placek, zapili je čajem z termosky a šli spát, tedy jak kdo...
Jistě víte, že mě občas ten spánek na ČOČi trápí, a tak to byli i dnes. Občasné Dejvyho chrápání a sny o pavoucích nebyly to nejhorší. Cca v půl čtvrté začal někdo nedaleko v pravidelných intervalech mlátit šutrem o šutr a mě se hlavou začalo honit, co se to může dít...varianta čarodějnice z Blair Witch, začátek natláčky, další trempíci, kterým spadl stan...no co vám budu povídat, dumala jsem nad tím do rána. Naštěstí to byl asi jen Minotaurus na vycházce a k nám až nedošel.



2. den - čtvrtek 25. 10. 2012 by Dejvy

Jelikož jsme měli naspáno už asi devět hodin, probudili jsme se ještě před nastaveným budíkem v 8:00. Všichni spokojeně (po dobrém spánku – asi nějaká provokace, pozn. by Špunt:) ) sbalili věci, nasnídali se a v 8:50 vyrazili. Chvilku trvalo než se neprůchodná cesta změnila na příjemně schůdnou. Hned nás ale čekal první nepříjemný kopec. Už po hodině jsme ho zdolali a šli další dvě hodiny na oběd do Malé Úpy poblíž Pomezních bud. Nakonec jediná otevřená restaurace byla „Lesní zátiší“. I přes vyjedenou denní nabídku jsme se perfektně nacpali, odpočinuli si a začali řešit další cestu.
Časově jsme na tom nebyli nejlíp, a tak padl návrh přespat ještě pod Sněžkou a na vrchol vyjít hezky ráno a pořádně si to užít. Počasí nám nepřálo, tak jsme pomalu začali přemýšlet, kde se bude spát. Pak jsme ale všichni našli dostatečnou zásobu energie a i přes zhoršené počasí a vábení otevřené „Jelenky“ se vydali vstříc vrcholu. Sněžku jsme pomalu ale jistě zdolali, bohužel opravdu silný vítr a zima nás donutili rychle vrchol opustit (dokonce i bez hledání kešek!!). Štěpánova první návštěva nejvyššího vrcholu v ČR tedy nebyla úplně vydařená, ale slovy: „tak přesně takhle jsem si to představoval.“ naši situaci zpříjemnil.
Podle mapy nás čekalo ještě pár kilometrů do Luční boudy, kde jsme chtěli zaplatit pokoj a v klidu se vyspat, ale pár set metrů pod vrcholem nás zachránila polská bouda v Obřím sedle. Ještěže jsme na ni narazili, protože nálada, tma ani déšť nás moc nepoháněli :-).
Za úžasných 200,- Kč na jednoho jsme dostali ohromný pokoj. V restauraci nám už nic neprodali, tak jsme museli uvařit na vařiči přímo v pokoji. Jelikož jsme s ním moc neuměli, měli jsme chvíli co dělat, abychom ukočírovali plamen. Ale nakonec se dílo podařilo a po moc dobré číně jsme všichni spokojeně zalehli a usnuli.

3. den – pátek 26. 10. 2012 by Štěpán

Spalo se nám nádherně až na meluzínu, která nás strašila celou noc a vyhrožovala špatným počasím na ráno. Budík byl nařízen na 7 hodin s myšlenkou odchodu okolo osmé hodiny, což se vesměs povedlo. Nejdéle nám trvalo popakovat věci, které jsme rozložili vlhké a zabahněné a od písku doslova všude, abychom je nechali uschnout. Odchod se zkomplikoval, jelikož nebylo komu odevzdat klíče od pokoje. Zůstaly tedy prostě v zámku. Neměli jsme tudíž ani komu nahlásit kam jdem a takové ty věci, co se na horách normálně dělají. Tak jsme tak napůl utekli směrem, co jsme původně chtěli hledat ještě večer místo na přespání.
Cesta česko-polského přátelství byla nádherně vydlážděná, ale místy pěkně namrzlá a klouzavá. Hlavní ale bylo, že utíkala překvapivě rychle a dle ukazatelů nám zbývala jen hodina cesty ke Špindlerově boudě. Hurá! A mašírovalo se dál. Těšilo nás, že jdeme úplně první po této cestě, o čemž svědčily jen naše stopy ve sněhu (ano, čtete dobře, přes noc nahoře na hřebenech totiž trošku podzimně nasněžilo:-) ). 
Při přiblížení k již zmíněné boudě se naše radost občas trochu pokazila, poněvadž proti nám začali občas doslova proudit lidé. Nicméně jsme se začali pro změnu radovat z toho, že se blížíme k boudě. V hotelu Špindlerova bouda jsme si dali čajíček a polívčičku a Dejvy lívance.
S vyhlídkou jen dvou kopců během dnešního dne nás nohy hezky nesly směrem Petrova bouda. Naše dohady, zda to není ta chata, co vyhořela, vyřešil pohled na ni. Vyhořela. Odlovení kešky se zájezdem Čechů a hurá na Dívčí a Mužské kameny. Od nich krátkodobé pohledy na Vysoké kolo, které střídavě mizelo a objevovalo se před námi. Cesta na něj byla vyskládána z namrzlých kamenů. Nahoře mě překvapily sněžné jámy, jelikož jsem v životě zatím neviděl sněžné jámy bez sněhu :-) - pro ty, co nevědí, o čem mluvím, je to díra jako kráva do Polska, dle Dejvyho zkratka, jak se do Polska dostat za 3 sekundy. U rozcestníku byl odeslán bod, čajová přestávka s horalkou a bonbónky. V tom se nečekaně otevřela nádherná scenérie kopců a kopečků na české straně. Vidět Ještěd z takové dálky se nám zatím nepoštěstilo (rozuměj – Krkonoše halila hustá hlma.)
To už jsme ale mašírovali, za Špuntíkova vzpomínání, kde a kdy už tu všude byla, po červené – jako celý den – dál. Jelikož nám všem bylo známo, že cesta už bude pouze z kopce, nožičky šlapaly skoro samy. Cesta nás zavedla na Voseckou boudu, pivo, čaj, zelňačka a Dejvy si dal pro změnu palačinky. Kromě nás tam byl ještě další zákazník, pán, co přijel na kole s jednou vidlicí, z čehož byli ostatní dost konsternovaní . Pozval nás do Harrachova do své hospody Depo s lokomotivou a ponorkou na přespání. „Bohužel prý né do postele,“ povzdychl si Špunt. Zahřátí a odhodlaní jali jsme se pokračovat kilometr z kopce a dál po zelené. To už se nám moc nelíbilo, jelikož Terexova cesta se klikatila po kopci jako černý had. Bohužel asfaltový, což chodidlům moc nepřidalo a rozhlížení po místě na přespání se stalo intenzivnějším. Po mých obavách, že nic nenajdem, nám Krakonoš nebo jiný správce poslal přístřešek. Poprvé za celou etapu byly využity oba vařiče na čajíček a výborný špagety s uzeným. Nášup schovaný na ráno, snad to moc nezmrzne. Z plachty jsme zhotovili dveře, ustlali si a při povídání už usínáme.

4. den – sobota 27. 10. 2012 by Maru

Tak já nejdřív začnu popisem našeho luxusního přístřešku, kde jsme nocovali. Byla to v podstatě dřevěná střecha s půdičkou (kde spal Dejvy) a poličkou kolem dokola, takže jsme se dole pohodlně směstnali ve třech a všechny krámy naházeli na polici.
Ráda bych teď navázala na Štěpánův popis třetího dne slovy „ráno jsme se probudili“, ale není to tak jednoduchý. I standardní spáči (jako já) spali tuto noc tak tři, maximálně čtyři hodiny, a to ani ne tak kvůli zimě, jako spíš kvůli tomu, jak zběsile se třepetala plachta ve dveřích. Do hor totiž dorazil blizard a částečně nás navštívil i v naší dobyté dřevěné budce v podobě nafoukaného sněhového poprašku. Kluci byli nuceni si v noci odskočit a pravidelně nás tak informovali o velikosti závějí a zároveň nás odradili od pokusu jít se ven vyčůrat.
Ráno jsme do sebe ve spacácích natlačili margotky, horalky a zlaté polomáčené, vypili vlažný čaj z termosky a urychleně si sbalili. Vyrazili jsme krátce po deváté směr Harrachov po zelené. Cloumal s námi vítr a do obličeje nám létaly takové ty malé ostré ledové kousky, takže jsme byli rádi, když jsme došli na rozcestí s červenou. Po čaji a další margotce jsme celkem rychle došli do Harrachova, našli kešku a posléze i pivovar Novosad. Špunt s Dejvym si dali řízek v pivním těstíčku, já a Štěpán buřty na pivu. Oč lepší byl oběd, o to horší bylo zjištění, že zmrzlinové poháry, co mají v jídelním lístku, už dávno nedělají. Dejvy musel zavolat mamince, aby nám našla nejbližší místo, kde nám dají nějaký dezert do naší prázdné sladké kapsičky. Venku mezitím neustávala vichřice a nám chodily z různých míst po Čechách zprávy, kolik kde už napadlo sněhu. Našli jsme celkem příjemné vlakové spojení do Prahy ve tři hodiny a měli tím pádem dost času. Návrh se naložit do pivních lázní neprošel, protože panovaly oprávněné obavy, že bychom se z nich nemuseli dostat. Sebrali jsme se a šli jsme na palačinky dle souřadnic Dejvyho maminky. Byly by jistě vynikající, kdyby neměli otevřeno až od pěti.
Cestou na nádraží jsme naštěstí narazili na hotel Diana, kde nám grog a poháry udělali (horké maliny, broskve a jahody), akorát jim to trochu trvalo, takže zbývajících 1,5km na nádraží jsme šli trochu svižněji. Ve 14:58 jsme vyrazili směr Tanvald. Do Tanvaldu jsme dojeli ještě celkem v pohodě, ale hned po chvilce ve vlaku směr Praha jsme zastavili ve svahu, protože nám na koleje spadl strom. K radosti všech jsme museli počkat na hasiče z Liberce a už asi po hodině zevlení jsme se opět rozjeli. Bohužel jsme tím pádem ale nestihli rozdělat vařič a udělat si výbornou čínskou polévku. Cestou jsme hráli kontakt, a pak jeho variantu po dvojicích, co nevím, jak se jmenuje, nicméně tam na mě Dejvy vymýšlel samý špeky, jako hututu apod.
První poznámka pod čarou: Štěpán si jako suvenýr z ČOČe veze nafukovací míček s motivy Cars (nebo Cars 2 nebo jakýkoli jiný Cars), který sebral cestou z pivovaru.
Druhá poznámka pod čarou: Špunt si jako suvenýr z ČOČe veze uříznutou větvičku z fíkusu, co roste v květináči hned vedle stolu, u kterýho jsme v pivovaru seděli.

Tak zase příště – ČOČ!!!

Vytvořil: Fabian | Přidáno: 2012-10-28 17:04:11 | Sdílej na Facebooku