ČOČ - 13. Etapa (Náchod - Královec)
k článku je připojena galerie13. ETAPA – Broumovský výběžek
Pátek 10. 8. 2012 by Destil  Na tento ČOČ jsme se balili high-tech přes sdílený dokument. Fungovalo to pěkně a navíc všichni víme, kolik mají ostatní podprsenek:) Sraz byl tradičně na Hlaváku v Bille, odkud jsme odešli každý se stylovou taškou. Na této etapě vítáme nové členy, Štěpána a Lenku B. (která fakt potřebuje přezdívku). Zase ale nejede Péťa, takže ani nikdo neběžel tři minuty před odjezdem vlaku pro Whooper. Cesta vlakem byla kratší než obvykle, měli jsme dostatek piva a Metaxu, kterou jsme museli vměstnat do placatky přeléváním zbytků do našich žaludků na každé zastávce. V Hradci přistoupil Klouzek a bavil nás umělými vousy (někomu ten kofola knír držel na batohu až do konce, že Štěpáne:) pozn. by Špunt ). V Náchodě na nás piva nějak dolehly, tak jsme přejmenovali Náchod na Záchod. Ale nechtěli jsme platit pět korun, tak jsme jim znesvětili křoví. Na spaní jsme šli docela chvíli. Lukáš prosazoval hospodu ve Žďárkách, ale u kešky jsme našli super spací místo a odhlasovali jsme, že ve vlaku jsme pili dost. Dali jsme si studenou večeři a Lukáš se Špuntem šli na večerní koupání. Ve spacáku nás Špunt potom všechny psychoanalyzoval. Zjistili jsme, že Lukášova družka je plastová, ta Klouzkova je klidná a bimbá hlavou o žárovku, Štěpán poházel kamarády po zemi, kde se také válí Špuntovy ambice, Lenky partner byl pouze na Skypu, Domča žije v pralese a moje partnerka mi sežrala všechny kamarády. :) Sobota 11. 8. 2012 by Lukáš V noci docela pršelo a Destil na kraji plachty trochu zmoknul (až budem příště vzpomínat, pro kolik lidí je plachta, tak sedm je opravdu maximum i s ponči na boku:) ). Ráno to ale už bylo lepší, i když byla docela zima. Takže ranní koupání neproběhlo. (Za to proběhly Klouzkovi houby – na vysvětlenou – Klouzek vstával brzo a divil se, že my ještě spíme, tak vyrazil na houby, sesbíral si nějaké mochomůrky a ty si potom na vařiči smažil k snídani... a asi myslel, že nás tím motivuje další den vstát dřív – můžete si sami tipnout, jak to dopadlo:) ) Vyrazili jsme někdy po desáté směr Malá Čermná, což je v tomto místě poslední česká vesnička. Proto jsme taky včera spali u kešky a nešli do hospody, protože ta byla jiným směrem. Cílem na oběd byla Pstružná, kde prý, dle infa z vlaku, mají výbornou restauraci s čerstvými pstruhy. (A měli.)  Po obědě jsme se opět vydali do kopců podle naší pět let staré mapy. Díky tomu jsme ne úplně chtěně strašným krpálem (ale po značce) a schodech vylezli k polské atrakci Bledne Skaly. Zde turistická červená prochází skalními útvary, které se různě po chodníčcích prolézají. Vstupné bylo 30,- Kč, což se nám nechtělo platit, ale po prolezení skal jsme toho vůbec nelitovali. Do některých štěrbin jsme se cpali s batohy opravdu špatně a užili si při tom dost srandy. Neděle 12. 8. 2012 by Klouzek Vstávali jsme dost pozdě. (Kdo tipoval správně?) Já jsem se vyhrabal až před devátou. Jelikož jsem ostatní ještě nechtěl budit, nasbíral jsem si k snídani trochu hub, došel pro vodu a když jsem se vrátil, ostatní už se pomalu probouzeli, (A na nás dělal ramena, že už je zase vzhůru bůhví jak dlouho:) ) takže když jsem dovařil čaj na vařiči, většina už byla na nohou. Po vydatné snídani jsme kolem jedenácté vyrazili přes kopec směrem na Božanov. U božanovského kostela byla pauza, protože ostatní neúspěšně hledali kešku. Potom jsme za svitu sluníčka pokračovali do Otovic. Cestou jsme míjeli statkářské pěti-jamkové golfové hřišťátko. V Otovicích jsme měli malé dilema, na jakou stranu se dát. Otázkou bylo, kde je otevřená hospoda. Zvítězila varianta směrem k hranicím, kde jsme si dali parádní oběd v restauraci U Bartošů. (Paní servírka po placení se nás ptala, kam vyrážíme, a když pak viděla nás holky s krosnama a v kraťasech, zeptala se, co budem dělat, až tam budou kopřivy – naše odpověď: „Buď kalhoty....nebo au.“ ji pobavila. Nicméně posléze se ukázalo, že asi opravdu věděla, kam jdem, neboť druhou část odpovědi jsme opakovali většinu cesty.) Po obědě následovala koupel v místní říčce (zase jsme dělali ostudu). Voda byla překvapivě relativně teplá. Těsně před čtvrtou jsme vykoupaní pokračovali po zelené směrem na hřebenovku. Tedy, nebylo to tak jednoduché, protože se nám turistická zelená jaksi ztrácela. Pak se ovšem znovu připojila k hraničním patníkům a začalo stoupání do kopce. A pak se šlo zase z kopce, což se nikomu nelíbilo, protože jsme pak celé klesání zase hned museli vydupat nahoru. Pak se cesta poněkud zhoršila. Cesta zarostlá malými habry, kopřivami a dalším klestím se místy měnila v téměř neprostupnou kamenitou houšť. (Někteří z nás se dokonce začali zabývat teorií, že patníky sem někdo naházel ledabyle z vrtulníku...) Takže jsme nakonec všichni přešli na neznačenou, nicméně normální hřebenovku. Po té se šlo už celkem dobře. Po čase se k ní dokonce opět připojila značka i hranice. Kolem půl deváté jsme v lese nad polským kostelíkem rozdělali ležení a uvařili kuskus s uzenými kuřecími stehny. Poseděli u ohýnku a po čaji a pár historkách šli spát. Pondělí 13. 8. 2012 by Štěpán Klouzek zapomněl napsat, že jsme před spaním ještě hráli hru, co si vezmu na Aljašku. Pěkně jsme potrápili Destila, než přišel na princip (klíč) této hry. Ráno, ty co spali né tak hlubokým spánkem, probudil blízký kostelík v sedm hodin, potom hrála trubka. Bohužel skladbu ani rytmus jsem nepoznal, jelikož asi minutu poté jsem zase usnul. Po druhé mě probudil Klouzek při vstávání s Destilem. Ze spacáku mě ale stejně dostalo až volání, že už bude čaj. Ostatní, co ještě byli zachumlaní ve spacáku, vstali až po třetí výzvě, aby vstali. (Njn, pořád nám to vstávání nějak nejde...:) ) Ke snídani bylo, co kdo chtěl a co zbylo (paštika, smetanito, buchtu, zbylý kuskus, co nikdo nechtěl a stehýnko od večeře). Dnešní ranní vyražení bylo nakonec dle mého cca po půl jedenácté. Po dvou kilometrech následovala cache u hraničního kamene. Následovalo logování a mírné opravy náplastí na nohou. Pochodovali jsme po zelené turistické značce s malými obchůzkami kopců po modré turistické, né až tak brutální. Vše by pokračovalo ok, kdybychom po mírné zastávce s Klouzátorem při dohánění ostatních nezahli mírně doprava místo ostře doprava a po staré ještě viditelné modré nepokračovali dále. Když jsme začali znatelně klesat a mě to začalo být opravdu divné, Klouzek nahodil mobil a volal. Fabián prozradil, že uhli místo doprava, ostře doprava. Tak naše kroky vedla dál cesta směřující už správným směrem, ta se však náhle změnila na srnčí stezku, která nás dovedla do údolí, kde jsme nalezli žlutou značku vedoucí k modré. Díky dobrému odhadu směru jsem po chvilkovém funění do kopce zaslechl Lukášovo pískání a byl už v pohodě. Shledání na sebe nedalo dlouho čekat. A nejhorší dnešní výšlap následoval. Vrchol 836 m.n.m. Po motorkářské trati pro závody do vrchu. To nám ještě nebylo známo, že následující kopec o padesát výškových metrů vyšší bude táhlejší a pro turisty méně přívětivější. (U rozhledny jsme tiše předpokládali stánek s pivem, ale nic než rozhledna tam nakonec nebylo.) Pohledy a komentáře lidí, co došli za mnou byly o dost naštvanější nebo vyřízenější, co do výrazu nebo úsměvu. (Nicméně na rozhlednu se většina vyšplhala. A dokonce jsme logovali i zdejší kešku – tedy až potom, co jsem pod jedním kamenem – podle hintu – našla nejdřív hada, ale pod dalším už krabičku) Vyřízené pohledy vystřídal jasný cíl – co nejdřív doplnit vodu, jelikož docházela. Odchod zdržel Klouzek. „Tam jsem se posral.“ - tento proslov pronesl později v časové linii, sledujte následující text (Tímto způsobem uchovávám vzpomínky z hospody, která bude uvedena ondyno.) Naše kroky následovaly již jen modrou značku přes protest Klouzka, že nepůjdeme úplně po hranicích. Modrá klesala a klesala do vesnice, kde nás po dvou kilometrech po asfaltu čekala zavřená hospoda. Zde moje touha po pivu neboli vůle jít se úplně ztratila. Destil s Lukášem v sobě našli ještě kousek schované energie a došli k hodnému pánovi pro vodu (a já mezitím došla zalogovat kešku u místního kostela). Byla to pro mě živá voda, obzvlášť, když s vodou donesli zprávu, že u hranic je otevřená hospoda. S vypětím všech sil jsme došli do hospody U Krokodýla. Zde po sestupu a delší době bez pití do mne padaly piva jedno za druhým. Pak přišlo papání, pár krvesajů, po tom, co jsme přemluvili paní, aby našla další „láhev“. Pak došla láhev a přišly Magistry i s pánem, co se šel opít po rozchodu s přítelkyní a začal obsluhovat místo paní domácí, která s náma komunikovala anglicky výrazně lépe než česky. Holt to byla Polka. Co dodat, padlo spoustu hlášek typu: „Knedlíky moc nemusím, ale tyhle jsou dobrý, je tu hodně omáčky a masa“ (by Lukáš). Když Lukášovi přinesli objednané palačinky a jednou si kousnul, zahlásil: „Tak jsem zjistil, že nejsem na sladký.“ A poslední, co si pamatuju, je vzkaz Péťovi na pohled: „ČOČ, vole!!“. Vše probíhalo v bujarém ražení. Po deváté jsme smutně odcházeli se zjištěním částky útraty. Následovala nejkratší možná cesta směrem k lesu přes bažiny, potoky, železniční násep s brozením a koupáním ve Stěnavě. Pak asi sto výškových metrů skrz ostružiny k rovnému plácku na spaní. Rychlé postavení plachty a uložení ke spánku.  Úterý 14. 8. 2012 by Lenka B. „Na to krušné ráno nerad vzpomínám!“ Tohle heslo zcela vystihuje úterní ráno. Určitě během ranních hodin proběhlo několikrát myslí Lukáše, Domči a Destila, kteří nebyli zrovna čerství. Bohužel se záhy ukázalo, že nemohou pokračovat v ČOČi a opustili nás. Posnídali jsme zcela luxusně chleba s oblíbeným smetanitem a kusem lovečáku a vyrazili jsme po desáté hledat zelenou – KČT si z nás dělal šprýmy. Brodili jsme se houštím, lesem, loukou, potokem a našli jí. Schovávala se mrcha zase „pod sjezdovkou“. Nahoře nás čekala odměna v podobě „cachesky“ :) Kříž smíření a Špunt nám obětavě přečetla celou historii místního masakru. Po skupinové fotce jdem dál po čáře kolem borůvčí. Holky jedny fialový kulatý po nás se Špuntem pořád tak mrkaly, až jsme si zmazaly pusinky. V lese jsme potkali pár šílenců běžící orienťák .. Dostali jsme se k civilizaci a u hraničního přechodu Zdoňov jsme si dali pikao pauzu. Po průzkumu mapy padlo rozhodnutí vydat se polňačkou a skrz les na modrou cyklistickou. Polňačka vedla přes priwatnou cestu a mega divný velký kozy. Naštěstí se nás bály víc, než my jich, a utekly. Lesem jsme to střihli kolmo dolů a já začala pociťovat bolavé koleno – auvej. Nadále přišlo brození – tentokráte bez úhony, jen pár kopřiv (kalhoty - nebo au). Údajná asfaltka byla taková zpevněná cesta a po ní jsme štrádovali k osadě Libná, kde bylo v plánu doplnění vody a případně oběd. Po sluníčku se šlo hůř, náhle se však mezi stromy vynořila zázračná cedule /ZASTAVENÍ V LIBNÉ 0,5 km/. Výrazně jsme ožili a přidali do kroku. Osada Libná z dáli vypadala vylidněně (4 roubenky). Avšak u jedné spásná žena sekala trávu.(Jak jsme později zjistili, byla to jedna z pěti současných obyvatel této zapomenuté osady.) Do zorného úhlu se vynořilo tee-pee (jůů) a boudička s občerstvením (jupíí) a otevřené okénko (no ty vole! V takových velkých vesnicích – dvě hospody – a vše zavřeno – tady prdel světa a luxusní posezení?!) Naše šenkýřka točila Krakonoše, v lednici měla Kofolu, frisco, lahvovou malinovku – co hrdlo ráčilo. Navíc za ní běhal takovej malej sladkej rarášek, do kterého jsme se se Špuntem na první pohled zamilovaly. Uplatily jsme ho dvěma plyšovýma nesmyslama ze včerejšího automatu a koupily si jeho přízeň. No ale, pak přijel tatínek....:) Dívčí část pookřála a Špunt rozvíjela teorii, že takovej život by tu zvládla … no, stál by za hřích …............. Daly jsme si klobásu, hermoše a Klouzek začal být mimo svou kůži (dal si jen jedno pivo, nechtěl hermelín a šel na sluníčko). A měli tu i pohledy! S těžkým srdcem a dobranou vodou vyrážíme směr další keška. Tu jsme u hraničního dubu úspěšně objevili a Štěpán pro ni obětavě vylezl. Po logu pokračujeme po zelený, která byla mnohem příjemnější, po pískovci, borůvčím, kolem krásných skal a pěkných výhledů. A pak to přišlo, Sjezd dolů. Před ním jsme se posilnili diskem, poslali bod, Špunt nás rozdělila na sjezdaře (Špunt) a vrchaře (my zbylí), což se následně hned projevilo. Neodpustili jsme si poznámku Klouzkovi, že mu opravdu není dobře – zatím nám to nevěřil a zapíral. Po zdolání prudkého klesání následovaly břízky, se kterými jsme vedli nelítostný souboj. Pokračujeme malebnou luční loukou a ani mi nevadilo, že je to zas do kopce. Vrcholovou luční zevlujeme a Špunt nás zasvěcuje do tajů louky. Pohled do dáli nám poskytl výhled na předešlé vrcholy – tak tam jsme před chvílí byli. Pokračujeme v sestupu dolů a já se nechávám unášet představou piknikování na louce (tady by to dost šlo!) Pořád po zelený nás cesta dovedla ke kládám, kde si se Špuntem děláme romantické foto s posledními dnešními paprsky. Klouzek přiznává, že mu fakt není dobře a osočuje nás, že jsme mu to přivolaly. Výjimečně nestřiháme (je tam brčál) a po cestě docházíme do Petroviček. Což byla nouzová varianta odjezdu č. 1. Uznali jsme, že se nám domů ještě nechce, prohlídli si místní kouzelný kamenný kostelík a vydali se opět, překvapivě, po zelené. Věděli jsme, že nás čeká kopec, ale tohle?! To byl kurva kopec. Kluci postupně odpadli s toaleťákem v kopci a odlehčovali si. Já a Špunt jsme dofuněly až na vrchol. Už už jsme chtěly zakempit na docela slušném plácku pod skálou a hle – v dálce mezi stromy vykukoval nádherný altán. U něj byla i naše vytoužená studánka. Doplnili jsme vodu, zakempili v srubovém altánku a uvařili si těstoviny se sýrovou omáčkou. Klouzek po večeři vytuhl s teplůtkou a vážně nebyl ok. A já se konečně u bublající studánky koukla na Perseidy a sladce usnula. Středa 15. 8. 2012 by Špunt Ráno jsme byli domluvení, že vstaneme v osm hodin, než však stihl Lence zazvonit mobil, přijeli a čtyřkolce lesáci a se slovy, že nám udělají budíček, začali motorovkou kácet stromy u té skály, kde jsme původně chtěly s Lenkou spát. Jinak ráno bylo v altánku naprosto luxusní, posnídali jsme, dopili čaj z večera, doplnili vodu ze studánky, počkali, až si Klouzek sbalí :) a vyráželi asi ve čtvrt na deset dál po zelené, tedy i po čáře. Jako první nás čekal výšlap na Jánský vrch. Těsně před ním jsme narazili na partičku, která nám zjevně záviděla altánek, a tak si u Krausovy vyhlídky stavěla svůj. Vyhlídka to byla opravdu pěkná, bohužel pokus o „Titanic“ fotku nevyšel, neboť Klouzek ten film buď neviděl a nebo to není ale vůbec romantik. Kousek za vyhlídkou byl už vrchol, kde hranice zatáčela ostře vpravo a my začali pro změnu klesat. Loukou jsme sešli až dolu k potoku, odkud začal dnešní první brutal výstup – tzv. sjezdovka – a to svahem vedle vodopádu. Když jsme se vydrápali nahoru, podle GPS jsme zjistili, že keš u vodopádu je od naší oblíbené polské zelené turistické daleko, navíc podle listingu má být pěkný pouze po vydatných deštích, tak jsme se na něj vykašlali, napili se výborné vody z ranní studánky a vyrazili dál. Podle mapy jsme tušili, že nás čekají dva velké výšlapy (dle našeho slangu 2KK – dva kur** kopce), a tak jsme na první z nich naplánovali sváču a na druhý oběd. Cesta utíkala ale lépe, než jsme čekali, což možná bylo způsobeno tím, že tuto část zelené neznačili z vrtulníku, hraniční patníky sem kdysi opravdu někdo donesl a občas tudy asi i dnes někdo chodí. Při první pauze, kde jsme Lence raději zavázali bolavé koleno, jsme jako na dlani viděli hřeben, po kterém vedla zelená dál, a dospěli k závěru, že i s bolavým kolenem bychom měli stihnout dřívější spoj domů. A opravdu, na druhém kopci jsme byli za chvilku a rozhodli se před závěrečným sestupem pro lehký oběd. Chvilku napětí jsem si prožila, když jsem nemohla najít mobil, abych poslala bod a chvíli to vypadalo, že se budu vracet až k vodopádu. Naštěstí se ale mobil našel a my tak mohli v klidu rozvíjet teorii, že je lepší si říkat, že nás čekají velké kopce a být připraveni na nejhorší, protože ono je to pak nakonec oproti představám celkem v pohodě. Bohužel tuto teorii jsme podcenili před závěrečným sestupem – čekali nás slabé dva kiláky dolu k asfaltce a zelená byla do té doby přece pěkná, značená, takže jsme se prostě už viděli dole. Jako správný sjezdař jsem vyrazila napřed a zbytek výpravy za mnou v rozestupech daných jejich aktuálním fyzickým stavem. Začátek byl v pohodě, ale pak, asi tak od pátého patníku jsem měla neodbytný pocit, že jsem si doma zapomněla slaňovací sedák nebo rovnou padák. Záhy jsem si vybavila jinou teorii, kterou jsme s Lenkou rozvíjeli předchozí večer, a to, že polští turisté zkouší, co lidé vydrží. No, a tak, když nás neodradili ani kopřivy, ani nedbalé značení, ani velké krpály nahoru, tak na nás zkusí svah kolmo dolů. Jenže polští turisté nevědí, že zelená je cesta, po které chodí tuláci, takže jsme zvládly i tuhle nástrahu a zdárně došli až k hraničnímu přechodu. Zde jsme udělali skupinové foto u velké polské cedule, koukli kudy půjdeme příště dál a už vyrazili směr „vnitrozemí“. Když tu vidíme kluky, jak zastavují u jednoho (no dobře, hned u prvního:) ) z mnoha zdejších příhraničních obchodů a sundavají batohy, což mohlo znamenat jediné – občerstvovací pauza. Za zmínku snad stojí pouze to, že si Klouzek nedal pivo, ale pitíčko s brčkem a šel si sednout na sluníčko (že by mu pořád nebylo dobře?), a to, že si Štěpán koupil rovnou šestnáctku (asi aby mu bylo ještě lépe:) ). Po dobu cesty po asfaltce do Královce se nic zvláštního nestalo:) a v momentě, kdy jsme se zrovna před obecním úřadem dohadovali, kde že je ta autobusová zastávka, přijel minibus a my tedy rovnou nastoupili. Asi nikoho nepřekvapí, že autobusem z Královce do Žacléře jsme jeli jenom my, naše batohy a náš pětidenní odér. V Žacléři jsme opět rovnou bez čekání přestoupili do busu do Trutnova, kde už byli i jiní lidé – chudáci. Čistá trička, ponožky apod. jsme si totiž oblékli až v Trutnově na nádraží (upřímně, ne že by to extra pomohlo, ale už pro ten pocit:) ). Do odjezdu rychlíku byla necelá hodina, a tak jsme navštívili místní nádražní bistro. Rychlík v Trutnově začínal, takže nám pěti (rozuměj Špunt, Lenka, Klouzek, Štěpán a věrný kamarád odér) nečinilo problém zabrat prázdné kupé a udržet si toto pohodlí až na hlavák. Cesta zpět probíhala, dalo by se říct, až klasicky – tzn. výtuh. Předtím jsme si ale ještě zahráli párkrát prší, v kterém prohrával především Klouzek, což ho jistě vzhledem k starému českému přísloví jistě potěšilo. Na hlaváku jsme už jen sehnali známky na zbývající pohledy, koupili zásoby do domácích ledniček a přesedli na vláček domů, ve kterém jsme potkali Áju. Před devátou jsme se už loučili na řevnickém nádraží. Tak zase příště ČOČ!!  |