Den 1. Středa 8. 2. 2012 (by Péťa)

Letošní první etapa byla plánována již poměrně dlouhou dobu jako poklidná zimní etapa. Ta se však vlivem tlakové výše nad Ruskem změnila v „Útěk do divočiny II“. Před odjezdem hlásil český hydrometeorologický ústav „silné mrazy“, „vysoké nebezpečí“ a teploty dosahující -30°C v mrazových kotlinách. Na víkend (4. den etapy) bylo předpovězeno překonání teplotního rekordu pro Českou republiku, imo -42°C z pražského Klementina ve 20tých letech minulého století. Pokoření se očekává na Kvildě – tam tedy naštěstí nejdeme. Každopádně Klouzek si prozřetelně pořídil LIDL teploměr, takže o aktuálním překonávání teplotních rekordů budeme v kronice informovat.

Krom teplotních rekordů v této etapě překonáváme i rekordy početní – 7 lidí na etapě ještě nebylo. Vděčíme za to zakladateli celého projektu ČOČ Petrovi, který se nám po 11ti etapách opět připojil, a mé kamarádce Marušce, která vyrazila na ČOČ poprvé. Je zajímavé, že s klesající teplotou roste počet účastníků.

Ale již k samotnému čundru. Sraz byl určen na třetí hodinu odpolední na Hlaváku před Billou. Já z domova odešel o trochu dřív a před odjezdem jsem se stavil pro benzinový čistič do vařiče a do půjčovny pro žďárák. Časově vše vycházelo a pár minut před třetí jsem dorazil na místo srazu, kde už čekali Špunt, Domča, Petr a Lukáš. Ukázalo se, že benzínový čistič koupil i Petr a tak jsme s sebou nesli cca litr a půl této hořlaviny. V nejhorším se to dá pít, protože nezamrzá.

Cíl vlakového spoje je Mladkov, kde skončila minulá etapa. Trasu co naplánoval IDOS jsme mírně prodloužili, abychom mohli jet s panem Jančurou žlutým vláčkem Regiojetem. Po internetu jsem měl zaplacené jízdenky do dvou kupé, nastala však změna vagónu a místo kupéčkového vagónu nás čekal vagón běžný sedadlový. Zabrali jsme si tak dva stolky a spontánně se tak rozdělili na dvě části. Skupinka pivařů se skládala ze mě, Klouzka, Lukáše a Maru, zbylí tři členové nazváni byli vinaři. Jak později uvidíte, toto dělení nebylo pouze na základě preferenčního moku.

Naše skupina v Bille nakoupila braníky, což se ukázalo jako zbytečné – v Regiojetu se prodává Svijanský Máz za dvacku. Tak příště. Místo Svijan jsme z jídelního menu vyzkoušeli Sushi Samurai Set – v kombinaci s Braníkem dokonalá volba. Cesta do Ústí nad Orlicí, město trvala 1,5 hodiny – tedy tak cca 1 pivo na půl hodiny. Spolucestující byli evidentně rádi, že jsme s nimi nejeli až do žiliny a úspěšně v Ústí vystoupili a ještě se vyfotili s vlakuškou.

Následující spoj do Ústí nad Orlicí (nikoli město) odjížděl až za hodinu a tak jsme se rozhodli zajít do nádražky. Ústí nad Orlicí, město je však malá zastávky, nádražky nemaje. Nejbližší hospoda byla hotelová restaurace UNO, až později jsme se dovtípili, že je to asi zkratka Ústí nad Orlicí. Hotelová restaurace je něco krapet jiného než nádražka a tak jsme se s naším lesním outfitem zprvu zdráhali vstoupit. Žízeň však zvítězila a my zasedli k bíle prostřenému kulatému stolu. Číšník byl evidentně nějaký nováček, neznal jídelní lístek a na dotaz „jednu krasomilu“ jen vyvylil oči. Krasomila byl míchaný nápoj z mléka, smetany a nějakého chlastu. Maruška si objednala Bloody Mary, což číšník potvrdil: „Takže jednu Blue Marry.“ To, co přinesl, byla průsvitná skoro bezbarevná věc v Martini skleničce, posypaná pepřem. Inu – jiný kraj, jiný mrav. K pití nesměla chybět nějaká drobnost, v mém případě tousty s hermelínem a brusinkami a Petr si dal nějaký olivový salát. Číšník nás během obsluhování několikrát velice zklamal, například tím, že Petrovi podal salát z pravé strany. Naštěstí ho pak neúčtoval :). Po pěkném posezení v nóbl nádražce UNO jsme odešli na nádraží, vlakem přejeli jednu stanici do Ústí nad Orlicí, oběhli budovu na jinou kolej a nastoupili do motoráčku směr Mladkov. Cesta oběhla poklidně, bez novin, občerstvení a vlakušek – zkrátka zpět u ČD.

Po příjezdu do Mladkova jsme vyrazili do, z minulé etapy vytipované, restaurace u Bohouše, kde nás přivítala velká plazma s puštěnou televizí, paní hostinská, a několik dalších hostů. Objednali jsme si 2 pokoje, prý je v nich zima – ale to nám nevadilo. Paní aspoň zapnula topení. K večeři jsme si dali vynikající hrachovku, někdo i dvakrát (že, Klouzku). Se zavíračkou jsme si nechali natočit pivo do PETek a odebrali se do pokojů. Rozdělení bylo opět jasné – pivaři x vinaři. Pokoje byly chladné, ale topení topilo, tekla teplá voda a nikdo jiný v penzionu ubytovaný nebyl – takže nebylo koho rušit. Zábava pokračovala ještě pár hodin, zbavili jsme se zbylého piva, vína a Johny Walkera. Na pivařském pokoji ještě proběhl názorný experiment – vsadili jsme se jaká je teplota uvnitř radiátoru. Tam jsme poté zavedli sondu Klouzkova teploměru. Po vytažení ukazoval teploměr 55° a maximální dosažená teplota byla Hi. O skutečné teplotě v radiátoru můžeme s jistotou prohlásit, že je vyšší než teplota tání plastu na sondě teploměru. To, že se teploměr roztavil, jsme ale zjistili až druhý den. Po pokusu jsme zalehli do spacáků a usnuli.

Vinařský pokoj asi také poklidně spal, neboť na můj dotaz „Spinkáš?“ doprovázený jemným zaboucháním na zeď nikdo neodpovídal…

Den 2. Čtvrtek 9. 2. 2012 (by Maru)

Jako první zástupce pivní sekce se do příjemné pokojové teploty sedm stupňů probral Klouzek a jal se vařit čaj do termosek na pisoárech. Péťa o něco později vyprostil kdysi plně funkční LIDL teploměr z topení. Kuchař měl dorazit až na devátou, takže jsme na něj se snídaní nečekali a pomohli Lukášovi s muffiny, neboť si s nimi evidentně nevěděl rady a převážně na ně smutně koukal. Navzdory časnému vstávání to byl právě Klouzek, na kterého nakonec všichni při odchodu čekali. Rozloučili jsme se s Bohoušem a vydali se po silnici do kopce směrem na České Petrovice. Podle návleků, případně jejich absence, bylo možno rozeznat členy pivní a vinné sekce. Svítilo sluníčko a stoupáním jsme se zahřáli, takže to ani nevypadalo, že by měly za pár dní přijít rekordní mrazy. Brzo odpoledne jsme dorazili k Zemské bráně – kamennému mostu se zmrzlým vodopádem poblíž, udělali několik společných fotek a odbočkou ze silnice se vydali do strmého kopce. Po 200 metrech se nahoře vyloupla chata, která vypadala jako úplná Hospoda na Mýtince, ovšem byla to Orlická chata U Rampušáka. Vstoupili jsme k překvapení presonálu poněkud netradičně přes letní terasu a dali si oběd s fazolovou polévkou, tmavým Bernardem a Kofolou. Po tomto příjemném zážitku jsme chatu, tentokrát již hlavním vchodem, opustili a mířili dál směrem k vrchní Orlici. Počasí se odpoledne trochu pokazilo, zatáhlo se a začalo foukat. Ve čtyři hodiny jsme sešli ze silnice a vydali se do nitra vytipovaného lesíku, takže teď už i pivní skupinka nasadila návleky. Péťu nepříjemně překvapily jeho maskáčové návleky, které, soudě podle velikosti, pocházely zřejmě z výprodeje severokorejské armády. Petr po chvíli brození v závějích zavelel zastavit a vybudovat tábor. Odhrabali jsme sníh na ohniště, kluci zatím porazili strom a nařezali polínka. Pak jsme za občasného střídání u lopaty postupně vykopali čtyři záhraby, tři pro dvojice Petr + Domča, Špunt + Klouzek, Maru + Péťa a jeden zvlášť pro Lukáše. Láska a mládí jsou sice hezká věc, ale kopání záhrabu a řezání dříví prostě zahřeje v jistých chvílích spolehlivě víc. Ještě víc ovšem zahřeje vykopávání kolíků na celty zamrzlých ve sněhu, jak jsme ale zjistili až následující den. My jsme nejdřív nad záhrabem upevnili celtu, což se ukázalo být poměrně krátkozraké vzhledem k faktu, že žďárák s karimatkami, alumatkou a spacáky bylo potřeba narvat dovnitř a celá akce tak připomínala spíš porod naruby. Budování tábora trvalo skoro tři hodiny, takže se zatím setmělo a byl čas na večeři. K ní se podávaly těstoviny Amore Mio a ledově vychlazené černé pivo, které jsem jaksi zapomněla v batohu, takže alespoň mohla pivní sekce důstojně oslavit hotové záhraby. Ohřáli jsme vodu do PETek (některým se to povedlo až na počtvrté) a ty pak rychle šoupli do spacáků, aby se stihly trochu prohřát. Protože tak nějak nebylo co dál v mrazu a tmě dělat, zapadli všichni poměrně rychle do záhrabů, což bylo díky lahvičkám doprovázeno komentáři „ Au, to pálí.“ a podobně. Následovaly komentáře typu „Je teprve devět. Aha, tak proto se mi nechce spát.“, načež obvykle do pěti minut dotyční usnuli.

Den 3. Pátek 12. 2. 2012 (by Špunt)

Ráno v záhrabu bylo příjemnější, než by člověk čekal. Tedy alespoň pro většinu z nás. Lukáš, který byl jiného názoru, vstal dřív a rozdělal oheň. Když jsme se my ostatní konečně kolem deváté rozhodli vylézt z teplých spacáků a přišli k ohništi, říkal něco o tom, že mu snad k ránu bylo trochu chladno. Posnídali jsme poridž, který jsme měli připravený z domova dle receptu z Tuláckého zápisníku, jelikož chleba by po mrazivé noci byl zmrzlý na kost (něco jako Lukáš..). Vydatná, teplá a sladká snídaně byla po ránu to pravé a tak jsme vcelku rychle zabalili a vyrazili zpět k silnici. Ani cestou zpět kolem obory nikdo do potoka nespadl, i když Péťa jako správný fotograf byl připraven. Po silnici cesta ubíhá kupodivu rychleji, než v hlubokém sněhu, a tak jsme zanedlouho už vcházeli do vísky Neratov, kde jsme měli v plánu nějaké to pivo, čaj, grog – zkrátka druhou snídani.

Nicméně neratovští nejsou příliš vstřícní lidé, ani hospodu o půl hodiny dřív neotevřou, a tak jsme čaj uvařili na vařiči v místní autobusové zastávce. I když to chvilku vypadalo, že nebude kde vařit, jelikož při zapalování benzínového vařiče jsme málem zapálili i výše zmiňovanou zastávku. Nakonec ale vše dobře dopadlo, naplnili jsme termosky, uvařili ranní kávičku, zdlábli nějakou tu dobrůtku z magické igelitky a pivní sekce si dokonce naproti do sámošky skočila pro jednoho teplého lahváče. Zároveň při této příležitosti padlo po konzultaci nad mapou rozhodnutí, že dneska využijeme kamaráda Hynka a necháme si zařídit nocleh v civilizaci. Po pár telefonátech bylo jasno, na Šerlichu je plno, ale v Bedřichovkách má vlek a chaty jiný kamarád – Ondra, který by nás nechal přespat v roubence pod vlekem. Což bylo schváleno jako rozumný kompromis mezi záhrabem a pětihvězdičkovým hotelem a my mohli dál vyrazit po Orlické magistrále. Cesta po asfaltce rychle ubíhala, bylo krásné počasí, míjeli jsme sjezdovky, já se z nějakého zvláštního důvodu nechala vyhecovat, že nebudu až do oběda mluvit, a tak cesta ubíhala dokonce i celkem tiše.

Po příchodu do Orlického záhoří jsme se těšili na oběd – zvlášť já – ale v první hospodě byla ten den svatba a další možností byl podnik, jež se zove „Občerstvení u hacičárny.“ V jedné místnosti samoobsluha, v druhé naproti dva stolečky a samozřejmě hrající televize. Nicméně reklama venku – nejlepší párky v rohlíku – byla natolik lákavá, že nás ani pochybná vizáž podniku neodradila. A já už zase mohla mluvit. Nechali jsme si od paní ohřát polévku, komu to nestačilo, tak i párky, k tomu nějaké to kafe, buchty, pivo a samozřejmě jsme se všichni vystřídali na splachovacím záchodě. V televizi běžel zvláštní pořad – byl tam Petr, pak nějaký podvodník s radarem, pak zas mluvili o trpaslících, psích oblečcích a Šrí lance, a to všechno v rozmezí asi deseti minut a pořád dokola. Kolem třetí jsme se tedy zvedli, že vyrazíme na posledních pár kilometrů do Bedřichovek. Na rozloučenou nám paní řekla, ať necháme otevřené dveře, ať se to vyvětrá... holt lepší podnik.

Než jsme se nadáli už jsme byli v Bedřichovkách a bez obtíží našli tu správnou roubenku. Za chvíli dorazil i náš hostitel a my dostali pokyn nanosit si na noc dost dřeva. Pánové si tuto činnost velmi užívali, takže za chvíli to dřevo už skoro nebylo kam skládat. Mě tahle činnost zas tolik nebavila, neboť jsem si při ní udělala stinku na pravém prostředníčku.

V roubence jsme si nechali batohy a vyrazili do chaty Bedřichovka na večeři, ale i tady by se nám hodila ikonka přeškrtlého piva, jelikož v chatě žádná hospoda nebyla, jen bar pro ubytované, který ještě nebyl otevřený. Chvíli jsme sice ve společenské místnosti poseděli, ale když jsme pochopili, že z toho pivo nekápne, rozhodli jsme se otestovat nedalekou chatu Luna. Byla sice o kousek dál, než jsme si mysleli, a už cestou nás mírně znepokojovali zástupy lidí jdoucí proti nám, ale zblízka vypadala přívětivě, neboť na štítě visela cedule Gambrinus. Ale po otevření dveří nás čekal jen nápis: Vstup pouze v domácí obuvi, takže bylo jasné, že ani tady pivo nebude. Přeškrtlá ikonka piva na mapu by se nám fakt hodila. Inu, vyrazili jsme zpět do Roubenky, která byla před večerním lyžováním zavřená a začali chystat večeři z vlastních zdrojů – párky s kaší – jelikož nám Ondra nechal venku rychlovarnou konvici, tak jsme dokonce nemuseli zapalovat vařič a nehrozilo, že nám příbytek shoří. Po večeři jsme začali po různu sušit věci a celkem velká roubenka se stávala smradlavým skladištěm – ono se není čemu divit, když si takhle sedm lidí po třech dnech zuje boty. Nicméně před začátkem nočního lyžování se nám podařilo trochu vyvětrat a poklidit, takže nám Ondra po příchodu ani nevynadal. Naopak nám půjčil lyže, abychom se večerního lyžování mohli také zůčastnit. Petr vyrazil na svah jako první a také tam nejdéle vydžel, o zbylé lyže se podělil Klouzek s Péťou a já s Domčou. Co dodat? Lyžování na ČOČi? Kdo to má? Akorát do kilometrů se nám to asi nezapočítá, no.

Po vypnutí vleku se ještě lidé přišli do roubenky na chvíli ohřát, popíjeli svařák či místní specialitu – medvědici, ale nakonec všichni odešli. My si připravili spaní tím, že jsme k sobě srazili po různu lavice. A po krátkém dohadování, zda se Péťa vejde vedle Klouzka nebo ne, jsme si nakonec všichni ustlali, i když Péťa přeci jen pro jistotu na zemi. Petr se chopil půjčené Ondrovo kytary a užívali jsme si pohodový večer u kamen. Tedy až na Lukáše, který jakmile měl ustláno, tak zalehl a usnul, jako kdyby se minulou noc moc nevyspal či co.

Ondra si ještě v podkroví chvíli dodělával servis lyží a občas dolu sešel s větou: „Jo a ještě jsem zapomněl.... ….šest svařáků!“ Nakonec nám zahrál i pár písniček a když odešel, tak jsme spokojeně zalehli a záhy už se roubenkou ozývalo jen hlasité oddechování spokojeně spících lidí.

Den 4. Sobota 11. 2. 2012 (by Klouzek)

Dnes byl budíček brzo. Krátce před šestou nás vzbudil Péťův mobil a vzápětí na to začly pípat i moje hodinky. Plán totiž byl vyrazit v osm hodin. Všem se hned vstávat nechtělo, třeba Lukáš už večer prohlašoval, že vstává až v půl sedmé. A tak taky vylez, až když mu v půl sedmé zvonil mobil. To už měli někteří skoro sbaleno a Petr hrál na kytaru. Začali jsme s Maru a Péťou vařit čaje do termosek a připravovat ovesnou kaši k snídani. Více méně na můj popud se jí udělali více než minule, neb jí bylo dost a včera byla ta snídaně tak na hraně. To posléze ukázalo jako neprozíravé, neb Váńovic zažívací ústrojí není na ranní porridge úplně stavěné, takže této snídani moc nedali. A ač jsem se snažil, tak stejně trochu zbylo.

Venku bylo nádherně. Příjemných mínus 18 stupňů a sluníčko vycházející nad obzorem. Nakonec jsme se vyhrabali až lehce po osmé. Zato jsme však byli odměněni hudbou ze spodní stanice vleku, která asi měla vzbudit a nalákat lyžaře, neb vlak jezdil až od devíti. Petr při tom zjistil, že by příště měl hrát na kytaru asi až potom, co si sbalí, jelikož se dnes čekalo na něj.

Jelikož jsme se obávali, že na hřebeni nebude prošlápnutá cesta, tak jsme se ,povzbuzeni veselou hudbou, nevydali směrem na Šerlich nýbrž do Polska. Tam jsme se napojili na příhraniční silničku, po které jsme šli většinu dnešního dne. Zhruba v polovině cesto do lyžařského střediska Gryglóvka jsme udělali pauzu na čaj. Petr usoudil, že se moc teple oblékl a začal ze sebe sundavat jednu vrstvu. Celkem to mohlo být pro občas okolo projíždějící auta zajímavé představení. Uprostřed pustého lesa postává ve čtvrt na deset ráno skupinka bláznů s batohama, jeden z nich se svléká a pak si ještě čte noviny (Petr vytáhl při popíjení čaje Špuntovi z batohu noviny, co jsme dostali od vlakušky v RegioJetu.).

Lehce po desáté jsme dorazili do lyžařského střediska Gryglóvka a jali se hledat otevřenou hospodu. To se nakonec podařilo znamenitě. Dopolední míchaná vajíčka a kousek pizzy přišel všem k chuti. Svačinka se tedy poněkud protáhla, takže jsme z hospody vyrazili kolem půl dvanácté. Měli jsme př ed sebou ještě asi hodinku po silnici a pak už jsme odbočili zpátky do Čech na turistickou cestu. Obavy z toho, že cesta nebude prošláplá, se ukázali jako liché a cesta byla krásně utažená. Po krátké opalovací pauze na čaj jsme minuli chatu Čihalku, kde jsme měli původně obědvat, a pokračovali dál až do Olešnice. Zde jsme se museli rozhodnout, jestli půjdeme dál, půjdeme do hospody a nebo začneme hledat místo na spaní a dobře se připravíme na noc, kdy byly očekávány teplotní rekordy (prý až mínus 40). Nakonec zvítězila třetí možnost. Pivní sekce ochuzena o Marušku (která je už měla), si začla nandavat návleky a ostatní šli napřed. Holky s Petrem našli pěkné místo v lese kousek od cesty. Jen tam byl mezitím, ještě potok.. Byť nás Špunt navigoval, kudy to máme obejít, tak jsme se rozhodli to střihnout rovnou. Potok nebyl úplně malý, ale zdál se být docela dobře zamrzlý. Pro jistotu jsme ho ale radši místo normálního přejití přeplazili. (Pod Péťou to pak na stejném místě v rámci jeho stavební činnost záhrabu prdlo.)

Jelikož jsme tedy na místo dorazili asi v půl třetí odpoledne, měli jsme dostatek času na to vyhrát si se stavbou záhrabů a kácením dřeva. A to jsme taky udělali. J Padly dně soušky a fantazii při stavbě záhrabů se meze nekladly. Jelikož byla Lukášovi první noc v záhrabech zima, vystřídal jsem se s ním a sám jsem tentokrát stavěl a spal já. Tedy stavěl, spíš kopal. Jelikož se jsem byl sám vykopal jsem si jen úzký hlubší záhrab, který pak překryl celtou a zaházel sněhem. Jenže při výkopu se ukázalo, že někde v oblasti kyčlů vyčnívá kámen.. Musel ven. Trvalo to asi hodinu.

Ostatní si se mnou v nápaditosti také nikterak nezadali. Lukáš se Špuntem postavili z celt stan, který poté důkladně zahrabali do sněhu skoro do výše pasu tak, že zavírat a otvírat vchod jim musel někdo zvenku. Pert s Domčou vykopali tak minimálně trojzáhrab. No a Péťa s Maru zapojili speciální techniku. Spoje a sloupky zpevňovali ledem. Tedy polívali konstrukci vodou, při jejímž získávání Péťa málem zahučel do potoka, jak pod ním rupnul ten led.

Když měli všichni postaveno, posedali jsme se u ohně a pozvolna začali dělat večeři. Jak jsme se rozseděli u ohně, začínal být znát velký teplotní gradient. Oblíbené to slovo toho večera. Po večeři jsme ještě chvíli kecali a pak si pozvolna začali ohřívat vodu do petek do spacáků. Za svitu hvězdiček a naděje na teplotní rekord jsme ulehali kolem deváté.

Den 5. Neděle 12. 2. 2012 (by Fabian)

V neděli ráno jsme se v našich vytuněných záhrabech vzbudili docela pozdě - až někdy mezi osmou a devátou. Všem totiž bylo teplo a vylézt ze spacáku do zimy není úplně příjemné a ze záhrabu ani jednoduché. Teploměr v noci naměřil maximum, co jsme na této etapě zažili: -19,6 stupňů.

Po klasické snídani jsme naposledy sbalili a přes zamrzlý potok vyrazili zpět na modrou značku a dolů do Olešnice. Zde jsme váhali, jestli nejít do hospody na polívku, protože už bylo docela pozdě a vyhlídka na další hospodu ne úplně nejlepší. Nakonec se většině nechtělo, a tak jsme pokračovali dál.

Opět byl krásný den, do sněhu svítilo sluníčko a šlo se dobře. Po třech kilometrech asfaltky jsme dorazili k Zelinkovu mlýnu, kde jsme odbočovali do kopce na turistickou směr Dlouhé. Na rozcestí zde má chatu Policie středočeského kraje. Dost jsme se nasmáli tomu, jak jí mají vyzdobenou. Vypadá trochu jako perníková chaloupka.

V půlce kopce jsme se zastavili pro kešku. Nekešeři se opalovali, zatímco my odhazovali sníh od třech stromů do V. Péťa už jí má ulovenou, ale přesto jsme ji nenašli.

V Borové Péťa zkoušel, jakou rychlostí proběhne okolo ukazatele rychlosti pro auta. Vytáhnul to na 19km/h.

Další vesnicí byla Česká Čermná, kde už nám pořádně kručelo v břiše, a tak jsme se těšili do hospody, která zde ovšem otevírá až v dubnu. Bod přeškrtnutého piva do ČOČ mapy na THC by se opravdu hodil. Dali jsme si aspoň sušenky v autobusové zastávce a prozkoumali místí vývěsku s rozpočtem a dalšími obecními věcmi.

Pak už nás čekal menší kopec k vojenskému opevnění Dobrošov. Vylezli jsme po schodech na střechu jednoho z bunkrů, kde jsme konečně úspěšně odlovili první cache této etapy. Chvíli jsme se kochali výhledem a fotili se. Ve vstupním areálu pevnosti měly být párky v rohlíku, ale ty byly také v zimě zavřené. Probrodili jsme se sněhem na silnici a vydali se do kopce k Jiráskově chatě.

Ta byla hezká a hlavně konečně otevřená. Nejdřív to ale opět vypadalo trochu špatně, protože bylo obsazeno, ale povedlo se ukecat personál, aby nás posadil do zavřeného salónku. Tam jsme si pak dopřáli oběd i s dezertem a kávou. Při jídle jsme našli vlak 18.06 z Náchoda, kterým pojedeme domů. Po červené turistické Jiráskově cestě to měly být na nádraží necelé 3km. Bohužel byla neprošláplá, a tak jsme se vydali po maličko delší zelené.

Cesta dolů byla dost příkrá, takže jsme konečně mohli vytáhnout igelitové pytle a trochu si zablbnout. Dole jsme, i s odlovem jedné keše byli dost rychle, takže jsme se mohli na nádraží převlíct do čistých věcí a sundat si spodní Moiry a Merina. Já jsem vyhodil boty, které se už rozpadaly a Maruška připálené rukavice. Při příchodu k vlaku jsme si pak bez funkčních vrstev připadali trochu jako nazí.

O dva přestupy, několik piv a vín později jsme přijeli do Prahy, kde jsme se rozloučili s Maru a nakoupili poslední pivka a zmrzliny do osobáku domů.

12. etapa ČOČe byla rekordní. Šlo nejvíc lidí - celkem 7 a zažili jsme největší mráz. Shodli jsme se, že ve více lidech je ještě větší sranda, tak doufáme, že příště nás bude zase hodně.