Čundr okolo ČR – 7. etapa

k článku je připojena galerie

Den 1. - Středa 4.2.09 by Klouzek

CUC na kládě :) Na nádraží jsem dorazil jako první – ve 4:00, zjistil, že v pokladně mají v tuto nekřesťanskou hodinu ještě zavřeno a šel čekat na ostatní. Všichni přišli včas a cesta do Prahy proběhla bez problémů, jen jsme zjistili, že pořádně nevíme, jakým vlakem a přes co jedeme dál. To se zdánlivě snadno vyřešilo. Poskládali jsme se do kupíčka expresu Mojmír a s důvěrou v tvrzení pokladní, že přestupujeme až na konečné v Luhačovicích, usnuli. Tato informace se však ukázala jako mylná. V Luhačovicích nám průvodčí u lokálky řekla, že jsme přejeli, ale že můžeme jet hned zpátky do Újezdce u Luhačovic, neb právě odjíždějí. Lokálky v těchto krajích na sebe navazují a čekají, takže jsme nakonec stihli původně plánovaný spoj do Vlárského průsmyku, kam jsme dorazili v 11:07.

Tam jsem s Péťou našel a vykopal nepoškozenou vlajku. Péťa si pak ještě koupil kartáček na zuby, co zapomněl, a nám všem nanuky, neboť bylo „hrozné“ horko. S cucem na kládě jsme již radostně vyrazili po červené, krásným údolím podél hraničního potoka. Po sněhu zatím nebylo skoro ani památky. S přibývající nadmořskou výškou se však na cestě začal objevovat led a časem i sníh. Na prvním kopci už bylo slušně bílo, ale zároveň jsme vlezli do mraku, z kterého jsme už za celý den nevylezli. Jelikož cesty byly místy opravdu kluzké, tak sebou každý během dne aspoň jednou švihnul. Já jsem dostál svému jménu a byl jsem první, nicméně Destil mě předčil, co se počtu týče. Pokud vím, stihnul to aspoň třikrát.

Destil na kládě :)Cesta se hezky vinula z kopečka do kopečka a na severních stranách bylo celkem hodně sněhu – místy jsem i docenil se sněhové návleky. Naproti tomu na jižních svazích bylo většinou jen bláto.

Již za mírného šera kluci odlovili jedinou kešku dne, zavěšenou na bříze asi tři metry nad zemí. Na nejbližším rozcestí jsme usoudili, že nejspíš přenocujeme na nedalekém turistickém přístřešku. Cestou jsme ještě minuli několik horských chatek, v mapě popsaných jako ostatní ubytování. Přístřešek byl kousek za nimi. Po chvilce zevlování jsme našli studánku a společnými silami vzepjali plachtu – náš přístřešek. Pak se šlo na dřevo. Tu náhle přijíždělo auto. Naše reakce byla jasná: schovat – co když je to lesák. Auto udělalo kolečko na přilehlé křižovatce a záhy uvízlo za nejbližší zatáčkou na náledí a nemohlo se hnout z místa. Z toho jsme usoudili, že to nejspíš žádný lesák není, opatrně vylezli ze svých skrýší a šli nebohému řidiči pomoct. Z lesáka se vyklubal mladý pár, který se chtěl dostat do jedné z těch chat nad námi. Mladík správně usoudil, že nahoru se s autem nedostane a po naší intervenci sjel zpátky na křižovatku, kde zaparkoval a dál už šli pěšky. My jsme se vrátili pro dřevo a začali rozdělávat oheň. Destil připravoval ingredience na dnešní čínu. Když se začala vařit voda s rýží, šel jsme psát kroniku a kluci se ujali vaření. Docela se jim to povedlo J Teď je půl devátý, čekáme, až se uvaří čaj a pak – jelikož jsme se na dnešek moc nevyspali – půjdem do hajan.

Den 2. - čtvrtek 5.2.09 by Péťa

Naše bydlení Ráno jsem se po několikáté probudil, kouknul na hodinky – 9:00 – je čas vstávat. Oheň už jsme zrušili včera a tak se snídaně skládala z sýra a paštiky. K tomu jsme popíjeli ICE-TEA z Destilova termohrnku (made by google). Včera byl ten čaj ještě vroucí, asi někde soudruzi z googlu udělali chybu.

Sbaleno a najedeno jsme měli před půl jedenáctou a vyrazili jsme směrem na Končitou. Vrch, kde jsme plánovali doplnit vodu ze studánky. Závěrečné stoupání bylo výživné, ale po chvilce funění jsme stáli na Končité. Podíval jsem se do mapy, kde že je ta studánka, a ouha – byla pod tím posledním stoupákem. No nic, rozhodli jsme, že vodu doplníme až ve Střelné – vesnici pod kopcem. Dolů jsme došli v 11:30 a optali se místních na pitnou vodu. Byla nám doporučena místní hospoda U tří soudků, která otevírala ve 12:00.

Volnou půlhodinu jsme vyplnili čekáním, přemýšlením, povídáním a v neposlední řadě také nákupem vynikajících koblížkků z místní pekárny. V hospodě jsme zjistili, že nevaří, ale hodná paní servírka nám prý nalije horkou vodu. Vytáhli jsme tedy čínské polívky, paní hodná číšnice nám donesla dokonce talíře, a tak jsme si krom Gambrinusu (Klouzek si dal raděj Ruma) dopřávali i čínskou polívčičku. Kolem půl jedné sem šel platit, nechal jsem hodné paní číšnici asi 15Kč dýško a nenápadně slušně poprosil o pár cukrů, které dává k čajům. Nakonec jsme odcházeli s plným pytlíkem cukrů – hurá – konec nesladkého mátového čaje.

Klouzek a Destil v památném stromu S dobrou náladou jsme si to vykračovali vesnicí, když tu nás zmerčil místní domorodec. Valaštinou se nás tázal, kam máme namířeno a něco v podobném smyslu, čemuž už jsme moc nerozuměli. Čemu jsme ale rozuměli, byla jeho další otázka: A nedáte si panáka? Váhali jsme asi 5 vteřin a to už pán odcházel pro lahvinku. Měl ale k dispozici jen dva panáky, a tak jsme se museli prostřídat. 1 já a 1 Klouzek. 2. kolo Klouzek a Destil. 3. kolo já a hodná pán. 4. kolo Destil a já. 5. kolo Destil a Klouzek. Suma sumárum: každý máme v sobě 3 panáky a loučíme se s hodným pánem. Myslím, že na Střelnou budeme mít dobré vzpomínky.

Dál už nás nečekalo nic zvláštního, odlovili jsme kešku u rozhledny a Čubově vrchu (rozhledna byla pěkná, ale v mlze, co by se dala krájet, byl Klouzek rád, že vidí dolů na zem) a druhou kešku u památné lípy (obvod 630 cm). Cestou od rozhledny mi něco křuplo v koleni a dál se to zhoršovalo. Spolu s tím se naše rychlost postupu zpomalila a cca v 17:15 jsme se vyškrábali na vrchol Makyta. Už se dosti sešeřilo, a tak jsme dále pokračovali s baterkou. Čekal nás docela příkrý sestup, a tak jsme byli rádi, že jsme už dorazili do Papajského sedla. Cesta dále pokračuje do příkrého svahu ( na mapě označené Nebezpečný sjezd), a tak končíme zde, opět u turistického přístřešku. K večeři bude guláš z konzervy s bramborem. Máme tu hodně špatný signál, a tak stěží odesíláme Lukášovi alespoň SMS se souřadnicemi, že jsme v pořádku.

Právě jsme dopili druhý čaj, dopisuji kroniku a jdeme spát.

Den 3. – pátek 6.2.09 by Destil

Péťa se loučí Ráno jsme vstali asi v 8 hodin. Péťa zkoušel rozcházet koleno, ale nešlo to. Bylo rozhodnuto – Péťa naši výpravu opustí a pokračovat dál budu jenom já s Klouzkem. Po snídani jsme tedy přeorganizovali věci, vybavili Péťu posledními pokyny a vyrazili do kopce.

Cesta ubíhala pomalu a monotónně. Obzvlášťnění přišlo s příchodem do lyžařského centra. Šlapali jsme sjezdovky a smáli se padajícím lyžařům. Vybírali jsme kterou hospodu vybrat na oběd, až zvítězila hospoda „Portáš“ - hlavně kvůli značce piva (Radegast). Hospůdka byla útulná a my splnili všechny 4 potřeby – najíst se (halušky), napít se (pořádné pivo), ulevit si (na luxusním záchodě) a nasát energii (ze zásuvky do mobilu)

Po obědě jsem našel nedalekou kešku a vyrazili jsme dál. Cesta už šla lépe, strávili jsme jí vyprávěním o Americe, Drážďanech a nadáváním na DobNet. Až jsme se vyškrábali na Malý Javorník. Padlo pár fotek i nedaleká keška. Už táhlo na třetí hodinu a my vyrazil směr Velký Javorník.

Na Velkém Javorníku je zajímavé – vlastně nic. Byla tam jenom taková tyčka uprostřed sněhu a my zprvu nevěřili, že tam opravdu  jsme. Potvrdila to až GPS hlášením o blízké keši. Po brodění hlubokým sněhem jsem se dostal ke stromu, v jehož vysokém větvoví trůnila cache. Klouzek byl ale 100 metrů daleko a já jsem raději sám štěstí nezkoušel. Takže DNF :-(

Lyžaři u PortášeUž se začínalo stmívat a my se brodily hlubokým sněhem dolů z Velkého Javorníku. Ještě to byla pořádná štreka a závěrečný sešup dolů už jsme museli dávat jenom s baterkami. Když jsme dorazili do vysněného sedla, nastala zrada – nebyl tam mapou slíbený přístřešek. Už nás všechno bolelo, ale museli jsme holt dále. Brzo jsme našli potok a rozhodli se zakempit u něj. Klouzek rozdělal oheň na tom nejnemožnějším místě – rozbahněná cesta. Údajná výhoda byla sedět na „luxusním“ kořenu, ale celý v kouři a s botami ve vodě. Jídlo jsme nakonec udělali – kotel těstovin s trochou omáčky a celými stroužky česneku :-)

Po večeři jsem šel já připravit spaní a schovat si totálně mokrý nohy do spacáku . Klouzek připravoval čaj tak dlouho, že jsem málem usnul. Rozhodli jsme se dneska nestavět přístřešek z plachty, protože „ nebude pršet“ – vyjde nám to?

Den 4. – sobota 7.2.09 by Klouzek

Vyšlo! Probudil jsem se do krásného rána a jelikož jsem neměl hodinky, usoudil jsem , že už bychom mohli vstávat. Destil kupodivu neprotestoval a vylezl mnohem svižněji než já. Posnídali jsme v polosedě v pololeže ještě na hrobečkách, pobalili a ještě před devátou vyrazili po cyklostezce přes prales Razula do vísky Leskové. Cesta byla dobrá, a tak se nám šlo docela dobře a rychle, jenže s Destilem už to tak růžové nebylo. Už včera si bral prášky, že mu není moc dobře a přes noc se to spíš ještě zhoršilo. Takže sám přišel s tím, že ten event (kvůli němuž byl původně určen tento termín) za to nestojí a že by to radši zabalil už dneska. Chvilku ještě bylo ve hře dojít ještě na Bumbálku. Nicméně po příchodu do Leskové bylo rozhodnuto skončit radši už zde.

Měli jsme štěstí autobus do Vsetína nám jel v 10:40 (asi za 15 minut). Takže jsem ani neměl moc času na schování vlajky a radši jsme ji vzali domů vyprat. Destil stačil tak akorát poslat závěrečný bod a už jsme lezli do autobusu. Za hoďku jsme byli ve Vsetíně, kde nám milá paní pokladní Českých drah poradila, že je sobota a můžeme jet levněji s jízdenkou SONE. To nás velmi potěšilo a ušetřené peníze jsme šli hned zhodnotit do přilehlé pizzerie :-) Po jídle už nám moc času nezbývalo, takže jsme se pomalu přesunuli zpátky na nádraží a počkali na EC Košičan, který nás dovezl až do Prahy.

Co dodat? Byl to pěkný výlet a byť některé z nás celkem slušně vyškolil, už se těším na další!!

 

Destil u pralesu Razula

Vytvořil: Péťa | Přidáno: 2009-02-11 01:12:05 | Sdílej na Facebooku